THE WINERY DOGS – III /2023/ Three Dogs Records
Hvězdné kapely,
případně projekty, to se mnou mají těžké, nebo spíš já s nimi. Hvězdný lesk jmen zúčastněných ne vždycky ladí s leskem obsahu. Pánové Sheehan, Kotzen a Portnoy jsou exemplární výjimkou a jejich třetí album jen potvrzuje výjimečnost těchto tří osobností. THE WINERY DOGS, to je především energický, písničkový hard rock s přesahem do komplikovanějších sktruktur, které akademika potěší a běžného posluchače (pokud bude mít vůli a chuť nahlédnout přes sobě pevně stanovené mantinely) nepřivedou do stavu dezorientace a zmatení smyslů.
O instrumentálních výkonech patrně nemá cenu ztrácet slovo, pánové jsou naprostými špičkami ve svém oboru. Hráčský potenciál muzikantů je však v tomto plně podřízen skladbě jako takové, žádné nekontrolované utržení ze řetězu se nekoná, maximálně takové dílčí v rámci písničky. Ano radši v případě THE WINERY DOGS používám označení „písnička“, „III“ je totiž písničkové album v nejlepším slova smyslu. Vedle kytarového čarování Richieho Kotzena jsem jako ne zrovna znalec jeho tvorby okouzlen jeho vokálním projevem (blíže jsem se s ním potkal pouze když figuroval v sestavě MR.BIG a tam nezpíval). Jeho styl zpěvu jasně odkazuje mimo jiné na Davea Coverdalea a Glenna Hughese, čímž chci říct, kam se v případě THE WINERY DOGS sahalo pro inspiraci, jakkoliv to byla možná dosti spontánní záležitost, a ne čirý záměr. Volnost formy hard rocku mi příjemně brnká na citlivou strunu, a ne pouze směrem k Coverdalovskému období DEEP PURPLE. Progresivní linie ve stylu RUSH je sice slyšitelná tak akorát ve hře Mikea Portnoye, ovšem dosti výrazně promlouvá do finální podoby desky.
Základem je ovšem písničkovost, držící tušené progresivní chutě na uzdě. Podle momentální chuti si můžete vybrat konkrétní hit, je jich na desce deset. Posluchačsky nejvýživnější je střed alba, jmenovitě čtveřice „Breakthrough“ „Rise“, Stars“ a „The Vengeance“. Tím to ale zdaleka nekončí, od začátku to je rovněž slušná jízda („Xanadu“, „Mad World“), možná ne až tak chytlavá, ale kvalitou bez výčitek svědomí plně srovnatelná. Více kotrmelcovitá je následující „Pharaoh“, tady progresivní manýry vystupují více do popředí mohou se po předchozím lehčím písničkovém hodokvasu leckomu trochu šprajcnout v krku. To ale nepředpokládám, protože téměř každý, kdo po této desce sáhne, má většinou už něco naposloucháno a nějaká ta progresivní gymnastika ho už nemá šanci vykolejit. „Gaslight“ na to jde řádně od lesíka zelenýho - svižné dědictví VAN HALEN a dost možná i „Addicted To Rush“ z pera MR. BIG v nesmírně chytlavé podobě. V bluesově melancholické „Lorelei“ dostává maximum prostoru Richie, aby se předvedl jako skvělý zpěvák. Písnička má skvělou atmosféru, a především skvělou melodii. Závěrečná „The Red Wine“ sahá po pestřejším výrazovým prvkům a zčásti spojuje úvodní „Xanadu“ a progresivní „Pharaoh“. Závěr je to parádní, ale co u THE WINERY DOGS není?
Pomalu jsem začal žít v přesvědčení, že se profesionální přístup a promakaná muzika znamenají zastydlost a emoční placatost. U THE WINERY DOGS to evidentně neplatí, „trojka“ příjemně jiskří v každém tónu a není místa, které bych THE WINERY DOGS nevěřil. A o tom to především je – o skvělé muzice!
Medyed
Komentáře