THE HALO EFFECT – Days Of The Lost /2022/ Nuclear Blast
Pokud jsem
se pustil do nových IN FLAMES, příběh by nebyl úplný, kdybych opomenul THE HALO EFFECT a jejich debut, který vyrazil do světa zhruba v polovině loňského roku. Stačí si přečíst sestavu kapely a není co řešit. Stačí jedno jméno – Jesper Strömblad. Ano, je to ten Jesper, který se výraznou měrou podílel na rozjezdu IN FLAMES v devadesátkách spolu se zbytkem sestavy, jmenovitě s Danielem Swenssonem (naskočil v časech alba „Colony“), Niclas Engelin zanechal svůj otisk na novějších albech „Siren Charms“, „Battles“ a „I, The Mask“ a nakonec Peter Iwers, naskočivší do sestavy stejně jako Daniel na albu „Colony“ a opustivší kapelu roku 2016 s albem „Battles“. Zbývá křikloun za mikrofonem, tím není nikdo jiný než Mikael Stanne, kterého známe z DARK TRANQUILITY, další ze stylotvorných kapel. Co čekám? Rozhodně nic menšího, než velmi solidní porci melodické tradice a důstojný výlet do časů, vymezených „Jester Race“ na straně jedné a „Clayman“ na straně druhé s odrazem současného stavu věcí vezdejších.
Uff! Pořád to funguje! THE HALO EFFECT zcela určitě nejsou uměle slepenou skupinkou za účelem vytažení nějakého toho šestáku navíc z kapes fanoušků, album příjemně jiskří a zřetelná vazba na hvězdné období IN FLAMES vůbec nezní nepatřičně. Je veskrze sympatické, jakým způsobem se THE HALO EFFECT snaží neznít rutinně a přespříliš nebrnkat na nostalgickou strunu. Skladatelský patent je jasný, paměťová stopa mi naskočila okamžitě a nemám problém s identifikací, čí muzika se na mě valí. Jsem ale potěšen, že „Days Of The Lost“ není bohapustá vykrádačka, byť ve mně po první ochutnávce tenhle pocit dost hlodal. „Days of The Lost“ přímo navazuje na „Colony“ a v tom je jeho zásadní přednost a směrem ke mně i zásadní problém – „Colony“ je moje snad nejoblíbenější album IN FLAMES, takže o objektivitě to tentokrát nebude ani náznakem. Jasně, osobní rovina funguje, ale kdyby deska stála za prd, nepomůže ani ta. Težko popřu, že řadu postupů, zakomponovaných do aktuální kolekce, jsem v odlišných verzích už neslyšel dříve, ale pořád z toho cítím jasné vědomí hranice, přes kterou se nechodí a zčásti to je odraz výrazného autorského rukopisu. Většinu repetic (není jich zase tolik, abych se tím musel hlouběji zabývat a kazit si radost) hází do odlišné polohy povedené aranže a podmanivý švih skladeb. Album kromě toho nejede podle jedné šablony, vystřídá se na něm poměrně dost odlišných nálad, čímž je má pozornost bez námahy udržena do posledního taktu. Na tom je dost možná vidět nesporný fakt, že mi léta neubývají a nehledím pouze směle vpřed a to, co mi hnalo adrenalin nahoru pře dvaceti lety, funguje stále a rád se ke svým srdcovkám pravidelně vracím.
„Days Of The Lost“ krom zvukových a produkčních pořádků nepřináší zhola nic nového a ani ty novoty nepostrádám. Bohatě mi postačuje kvalitativní vyrovnanost alba a čerstvý průvan, který z něj vane. Na druhou stranu – kdo jiný by se měl vytasit s takovýmto albem než ti, kteří stáli u zrodu tohoto stylu a uvedli jej v širokou povědomost?
Medyed
instagram.com/thehaloeffectse/
Komentáře