VANGUARD – II (2019) / vlastní náklad
Melodický death metal by se už pomalu nechal po
čítat mezi retro styly. Retro nenetro, stále se setkáváme s množstvím kapel, které se tomuto subžánru úspěšně věnují a inspirují metalovou mládež, aby se vydala v jejich šlépějích jako více, nebo naopak méně zdatní následovníci. Švédský melodicko death metalový mustr si vzali za inspiraci i brněnští VANGUARD (kapel tohoto názvu se po světě potlouká hned několik, což považuji v této chvíli za fakt naprosto nepodstatný), a jelikož jsou z Brna, naše pozornost je směrována naprosto zřejmým směrem.
Aktuální album, pořadově očíslované římskou číslicí II, si tyká s death metalovou melodikou ruku v ruce s metalovou modernou, a tento „mišunk“ vyznívá přec jen ve prospěch kovu smrti (zářným příkladem ze světa budiž jistí BLACK DAHLIA MURDER z Emeriky). První kousek v pořadí zvoucí se „Coalescence“, začíná potemněle jako za staré školy. Změna tempa ve prospěch melodiky vykládá karty na stůl a je na jasno, o čem že to celé bude. Poměrně členitá skladba obsahuje množství nálad a poloh od death metalu starého pojetí směrem snad až k metalcoru a djentu. „Succumb“ je oproti předchůdci sevřenější a útočnější. V daleko širší míře dostávají prostor kulometná tempa a dojde i na sekané riffy, tolik poslední dobou vyhledávaný prostředek metalcoristů. Tam se mi už často huba kroutí, zde ten sekaný riff skvěle zapadá do střídání temp a nálad. „Hollow Idol“ nasazuje těžší kalibr, melodie zůstávají v nezměněném objemu a významně dodávají skladbě na intenzitě. Opět dochází na občasné metalcorové zasekávání, na ten můj nešťastný alergen, ale kupodivu se ještě nedrbu…A to hned následující „Spectacle Of Inertia“ tímhle stylem zrovna začíná…a zatím žádná vyrážka a svědění. A jak dojde na melodickou vyhrávku, je vše v cajku, skladba krásně dusá, poté se převaluje za střídání chropotu a skřehotavého vokálu, to vše za asistence všudypřítomných melodií. Hitovka jako vepř, i když se s definicí hitu příliš nepotkává. Ohlodáme-li nosný riff ve „Final Prophecy“ a představíme si ho posazený výše, jedná se o klasický heavy metalový riff se vším všudy. Melodické kytarové sólování všemu dává korunu, jednodušší struktura skladby a silný refrén dohromady vytváří působivou skladbu, i když stále někdo může remcat, že, pokud jde o formu, nic převratného neslyší. „Sunshine Never Comes“ – melodika sama, jako bych z dáli slyšel ozvěnu „Whoracle“, průlomového alba IN FLAMES, což zmiňuji pouze jako hoodně volný příměr, který mi proletěl hlavou při poslechu refrénu. „Demigod“ opět cení zuby a razance dohání melodiku, opět smrdí obložení a brzdy kolabují. Jednodušší schéma skladbě na každý pád přidává na síle a dodává albu jako celku na pestrosti, přebuzených monolitů tady je i beztak dost. „Feast Thine Eyes“ začíná pomalým, vlekoucím se tempem, aby rázem explodovala ve zběsilém tempu. Agresivní výpady střídají pomalé a náladové melodické pasáže, A když dojde na chorál v pozadí v samotném závěru, dochází u mě na příjemné mrazení za krkem. Ani jednomu nepřijde, že skladba má stopáž něco málo přes osm minut. Závěrečná „Iron Sky“, toť jest melodicko death metalová klasika se vším všudy s jasným odkazem na zemí tří korunek. Dusá si skoro až zvesela, což je zásluhou melodických kytar. V závěru dochází k výživnému přitlačení na pilu, „Iron Sky“ s elegancí graduje a máme tu zvonec konec.
Nato, že „II“ není v žádném případě v rámci žánru žádnou revolucí – využívá v podstatě všech prověřených a známých postupů, mě tohle album solidně chytlo za spodek. Dát mu trochu toho potřebného času na vstřebání se v každém ohledu vyplatí a nikoho, komu šmakuje melodický death metal, zklamat nemůže a sakra škoda by byla tenhle vynikající kotouček nechat bez povšimnutí.
Medyed
facebook.com/vanguardbandofficialpage
Komentáře