TO BYLA, PÁNOVÉ (A DÁMY), JÍÍÍZDA!!! aneb ZDE JE PŘÍBĚH OD PAVILONU „5 P“

CS ROCKFEST – 2. ročník / Brno-Pisárky, výstaviště (areál BVV), u pavilonu P / Pátek-sobota 3.-4. června 2022 / Pátek: Regon, Futurum, Turbo, Motorband, Argema, Krabat, Alice (Dan Bárta), Arakain + Lucie Bílá / Sobota: Aldabra, Alband (J. A. Kronek), Progres 2, Citron + Tanja, Doga, Desmod, Metalinda, Tublatanka, Stromboli (náhrada za BSP), Vilém Čok & Bypass

Tak – a máme to už za sebou. Kvůli covidu odložený druhý, pro změnu dvojdenní ročník CS ROCKFESTU, konaný tentokrát namísto Lužánek na brněnském výstavišti, je minulostí, vzpomínky (a nejen ty citronovské) však zůstávají. Dva solidní maratóny od 14, resp. 12 hodin až přes půlnoc přinesly 18 zajímavých skupin (po zhruba 50-minutových setech), nespočet starodávných i nových hitů, odnesly hektolitry vypitého piva a naštěstí ne střechu pódia, neboť jihomoravská sobotní bouře se výstavišti vyhnula. Ona to ale byla pořádná bouře i tak!

Oproti původním předpokladům se nezúčastnily soubory Vitacit a Titanic – ten z důvodu toho, že byl v době konání festivalu na americkém turné s Cradle Of Filth. Na poslední chvíli pak byla z důvodu nemoci brigáda BSP nahrazena letitějšími Stromboli s Bárou Basikovou. 

A Vitacit? Ten možná vůbec netušil, kde má hrát :-)))

REGON

„Začalo to v pátek“…

Jihomoravská skupina REGON nejenže se za svoji „hříšnou minulost“ nestydí, ale dokonce ji dává na veřejnosti „bezostyšně“ na odiv. Komu by slovo „bezostyšně“ připadalo pejorativní, tak vězte, že je odvozeno od slovního základu „bez ostychu“, přičemž ostychem kluci pod vedením svého rytmického velitele Pavla Kubáta na pódiu rozhodně netrpí.

Svěží melodický metal projektu zaznamenaného na CD Dirty History z roku 2018 (na koncertě bylo v prodeji u stánku Merchandise CS Rockfest) byl velice příjemným otvírákem celého dvoudenního festivalu, kdy skladby jako Hej, pane králi, Bitva na Žlutém kopci anebo Toreador určitě mnohé z přítomných potěšily – mne třeba určitě. Corridááá! Aneb vydařená historie se zhmotnila a sálala z výkonných reproduktorů jako výkonné sluníčko z nebe (i když v sobotu to bylo z hlediska slunečního záření ještě vydatnější). 

I když samozřejmě pravda, byl pátek druhá hodina po poledni, takže návštěvníci do areálu bohužel teprve postupně přicházeli, a tak mnozí z nich o tuto živou prezentaci nejnovějšího kotoučku Regonu přišli.      

FUTURUM

Je logickým paradoxem nezadržitelného běhu dějin, že produkce skupiny s futuristickým názvem představuje hudbu z 80. let minulého století. V té době tím vlastně kapela dokázala, že se jedná o hudbu budoucnosti, když je schopna přežít čtyři dekády a stát se tak nadčasovou. Mne osobně sice z tvorby této žijící brněnské legendy oslovuje výrazněji pouze fantastická balada Juliet, ta se ovšem v pátek nehrála. Asi bylo na tu holku dost vedro a moc by se potila – to se ženský pak chtějʼ v jednom kuse mejt, no a vodou se teď musí šetřit. Ještě že su chlap a chovám se ekologicky! ;-)

Na pódiu jste mohli sledovat brněnské hudební osobnosti jako kytarista Emil Kopřiva nebo klávesista Roman Dragoun, který si opravdu nomen omen jako dragoun seděl majestátně „na svém koni“, resp. za svým hudebním nástrojem, a působil pevně „v sedle“ a vskutku jako „na koni“. A že se fyzicky nikam nehýbal? Ale hýbal se vpřed muzikou, jejími akordy a tóny.

Příznačné songy Jedinečná šance, po níž jak známo obdržela své jméno celá jedna LP deska, anebo snad neslavnější hit Zdroj, měly u publika solidní ohlas, a třebaže většina CD ROCKFESTU byla postavena spíše na kytarách, ani dominantní klávesy se v sérii jednotlivých souborů neztratily.       

TURBO

Díky, já jdu dál, dalo by se v tuto chvíli symbolicky napsat o přestavbě pódia po Futuru na Turbo, i když marně přemýšlím, který z těchto dvou názvů má vlastně futurističtější charakter. No zkrátka nahoďte turbomotory a jedem, je tady zdravice zez Plzně! 

Obdobně jako byl úspěšný „tříakordový“ projekt v oblasti hard rocku jménem Katapult, to stejné se na poli poprocku podařilo s Turbem (ostatně společný textařský jmenovatel v podobě Ládi Vostárka je dostatečně znám). A pozor, tři akordy rozhodně nemyslím jako urážku, naopak – složit tolik šlágrů na základní bázi je totiž to největší umění; koneckonců, AC/DC by až z Austrálie mohli vyprávět. 

Ke slavným jménům Jirky Langa a Boba Šťastnýho se už sice nikdy nepřidá fenomenální a nezapomenutelný Richard Kybic, ovšem jeho hudební odkaz tu navěky zůstává. Skutečně si myslím, že tahle chytlavá muzika plná třaskavých melodických refrénů typu Vodopád prázdných slov, Díky, já jdu dál, To bude, pánové, jízda!, Láska z pasáží, Chtěl jsem mít anebo Hráč (cobyžto přiznaná inspirace by Europe a The Final Countdown) se bude přenášet i dál z generace na generaci, o což se zasluhuje již rovněž letitý zpěvák Míra Chrástka, který tentokrát přišel dle vlastních slov o berlích, jimiž také v jednu chvíli ze stejdže vydatně zašermoval. Nebo spíš zkřížil hnáty? ;-) Hmm, prej měl za sebou cca 50 vopíchaček, tož to se zas tak nedivím, ha ha. 

Ohlasy na zmíněné písně jsou na výstavišti jasně pozitivní, nicméně my jsme s touto skupinou  naštěstí ještě narozdíl od Europe (nebo Evropy?!?) nešli do finále, ale pokračovali jsme další tuzemskou legendou, ovšem přeci jen znatelně tvrdší.           

MOTORBAND

Jednou z největších ikon tuzemského heavy metalu je Libor Máča Matejčik, to je myslím bez debat, ať už Motorband posloucháte nebo ne. Jeho profesionalita + skladatelská invence je hnacím motorem tohoto bandu, tohoto teplického Motorbandu, díky čemuž jej vždy dokázal přenést přes úskalí doby a zase vydat desku takových kvalit, že jsem si onu poslední (Černá & Bílá) na koncertě u stánku s merch prostě a jednoduše zase musel koupit (v brněnském Multilandu ji totiž na rozdíl od předchozího „Véčka“ nemají).       

Motorband má svoje poslední desky natolik silné, že se nepotřebuje soustředit třeba na svůj slavný debut s Kamilem Střihavkou Made In Germany. Ze zatím poslední, již zmíněné řadové desky se hrály kupříkladu skladby Srdce lvic anebo Pár důvodů, která představuje dle mého osobního názoru (ne)skutečný hudební megahit, navíc se zdařilým textem paní S. Wantulokové, jež na onu placku složila většinu textů a je velice příjemným textařským zjevením – slova mají svou myšlenku, přitom nejsou nijak zbytečně intelektuální, ale dostatečně úderná, přesně jak muzika MB potřebuje.

Krom nestora Máči v kapele hraje další „metalový důchodce“, basák Karel Adam, zmínit všem musím i mladého zpěváka Ladislava Korbela, jehož výkon jsem ocenil opravdu nejenom já: silný, výrazný hlas s intonační jistotou, byl skutečně zážitek jej poslouchat.

A jednu noticku na závěr: třebaže jsem si užíval prakticky celý průběh CS ROCKFESTu, tak při jedné skladbě jsem měl opravdu maximální pověstný mráz běhající po zádech: a sice Tvý oči lžou z alba Satisfakce (…„do černý tmy / jsi běžela ven / Tvůj anděl spal“). To je tak mrazivá a nádherná píseň, určitě jedna z nejlepších v celých dějinách kapely – Motorbande, díky. Pokud bych měl jmenovat kapelu, která mne na CS ROCKFEST zasáhla nejvíc (a to i přes drobné technické problémy v závěru), byls to tentokrát TY!  A že tam byla konkurence jako hrom (no vždyť říkám, že to byla bouře ;-)!   

ARGEMA

Na produkci Argemy jsou samozřejmě velmi různorodé náhledy, což je ovšem jasná známka toho, že se o ní ví a mluví.

Mne osobně zaujala svým letošním počinem Vzpomínky na „Bobra“ (nevykládat prosím, zejména my postarší, dvojsmyslným způsobem), který je jakýmsi zrcadlem albu Zbyňka Bobra Horáka, loni zesnuvšího spoluzakladatele metalové Argemy, jež vyšlo v roce 1997 pod názvem Vzpomínky na Argemu. Velice zajímavé srovnání – ať si to každej srovná a hlavně ať se s tím srovná ;-), já su za tu desku rád. Nicméně páteční koncert Argemy byl zaměřen tradičně, třebaže skladby Tohle je ráj nebo Vyznání, jež jsou obsaženy i na cit. albu Argemy, se samozřejmě na výstavišti hrály.

Argema, parta mladých borců kolem nestora, bubeníka Josefa Pavky, vědoma si zřejmě skutečnosti, že se nachází na Rockfestu, nikoliv Popfestu :-), začala poměrně zostra, syrovým a řízným beglajtem, který se do atmosféry akce věru hodil. Postupně přicházel průřez její produkcí včetně coveru Páně Ambrože a Jasné Páky Špinavý záda, celý beton se však rozduněl zejména tehdy, když mi uvízla pěna na mých starých vousech: „Bílá pěna / láhev orosená / chmelový nektar já-a znááám“ – Jarošovský pivovar, song, který zřejmě v 90. letech předznamenal směřování a úspěšný let tohodle exotického motýla až do dnešních dnů.         

KRABAT

Dokonale oživlý čarodějův učeň si na páteční vystoupení přizval dvě sympatické vokální čarodějky, jež mi lehce svou koncepcí (hudebně prosím, ne, aby nedošlo k omylu!) evokovaly Jitku Zelenkovou ve sboru na koncertech Karla Gotta ze 70. a 80. let ;-). Koneckonců, proč ne, Krabat jsou přece taky osmdesátky!

A nejenom osmdesátky, ale i Osmdesátky – což je zatím jediná nová skladba Krabatu, ovšem zachycená na velice působivě dunivém videoklipu: „A vono jó!“

A vono fakt jó, nejen tahle new hitovka zabírá, obnovený Krabat funguje parádně, základní „triola“ Řehoř – Jégr – Fric je jasná, akorát na tomto gigu nahradil basáka Navrátila Ivan Lamser od Radimce, a tak jsme se i zde mohli zvědavě ptát Co bude dál?, mohli prožít doslova Páteční noc anebo si již samotným závěrem užít Strýčka Vénu Peprného.

Koneckonců, jmenované zonky a mnohé další (krom Osmdesátek) jsou zachyceny na CD Krabat 1984, jehož název je ovšem pouze symbolický, neboť nahráno bylo v roce 2019, ježto v 80ʼ pochopitelně nebylo Krabatu dovoleno. 

Poctivý hard rock říznutý občas punkovým odérem (Strýček přikyvuje) měl na výstavišti úspěch, navíc spousta přespolních viděla KRABAT teprve poprvé, a soudě dle jejich ohlasů, alespoň těch, které jsem zaznamenal, byli nadmíru spokojeni.  

Krabate, Osmdesátky dobrý, zbývá jediná, již lehce nastíněná otázka: Co bude dál? ;-)

ALICE

Na závěr vystoupily, řečeno slovní hříčkou, dvě sympatický holky: nejprve Alice a pak Lucie. Pojďme se věnovat nejprve méně prachaté Alici.

Skupina ALICE se počátkem 90. let dosti výrazně zapsala do dějin tuzemské poprockové hudby a „vyprodukovala“ českému multižánrovému světu vynikajícího zpěváka Dana Bártu (muzikálový Jidáš z Jesus Christ Superstar, projekty Illustratosphere nebo J.A.R. či interpret megahitu On My Head ze slavných Snowborďáků). Její CD se před několika lety objevila na pultech kamenných obchodů za jednotnou cenu 99 Kč (to stejně postihlo někdy kolem roku 2010 i následně hrající Arakain).

Osobně se přiznám, že s hudbou Alice mám problém – nikdy moje srdíčko nezasáhla, což ovšem nic nemění na skutečnosti, že její výkon v pátek v noci se mi líbil, zapamatoval jsem si např. písničku Pozdravuj máti, Ráj se mnou nehledej nebo cover od The Cult v podobě songu Wild Flower, kdy Dan sympaticky zmínil i předskakování tohoto souboru Metallice za Lužánkami v roce 1993. Sympatické bylo i Bártovo skromné „přiznání“, že Alice vlastně nikdy neměla žádný velký hit, s čímž ovšem asi její věrní fanoušci nebudou úplně souhlasit.

V nočním areálu brněnského výstaviště bylo lze pozorovat i zajímavý úkaz ten, že vyfotit Dana Bárta v klidovém stádiu prostě prakticky nelze: on je pořád v pohybu, chvílemi připomínajícím trhavé symptomy Tourettova syndromu, takže zatímco jeho spoluhráči jsou na fotkách poměrně ostří, Bárta na snímcích většinou „letí“ zleva doprava a naopak a podobně.

Alice byla příjemným hudebním předělem, přeci jen melodičtějším zklidněním, balzamujícím po celém náročném dni naše uši před výbušným heavy/thrashem Arakainu.

ARAKAIN & LUCIE BÍLÁ

Kluci z Arakainu jsou profesionálové každým coulem. Dobrovolně odchodšího basáka Zdeňka Kuba nahradil Marek Loučka z kapely Forrest Jump. Znal jsem se dobře i s jeho rodiči, kteří v Brně několik let provozovali výbornou ochutnávkou pivnici, již jsem s radostí navštěvoval, protože pivo a metal k člověku tak nějak společně patří.

Tentokrát však dramaturgická koncepce vystoupení vyvolala mezi fanoušky rozporuplné reakce, neboť to působilo dojmem, že nepřijel Arakain & Lucie Bílá, ale zpěvačka Lucie Bílá s doprovodnou kapelou Arakain.

Za všechny symptomatický komentář Fr. Šafra z YT – Apage, satanas! - https://www.youtube.com/watch?v=sSWFuFD1Z7k

František Šafr: Vážně miluji Arakain! Je to má nejoblíbenější Česká kapela. Tohle je ale prostě špatně! Lucie ať zpívá skladby, které byly pro ni napsány. Zrovna skladba Apage Satanas potřebuje mohutnou energii v refrénu a tady to oba zpěváci zpívají snad na půl plynu. Škoda.

Lucie Bílá totiž v rámci už tak krátkého festivalového bloku dostala poměrně značné množství časoprostoru, neboť zpívala – ať už sama či v duetu s Honzou Toužimským - nikoliv jen 3 – 4 písně, ale přibližně dvakrát tolik (Metalománie, Cornouto, Zimní královna, Ty a já, Ďábelská hra, česky otextovaný cover All Right now – Dlouhá noc od Free atd.) Lucka byla na pódiu ovšem nesmírně roztomilá, pořád opakovala, jak ji to hrozně baví, což jsem jí věřil, neboť to působilo příjemně upřímně.

Speciálně musím vypíchnout z alba Labyrint Ďábelskou hru, která získala v roce 2006 pětinásobným vítězstvím v hudební soutěži Eso na TV Nova cenu tzv. Červené eso (představte si, pravidelná hudební soutěž na komerční televizi a vítězství metalové kapely – ještě v roce 2006, dnes naprosto nemyslitelné!)

Anebo slavná závěrečná ze stejnojmenného CD Apage, satanas! – kdo z mladších příznivců souborů dnes ví, proč se v písní zpívá o kníru a klidnejch silách? Aneb kdo z nich má ponětí o tehdejším předsedovi KDU-ČSL, knírkatém Ing. Josefu Luxovi (R.I.P.) a tehdejším předvolebním billboardu strany právě se sloganem KDU-ČSL – klidná síla? Jo jo, i takhle vznikají slavné balady.

A tak trošku hledám i klasické pojetí arakainovských písniček: ale jó, například z poslední desky vstupní klipovka Dnes ještě ne.

Takže otázka na závěr: Byl Arakain důstojnou tečkou za prvním dnem hudebního maratónu jménem CS ROCKFEST?

CS ROCKFEST - Den druhý

Ano, slovenská část této skvostné přehlídky měla přijít až druhý den, tedy v sobotu.

ALDABRA

A teď pozor, abraka dabraka a je tady ALDABRA! Tato brněnská skupina je další z mnoha projektů nezlomného nestora brněnské rockové scény, klávesisty Ivana Slámy - za poslední roky jmenujme třeba Biomassu, Trystero anebo právě nynější Aldabru, která je ze všech tří jmenovaných zatím jednoznačně nejtvrdší, její styl se pohybuje na pomezí melodického heavy a power metalu s poměrně dominantními klávesami a českými texty.

Slovo Aldabra označuje ostrov, přesněji řečeno atol v Indickém oceánu, kousek od Madagaskaru, který je naprosto unikátní svými přírodními podmínkami a svou nedostupností veřejnosti.

Orchestr má na kontě zdařilou debutovou desku s názvem Ztracená spravedlnost z roku 2020, a kdo by měl zájem, může si naši recenzi přečíst zde:

https://www.metal-line.cz/articles/recenze-aldabra-ztracena-pravedlnost-2020-1832

 Zpětně musím konstatovat, že Aldabra představovala vskutku důstojný otvírák celého druhého dne, který byl ještě delší (10 kapel od 12 hodin) než pátek (8 kapel od 14 hodin). Opravdu svěží, svižná, rytmicky i aranžérsky dobře sladěná banda, plná strunná složka, výrazný zpěvák… Proč ne? Když nám budou na naší scéně vznikat takovéto zajímavé skupiny, já tloušť budu křičet „Jen houšť!“

Inu, Aldabra se rozhodně nemusí bát, že by po ní zbyl jen Popel a kouř, jak se jmenovala jedna z jejích prezentovaných písní… Dobrý začátek!

Poznámka: Pro zajímavost musím uvést, že při produkci Aldabry se mi u našeho stolu podařilo špatně dosednout na onu podlouhlou lavici, jejíž okrajové převisy jsou z hlediska stability jak známo ne zcela bezpečné, a do rychlého rytmu kapely jsem vyšvihl docela slušný přemet vzad; salto naštěstí nebylo mortale a na místě skončilo jen odřeným loktem, vzápětí dezinfikovaným přítomnou otevřenou lahví Pražské vodky.

ALBAND (J. A. Kronek)

Co psát o tělesu člověka, který je pro mne po hudební stránce úplně nejvíc? Když ve 13 letech, v roce 1988, stojíte vedle něj dva metry před KD Tuřany, čekaje na koncert Kern, on klepe jakýsi rytmus do dveří, aby mu někdo otevřel, to se prostě nezapomíná. Co psát, když jsem o Kronkovi na tomhle webu sepsal už desítky reportů, krom Albandu též o The Past, Hrubin anebo i retrospektivně o Kernu?

Co psát? No snad jedině co je nového anebo taky o reakcích fans pod stejdží. Protože to je jediná rovina, kdy my pod stejdží máme navrch – na rozdíl od muzikantů nahoře totiž víme, co se dole povídá.

K čemuž se váže jedna veselá historka ze Špilberku: Jen jsem tak mezi songy prošel před pódiem a zabrumlal si: „Je to dobrý, je to kurwa dobrý!“ A jelikož jsem použil nespisovné slovo, tak jsem schválně šeptal, abych Machatu nezkazil. ;-) A Machata hned na Kronka: „Co říkal? Co kurwa říkal?“

Mno, takže co je v Albandu nového? Letitého kytaristu Mirka Horňáka nahradil jihomoravský univerzál Michal Pospíšil alias Mike Poss, což s sebou neslo jeden důležitý následek, a sice že kytara zněla v některých mezihrách a sólech jinak. Jinak, ale jinak pořád dobře.

(Mimochodem, pamatujete, jak si Albert s Mikem Possem podal ruku na Beatfestu v Semálu v roce 2011, když dozpíval od Progresu Planetu Hieronyma Bosche? – Tak teď si podali ruce do Albandu.)

A co se dělo mezi fans? Překvapilo mne, že někteří možná, ač tušili na koho jdou, netušili na co jdou (a byli poměrně frustrovaní, že se hraje málo písniček od Kernů). Na čemž mají ovšem svoji vinu zřejmě pořadatelé, kteří buď z marketingových důvodů záměrně, anebo z lidských důvodů neúmyslně na plakáty nenapsali ALBAND (případně J. A. Kronek & ALBAND), ale pouze J. A. Kronek, což i ve mně budilo jisté vnitřní pnutí, zdali se nejedná o nějaký Kronkův speciální program.

Nejednalo. Trofeje, Byly noci (mezi fans především v čilejších až pokročilejších hodinách parafrázováno jako Blili v noci), Zbude ze mne půl, Fernetový oči, Blízko nás. Byl to čistokrevný, a  stále famózní Alband.

P.S.: Mimochodem, znáte ten fór – AD BYLY NOCI, jak desetiletej kluk sedí do noci nad atlasem světa, furt tím pádem svítí, až to jeho tatu, co de v noci na kořalku trkne, tak tam vlítne a Co jako tady v noci děláš, proč nespíš? – A kluk se na něj tak nevinně až plačtivě podívá a říká: Táto, asi mám špatnou mapu! – No a tata trochu pod vlivem syna a více pod vlivem kořalky zjihne, přisedne, pohladí ho a říká: Proč, proč, to bude dobrý, co se děje? – A syn mu říká: Pik Komunisma jsem už našel, ale marně hledám Venušin pahorek…

PROGRES 2

A když jsem v předchozí stati zmínil onu legendární Planetu HB, tož tentokrát na ni opravdu došlo.

Progres 2 je taková zvláštní kapela: někdo se tváří, že ji miluje, někdo ji miluje, někomu nic pocitově neříká (názvem samozřejmě jó). Mne osobně dost žere, když ji i renomovaná média označí za art rockovou kapelu, což je samozřejmě z komplexního hlediska nesmysl, poněvadž „progresáci“ si prožili různá údobí, lepší i horší, a ono art rockové bylo pouze jedno z nich.

Já miluju naopak jejich hard rockové období, tj. Dialog s Vesmírem (studiově i live), to mne nežere, to naopak žeru já. A zaplať bigbítovýpánbů, že jádro koncertní produkce pořád tvoří skladby právě z této rockové opery, jako je Píseň o jablku anebo Planeta Hieronyma Bosche II.     

Kapela krátce poté, co vydala po cca 30 letech novou řadovou desku Tulák po hvězdách, bohužel přišla o svého baskytaristu Pavla Pelce, zatímco Pavel Váně je jenom šedivej a Roman Dragoun taky. Díky moc za to, že jsou jenom šediví, zatímco jejich muzika je pořád tak krásně barevná, horší, kdyby to bylo naopak.

Osobně se přiznám, že mimo Dialog miluju už jenom song Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce, ale ten teda fakt stojí za to, a naživo obzvlášť. Báječně rytmická, staccatová skladba spojená s výraznou melodickou linkou, rozprostřenou do geniálních aranžmá…uf.

Jó, v sobotu na výstavišti to byl dobrej DIALOG…

CITRON + TANJA

Svět má Tarju, my máme Tanju. A Citron.

Jestli dostal Láďa Křížek po nečekané smrti Radima Pařízka nějakej geniální nápad, tak zazpívat část Vzpomínek á capella. Musím zcela upřímně uznat, že tento čirý zpěv bez doprovodu nástrojů se do prostor brněnského výstaviště rozléhal zcela majestátním způsobem a dral slzy do očí, protože kdo se nikdy nevrátí, ten si slzy zaslouží.

Jenomže Citron se vrátil, za škopkama se Zdenálem Pradlovským (známe jej z Kreysonu anebo třeba ze Shaarku) a byl to zase nářez jako prase!!! 

Když na pódiu zrovna nelítala Tanja (asi byla právě na Petrových kamenech), odehrály se věci jako otvírák Hon na bluda, Ocelové město (srdce), Rock, rock, rock či Píseň ztracených. Křížek výrazně zhubl (mezi fans koloval odhad že cca 30 kilo), vypadal výborně a hlas měl geniální, až se člověku chtělo brečet ze síly přelomu 80./90. let.

Jakmile na stejdž vlítla smyslná Tanja, všem přítomným chlapům se zvedlo … vnitřní napětí. Prvotní dvojskladba Máme ruce .. nad hlavou … létá rokenrol byla totiž jasná. O nastavované kaši asi nemusím zkušeným metalovým kuchařům ničeho hovořit. Na druhou stranu, pokud zrovna nevaříme buřtguláš, tak z toho můžeme vypreparovat úžasnou klobásku, poněvadž Nad hlavou létá rokenrol byl ve své době opravdu fantastický trianglovský hit, při kterým si cvrkli i black / thrash / death metalisti, a můžou stokrát říkat že ne (koneckonců, jména jako Metallica nebo Slayer na debutové desce výslovně zazněla). A možná pro tento úspěch nebyla Tanja ani poté Schoulená – i když byla…

Což mi připomíná slova jednoho nejmenovaného kytaristy jedný světový thrash metalový kapely: Až poprvý sáhneš holce na prsa, pochopíš, o čem je metal! ;-)))

Ale teď už zase vážně - když Tanja na poslední fotce naší galerky v sekci Citron ukázala prstem do Nebe, bylo jasné, na koho myslí…

DOGA

Máte doma psa? A jaká to je rasa? Je to kolie? Kokršpaněl? Boxer? Nebo snad D0GA???

Na brněnské výstaviště přiběhla po Route 66 jakási DOGA a začala tam dělat pořádnej neřádnej randál. Furt se motala kolem makety veterána a taky kolem jakýchsi veteránů, počůrala značku ROUTE 66, ano , počůrala, počůrala, leč na fanoušky se nevysrala – byl s ní Dobrej chlap na ROUTE 66!!!   

Můžete psát o Doze tisíc vět, ale nesmíte pominout jednoho z největších dříčů a ikon tuzemského heavy metalu, pana Romana Izzi Izzaiáše. Když se natáčela Svatá inkvizice, byl ještě skromně v pozadí. Postupem času si uvědomil, že nejen zadkem (pozadím) živ je člověk, a vstoupil do popředí. A vytvořil ikonu, kterou dnes zná celý Česko.

Dogo, ano, Nejsi nevinná. Ba dokonce si troufám říct, že jseš holka laciná (no, ty tři akordy, viď sama). Ba dokonce že jseš holka do pisáreckýho větru, neříkej že né!

Anebo snad chceš říct, že si Jen tak poletuješ? No to by mohl říct každý. Nicméně co musím čestně přiznat, že v pisáreckým areálu sis opravdu jen tak poletovala. Anebo snad kecám blbě a Jsem trochu divnej?

Doga každým svým vystoupením, ač se někomu líbí a někomu třeba ne, dokazuje své právoplatné místo na výsluní českomoravské metalové scény. A každý případný kritik ať si to zkusí sám – ne za hodinu nebo dvě napsat recenzi, ale za dekádu nebo dvě nebo tři držet kapelu. Pak ať někdo mluví … a Izzi do toho může dokonce zpívat!

P.S.: Pro příště bych prosil jenom jednu jedinou věc: ať plnohodnotnej koncert nebo tento krátký festivalový set, nikdy prosím nevynechávejte Popojedem! Kompozice těchto kvalit má být přítomna vždy a basta. Díky moc pro futuro!

DESMOD

No, děcka, a teď nastává průser … vlastně spisovně průkak … protože ze skupiny DESMOD znám pouze její název.

Nicméně, reportére, neházej flintu do žita, poněvadž vždycky je čas něco odžít, zejména pokud se na pódiu zjeví sympatická žena, a ještě tak ostentativně se vystavující na připraveném stupínku.

V průběhu koncertu se mezi fanoušky ne zcela znalými zjevila otázka, cože to má vlastně zpěvák na triku. On tam má totiž napsáno MOLE – KULY – ZVUKU, což je taková ozajstná slóvna hriečka, neboť „Kuly“ je přezdívka samotného pěvce, Mário Kuly Kollára, takže proto KULY, no a MoleKULY zvuku se jmenuje celé poslední album kapely, čímž je vlastně úplně všechno vysvětleno.

Ona skupina, která prý v 90. letech začínala jako metalová (sic!!! – Desmodus rotundus = Upír obecný) je vůbec zajímavá takovými různými hříčkami, protože hned několik jejích skladeb se jmenuje „černá“: Čierna skrinka, Čierna ovca rodiny, Čierna diera … no a právě tuhle si pamatuju z brněnského koncertu, Černou díru, panč tu už jsem já chudák dlouho neviděl.

Což mi připomnělo ten roztomilý vtip, kdy manželka sedí v kuchyni s manželem, drží v ruce kapky do očí, šplíchne si do levýho, šplíchne si do pravýho, pak roztáhne nohy a stříkne si i tam. Znuděný manžel to zpozoruje, nechápavě na ni kouká, a ona: No co, dyk ta chuděra už taky dlouho nic neviděla!  

Krom Čierne diery mne zaujala též skladba s názvem 100 rokov samoty, neboť to je jak známo kniha Gabriela Garcíi Márqueze, za niž obdržel Nobelovu cenu.

Skupina DESMOD si může výskat, poněvadž nedoplatila ani na jedinou přeháňku, jež se přehnala (no jak jinak, když je to přeháňka) nad brněnským výstavištěm, a svým vodním popraškem lehce zkropila Brno. Publikum totiž zůstalo věrné a já se přiznám, že ani nevím, jestli skupina vůbec zařadila svoji skladbu Dážď.

Sapristi, upír jeden vobecnej, a tolik radosti! ;-)

METALINDA

Miluju, když hraje Metalinda. Ať už naživo, nebo aspoň z placky. Na jejím debutu jsem vyrostl a nikdy na túto svoju lásku nedám dopustit.

Navíc věčný lídr Peter Sámel moc dobře ví, co se sluší a patří, takže skladby jako Zalʼúbená žaba, Ján Ámos Džínový anebo Jágo musí prostě zaznít vždy. A tak se stalo i na brněnském výstavišti.

Jasně, Palʼo Drapák je už fuč, leč zpěvák Andy Hudák si rovněž zaslouží pozornost (viď, Shaumal?).

Skupina má obrovský tak říkajíc „rezervoár – repertoár“ (ne jak ČR s plynem), takže by mohla hrát klidně tři hodiny a furt by to byl jeden šlágr za druhým. A Peter Sámel ve svém pověstném klobouku jako by říkal všem tisícovkám přítomných, že metal má smysl, že rocková hudba nikdy neumře.

Například taková lekce angličtiny ve formě English Is How – Know, to je metoda, která naučí jazyk opravdu každého. A já myslím, že každý mi uvěří, že horký jazyk a vychlazené pivo je lepší než … než teplé pivo a studené párky.

Je to svým způsobem paradoxní, že právě o hudbě, kterou nejvíc miluju, vlastně nevím co psát. Možná je to proto, že ta hudba sama všechno řekla, a už není co dodat. Což důkaz hudby největší.

A tak se možná prolíná dějinami ono slovutné z Jána Ámose Džínového, ta čtyři slovíčka, jež svoje studenty naučil, a proto ho školní inspekce „vyhodila“:

„Slobodný je free / a obloha sky / mier sa povie piece / a láska love“ …

Společné česko-slovenské vzájemství podpořila slovenská a česká hymna, včetně slok, jež ani já neznám (přiznám), obě naše národní vlajky a taky z pódia zmíněná bronzová medaile. 

Bratia, sestry, bohovia - v Brně řádila Metalinda!!! Vďaka Vám!  

TU – BLA – TAN – KA

Píše se rok 1988, je mi 13 let. Stojím na Zvonařce v Prioru, kdesi v patře, před deskou Žeravé znamenie osudu. S sebou na ni nemám tolik peněz. Vedle stojící člověk (myslím, že to je pan Pištělák) mi říká: Tohle je hodně dobrý. - Vzápětí odjíždím se základní školou na hory. Tam se mi všechno rozleží, a když píšu našim domů lístek, připojuji poznámku: Prosím Vás, kupte mi v tom Prioru tu Tublatanku. - Můj tata tam byl vyslán mamkou (Vám oběma Děkuju a R.I.P.), a když jsem přijel domů, elpíčko ŽZO od T tam bylo!!!     

Na brněnském výstavišti to bratislavská Tubla rozpálila songem Cítim sa fajn z mnou milovaného Patriota, aby následoval příznačný Svet v ohrození. Jak šíleně doznal tento song, od vydání starý 12 let, aktuálních souvislostí.

Pravda, nikdy se už nesejde tzv. stará sestava Tublatanky (Ďuro R.I.P.), nicméně ta nová taky není k zahození. A hlavně – pořád je tam Maťo, Maťo Ďurinda, byť už dnes ne zcela svobodný, ha ha (Ahoj, Mirko!).

Před pódiem narváno až k prasknutí, musel jsem fotit ze sektoru vozíčkářů, abych se k pódiu vůbec dostal. Naštěstí Security, když viděla, že sice nejsu vozíčkář, ale mám v ruce Canon, nechala mne udělat potřebné snímky.

Tubla je jméno, Tubla je pravda, Tubla je všechno. Šlabikár, Vo velkej škole dní, Skúsime to cez vesmír. Láska drž ma nad hladinou (tělocvikáři řvou Drž sa nad kladinou), Skúsime to cez vesmír a Pravda vyděsí, pardon, překlep – Pravda vítězí – Pravda víťazí!!!

Zatímco někteří se snaží v šesti, Tubla to zvládá v polovině. Koneckonců, s tímhle mottem to hoši zakládali, ve třech, aby se nikdo nemohl flákat.

Na výstavišti se Tubla fakt neflákala, naopak – naflákala nám docela dost slušných fláků. Ve svý rozjařený červený tváří je cítím ještě teď. Jak krásně.

STROMBOLI

Jak už jsem naznačoval, není jednoduchý život 18-násobného reportéra, nota bene když se mu ještě ke všemu nějaká ta kapela těsně nad ránem změní. Takže jsme se v sobotu v poledne dozvěděli, že brigáda socialistické práce zovaná BSP ten den nevystoupí, ale nahradí ji sopka STROMBOLI. Někteří včetně mne sice trošku zaplakali (já jsem se těšil na Holka čapni draka a Zemi vzdálenou), leč ti stejní se zase potěšili, panč Stromboli je taky docela slušnej vejbuch.

Představte si plochy výstaviště – majestátní plochy země – nad tím důstojné tóny Páně Pavlíčkovy kytary – a ještě nad nimi duhu zpěvu Báry Basikové – to vše zahaleno do aranží spoluhráčů jejich – otvírá se Nebe – sopka zívá svůj chřtán – nadechuje se ke slovu – valí krvavou lázeň – 3 – 2 - 1 - erupce STROMBOLI!!!

Jo tak jako tohle jo. Na koncertě jo. Jinak mám s touhle muzikou opět subjektivní problém, je pro mne strašně komplikovaná a nestravitelná. Musel bych se hrozně moc soustředit, a to mne zkrátka u muziky nebaví. Mám na singlu Ó hory, ó hory, o níž kdysi jakýsi recenzent v Melodii napsal, že to je nejlepší tuzemská metalová píseň všech dob, což je podle mne rovněž přehnané, ale Hory beru, jenomže ty se v sobotu nehrály. Nechápu. I když chápu, že to je trochu rozdíl, než kdyby Kern nezahrál Blízko nás.

Nicméně z objektivního hlediska – fanoušci vydrželi až do pozdních hodin, vstřebali změnu kapely, užili si fenomenálního českého kytaristu, pana Michala Pavlíčka, na pár metrů od sebe, fantastickou českou zpěvačku, madam Báru Basikovou, tu ještě blíž, užili si prostě Veliké lalulá, a tak to má big beat!!!    

VILÉM ČOK & BYPASS

Nevím sice, kolik bypassů má Vilda Čok, ale i přes šedesátku působí dojmem, jako kdyby se zrovna narodil. A musím říct, že jeho závěrečná šou byla jedna z nejlepších, jakou jsem kdy na koncertě zažil. Takže jinými slovy – kdo vydržel na výstavišti až do úplnýho konce, tomu nasadil Vilda korunu!

Faktem je, že Vilda má z čeho čerpat a s historií se fakt nesere, takže se hrála třeba „kornovská“ Karel nese asi čaj. Vzorek z Pražského výběru Čok uvedl cca následovně: No jak jsem to donesl, tak kluci říkali, že to je tak blbý, že to teda budem hrát: „Na Václavským Václaváku / je moc člověků / v houfu sem se já Máně ztratil / je mi do breku“…

Anebo další mediální pecka, panč „Když do pekla, tak s kytarou na krku“ si zahrála i v posledním dílu druhé řady seriálu Sanitka. Zatímco Zbožňuju tvoji buchtu je fakt dobrá slovní hříčka na téma někdo má rád vdolky, jiný holky, a třetí oboje.

Vilda i ztemnělou půlnocí brněnského výstaviště sršel nespoutatelnou energií a byla fakt radost se na něho dívat, když zdálky letí kačer. Protože zatímco všechny ostatní kapely dělají takové to laluláááááá s publikem bez hlubšího kontextu, Vilda měl koncept jasnej: Hele, děcka, já zazpívám z dálky letí kačer, a vy to uhuhůůů, a tak dál. No to byla čurina, neb Vilda Čok zpíval kačeří znělku a my všichni vždycky uhuhůů.  

No to byla ale vypečená kačenka, uhuhůůů, aneb báječná tečka za dvoudenní smrští rockový muziky na brněnským vystecu.  

ŠKOPEK, ŽRÁDLO, ATMOSFÉRA

Jasný, hudební fesťák není jenom hudba. Je to taky škopek, žrádlo a atmosféra. Škopek? Paráda. Krom průmyslovýho Radegastu, z nějž se Birell Pomelo nealko v sobotu taky hodil, to byl jednak brněnský Lucky Bastard Ale, ale zejména plzeňský minipivovar Proud, na jehož 11 Pepper Your Season jsme fakt dost ujížděli všichni. Žrádlo? Všechno možný. Třeba klobáska dlouhá jak hošík z Afriky za stovku, nebo kyblík plnej kebabu (taky typicky český), gulášová „polífka“s chlebem za pade, ve stánku prej aj langoše a tak dál a tak dál. Atmosféra? Tu musím obzvlášť zmínit bez ohledu na žrádlo a chlast. Tak mimořádně milou atmosféru, kdy se každý měl rád s každým, u našeho stolu se vystřídal snad celej fesťák, včetně východního Slovenska a Kariho Jalonena (fakt tata, co vypadal jako von!), to byla totální paráda a Brno jako Svět! Jo a abych nezapomněl, celou akci moderoval nám všem známý Martin Kudla Kudlička (ex-Lidopop) spolu se svým parťákem, takže Kudla, já přece nemůžu být královna! ;-)

ZÁVĚR

Můžeme si o každé z těch zúčastněných kapel myslet, co chceme. A to je právě to nejlepší. Já jsem napsal svůj názor, Vy máte svůj. Nechcu být patetickej, ale strašně si vážím toho, že moje oblíbený kapely hrajou mý milovaný písničky, a je celkem jedno v jaký sestavě, protože dost lidí už umřelo a dost lidí zkrátka hrát nechce, resp. chce hrát jenom někde. A taky si važme toho, že bez ohledu na všechny okolnosti žijeme v zemi, na výstavišti, v centru Evropy na výstavišti dějin, kde si můžem zajít na takovejhle fesťák a jenom tak si ho prostě užít, protože všichni lidi na světě tohle štěstí nemají. Tenhle report dal docela solidní fušku (nota bene 18 kapel), a proto Vám o to víc děkuju za toleranci vůči mým názorům, a hlavně Vám děkuju za to, že máte rádi hudbu.

Text + Foto Dědek.  

Vzorek z CS ROCKFEST:

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii