Vojtěch Boris Luža – příběh Borise Hrozného
"Čest národa, a tedy i armády žádá, 
aby se každý jeho příslušník domácího odboje a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali, a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud, jako by se dali dobrovolně zajmout nepřítelem…" Rozkaz divizního generála Vojtěcha Borise Luži z 4. září 1944
Donedávna jsem neměl ani tušení, jak blízce a tragicky zároveň je okolí mého bydliště spojeno s osudem generála Luži. Koncem léta roku 2021 jsem dorazil do Hřiště (nebo Hřišť, místním se tímto omlouvám) pro sfouklý skákací hrad, abych ho převezl k nám na dětský den. Během chvilky čekání upoutala mou pozornost pamětní deska na zdi (viz obrázek) původního hostince. V tu chvíli jsem zjistil rozsah svých mezer ve znalostech domácí historie a zastyděl se. Hrdinové upadají v zapomnění a nám je to jedno? To tedy ani omylem.
Vojtěch Luža se narodil v Uherském Brodě 26. března 1891 a do rodného listu byl zapsán jmény Vojtěch Rudolf. Po absolvování obecné školy nastoupil v roce 1901 na zdejší Zemské vyšší reálné gymnázium a roku 1909 byl po maturitě přijat ke studiu na České vysoké škole technické v Brně, elektrotechnické inženýrství. Krom toho byl fyzicky zdatný, vynikal v gymnastice a ve vzpírání a aktivně působil v řadách Sokola.
Ukončit řádně svá vysokoškolská studia, která postupně absolvoval s výborným prospěchem, se mu však již nepodařilo. Byl povolán 15. července 1914 k c. a k. 35. plzeňskému pěšímu pluku a hned v listopadu 1914 ho poslali na ruskou frontu coby velitele čety. V srpnu 1915 se dostal do zajateckého tábora poblíž Tarnopolu a na jaře 1916 vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize. V hodnosti nadporučíka srbské armády bojoval na frontě v Dobrudži a Besarábii. Počátkem září 1916 byl raněn, odvezen do zázemí a 11. ledna 1917 vstoupil na vlastní žádost do československého vojska. Týden nato ho přidělili ke 2. střeleckému pluku Jiřího z Poděbrad, který byl součástí 1. československé střelecké brigády. V únoru 1917 přestoupil na pravoslaví a podle zvyku přijal jméno Boris. V čele své roty se v červenci 1917 zúčastnil bitvy u Zborova. Vojtěch Boris Luža patřil mezi muže, kteří dokázali naplnit svá slova i ráznými činy. Ne nadarmo mu někteří legionáři přezdívali na Sibiři Boris Hrozný. Z hodnosti kapitána byl postupně do roku 1919 povýšen na majora a zastával post zástupce velitele 2. pluku. V době občanské války v Rusku se přesunul s legiemi po transsibiřské magistrále do Vladivostoku. Jako velitel 19. transportu odjel v březnu 1920 major Luža do Československa. Zůstal u armády, na podzim 1920 prošel rychlým štábním kursem a postavil se do čela 5. pěšího pluku TGM se sídlem v Praze – Smíchově.
V hodnosti podplukovníka prošel Vojtěch Luža II. ročníkem vysoké válečné školy v Praze a k 10. lednu 1925 byl povýšen na plukovníka generálního štábu. Po dalších čtyřech letech obdržel hodnost brigádního generála. Působil jako lektor taktiky pro vyšší velitele v Praze. V roce 1932 šel na Vysokou školu válečnou do Prahy a po měsíci byl poslán na čtvrtletní stáž na sesterskou Vysokou válečnou školu v Paříži. Po návratu ho ustanovili velitelem Vysoké školy válečné v Praze a jeho vojenská kariéra stoupala. V roce 1934 měl již hodnost divizního generála a v listopadu 1937 byl jmenován zemským vojenským velitelem v Brně, kam se také s rodinou přestěhoval. V době mobilizace v září 1938 se ujal velení 2. armády se sídlem v Olomouci.
Nedokázal se vyrovnat s postojem československé vlády k podepsání Mnichova a společně s dalšími důstojníky štábu vyvíjel tlak na prezidenta Beneše, abychom se nepodrobovali diktátu Německa. Po 15. březnu 1939 se čs. armáda dostala do likvidace. Generála Lužu přidělili na Ministerstvo veřejných prací, aby rozděloval české důstojníky do civilních úřadů. Luža si vzal zdravotní dovolenou a rozhodl se dokončit svá vysokoškolská studia na brněnské technice. Do tohoto rozhodnutí však zasáhl 17. listopad 1939 spojený s uzavřením českých vysokých škol. Luža odešel na Zemský úřad v Brně, odkud byl 31. března 1941 na vlastní žádost propuštěn do výslužby. Své další aktivity zaměřil do oblasti protinacistické rezistence. Upevnil kontakty s odbojovou skupinou Parsifal a s předsedou vlády gen. Aloisem Eliášem, který ho již v roce 1939 vyzval, aby neopouštěl protektorát a byl k dispozici domácímu odboji.
Po příchodu Reinharda Heydricha byl Eliáš 27. září 1941 zatčen a pro gen. Lužu nastala doba přechodu do ilegality. První úkryt našel v Říčkách u Domašova. Mezitím se na měsíc ocitli ve vězení jeho žena i syn. I když byli v listopadu 1941 propuštěni pro nedostatek důkazů, bylo zřejmé, že jsou na svobodě pouze jako sledovaný terč. Po druhé, avšak pro gestapo neúspěšné, návštěvě bytu v rámci „Akce E“ v září 1942, přešla od ilegality i Milada Lužová se synem Radomírem. Vojtěchu Lužovi poskytlo pomoc několik jeho blízkých přátel, povětšině na Českomoravské vrchovině. S padělanými doklady se dokázal pohybovat v prostoru protektorátu a pomocí vysílačky udržoval spojení s londýnskou exilovou vládou. Jeho blízkým odbojovým spolupracovníkem se od ledna 1943 stal Dr. Josef Grňa, někdejší profesor brněnské techniky. Společně dali dohromady novou odbojovou organizaci, nesoucí později krycí název „Jaro“. V létě 1944 se Lužovo „Jaro“ sloučilo s odbojovou organizací „Avala“ a utvořila se tzv. „Rada tří“ (R 3), která začala využívat další dvě vysílačky paradesantních výsadků z Anglie. Bylo rozhodnuto, že „Rada tří“ se stane nejvyšší orgánem domácího odboje a generál Luža hlavním vojenským velitelem. Ten začal pracovat na možnosti aktivování domácího vojenského odboje, k čemuž vydal v září 1944 směrnici s rezistenční výzvou zejména pro aktivní důstojníky.
Dne 2. října 1944 kolem 16. hodiny dorazil v dešti spolu se svým pobočníkem poručíkem Josefem Korešem do vesnice Hřiště, ležící asi 2 km na severovýchod od Přibyslavi. Protože byli oba po náročném přesunu unavení a zcela promoklí, chtěli si odpočinout a usušit se. O pomoc požádali nejprve selku Aloisii Matějovou, a když je odmítla, obrátili se na starostu obce Jaroslava Honzu. Řekli mu, že jsou bývalí důstojníci a utíkají před gestapem. Starosta jim k odpočinku nabídl svůj dům, ale když s tím Luža s Korešem nesouhlasili, poslal je do nedalekého hostince. Při odchodu se ještě Koreš vyptával, zda je poblíž letiště a co na něm je. Krátce nato se na oba neznámé dotazovala starosty Aloisie Matějová a doporučovala mu, aby byl opatrný. To Jaroslava Honzu zneklidnilo. Obával se, že by mohlo jít o provokatéry, na jejichž existenci byl nedávno upozorněn, a rozhodl se jim zanést přihlašovací lístky a ty pak předat četnické stanici v Přibyslavi. Náhodou však byl na obchůzce v obci četnický strážmistr Josef Navrátil, který se stavil za starostou a ten ho o celém případu neúředně informoval. Strážmistr Navrátil řekl, že půjde neznámé do hostince legitimovat. Nejdříve ale šel ještě něco vyřídit. Pak se nečekaně vrátil za Jaroslavem Honzou a sdělil mu, že si nejprve vyžádá posilu z Přibyslavi. Telefonicky žádal jednoho četníka a velitel stanice vrchní strážmistr Bohuslav Mečíř mu nařídil, ať zatím nic nedělá. Do Hřiště přišel sám Bohuslav Mečíř ještě se strážmistrem Stanislavem Onderkou. Po krátké poradě zamířili všichni tři četníci do hostince. Luža s Korešem mezitím odpočívali, hřáli se u kamen a pili čaj. Ptali se také na možnost přespání, ale pak se dohodli, že půjdou dál, i když stále pršelo. Náhle do místnosti vpadli četníci s napřaženými pistolemi a výkřikem: „Ruce vzhůru!“ Když Luža s Korešem nereagovali, výzvu opakovali. Vojtěch Luža nato vytáhl pistoli a vystřelil směrem k četníkům, ovšem téměř jistě s úmyslem nikoho nezranit. Po tomto výstřelu, který zasáhl služební brašnu strážmistra Mečíře, začali četníci střílet. Mířili především na bližšího generála Lužu, kterého trefili celkem devětkrát, z toho několikrát smrtelně. Vzdálenějšímu Korešovi, kterého zasáhly jen dvě střely, se podařilo uniknout z hostince ven, aniž by ho četníci pronásledovali. Vědom si svých zranění se však za hostincem sám zastřelil. Když generál Luža padl mrtvý na zem, střelba ustala. Všichni četníci zůstali v hostinci nad mrtvým Lužou, poněkud překvapeni vývojem událostí. Nejvíce byl vyveden z míry strážmistr Mečíř, který starostovi říkal, že za třicet let služby ještě nikdy na nikoho nevystřelil. Požádal ho také, aby si nechal pro sebe, že jde o bývalé důstojníky, protože by byly pronásledovány jejich rodiny. O dvou zastřelených se přitom nic nevědělo, jejich totožnost zůstala četníkům i občanům Hřiště neznámá. Teprve německé gestapo, kterému byl případ nahlášen, zjistilo, kdo ve skutečnosti byli oba mrtví. Těla Vojtěcha Luži a Josefa Koreše zůstala kvůli vyšetřování tři dny v obci a poté je Němci 4. října odvezli do Brna. Jejich další osud není znám.
Celá tragická událost však měla své pokračování. Informace o smrti dvou odbojářů a podílu protektorátního četnictva na ní se brzy rozšířila po kraji a dostala se, i když zkreslená, vysílačkou až do Londýna. Mezitím se představitelé Rady tří rozhodli po předběžném šetření smrt generála Luži pomstít a četníky v Přibyslavi i starostu v Hřišti potrestat. Tímto úkolem byla pověřena dvanáctičlenná (8 Rusů a 4 Češi) skupinu z partyzánského oddílu „Čapajev“, do níž se dobrovolně přihlásil syn generála Luži Radomír. Dne 26. října 1944 kolem 20. hodiny zabušili partyzáni na dveře četnické stanice v Přibyslavi a ohlásili se jako německá policie. Po vpuštění do stanice ji rychle obsadili. Momentálně byl přítomen jen jeden četník, ale další se objevili za chvíli. Na příkaz partyzánů museli ještě dojít pro velitele stanice Bohuslava Mečíře, který byl nemocný doma. Pak se přítomní četníci dozvěděli, že byli odsouzeni k trestu smrti za vraždu Vojtěcha Luži a Josefa Koreše. Po seznámení s rozsudkem byli postupně odváděni do sklepa a tam popravováni. Šlo celkem o pět četníků (Karla Sojku, Bohuslava Mečíře, Stanislava Kunderku, Ondřeje Otevřela a Jiřího Hörnera), z nichž jeden, strážmistr Hörner, byl střelou jen omráčen, a protože ho zavalila mrtvá těla, akci partyzánů přežil. Mezi čtyřmi mrtvými byli i dva ze tří četníků podílejících se na smrti generála Luži. Třetí z nich, strážmistr Josef Navrátil, již tou dobou v Přibyslavi nebyl. I jeho si však smrt našla. Zemřel v dubnu 1945, na následky těžkého zranění při náletu na Tišnov. Protože cílem partyzánů měl být původně také starosta obce Hřiště Jaroslav Honza, nelze se příliš divit, že po událostech v Přibyslavi se v obavě o svůj život uchýlil k příbuzným do Havlíčkova Brodu. Od protektorátních orgánů krátce předtím dostal tři tisíce korun, které však nechtěl převzít. Začátkem listopadu je pak poslal slepeckému ústavu v Praze.
Smrt generála Vojtěcha Luži byla ihned po skončení války prošetřována orgány Obranného zpravodajství, přičemž se dospělo k závěru, že vinu na celé události má přehnaná služební horlivost přibyslavských četníků. Podíl jiných osob nebyl prokázán, i když Jaroslav Honza byl vzat do vazby.
Ze 137 generálů, kteří sloužili v československé armádě k 1. září 1938, jich celkem 24 bylo během okupace popraveno, zemřelo v koncentračním táboře nebo padlo, což dělá asi 17,5 %. Nejde o malé číslo, uvážíme-li, že například z 98 generálů sloužících v polské armádě k 1. září 1939 jich stejným způsobem zemřelo 15, tj. asi 15,3 %.
28. října 2022 obdržel Vojtěch Boris Luža in memoriam nejvyšší státní vyznamenání – Řád Bílého lva. V Praze ho z rukou prezidenta Miloše Zemana přebral předseda Nadace bratří Lužů Michal Bábíček, který je také pravnuk bratra Vojtěcha Luži – Bohuslava.
Z uvedených zdrojů sestavil Medyed
Závěrem doporučuji ze shlédnutí dvojdílného příběhu generála Luži na YouTube kanálu Historický dobrodruh, kde se dovíte řadu dalších podrobností.
Prosíme rovněž o prominutí, že jsme naši rubriku nazvali stejně jako Lukáš – historický dobrodruh. Toto opičení se událo čistě náhodně.
Zdroje textu a obrázků:
https://www.ub.cz/vyznamne-osobnosti/osobnosti/luza-vojtech.html
https://armada.vojenstvi.cz/aktuality/nazory/smrt-generala-vojtecha-luzi.htm
https://www.vhu.cz/en/general-ktery-stal-vzdy-za-svym-slovem/
https://www.konzervativninoviny.cz/nasi-hrdinove-pohledem-eduarda-stehlika-general-luza/
https://www.nadacebl.cz/nejvyssi-statni-vyznamenani-udeleno-vojtechu-luzovi/
https://www.vhu.cz/vhu-spolupracoval-na-nove-vystave-o-generalu-luzovi-v-uherskem-brode/
Komentáře