SVĚDECTVÍ O ŽIVOTĚ V KLDR

Kniha / Svědectví o životě v KLDR / Zpracovala: Nina Špitálníková (jaká to poctivost autorky, když napíše jenom „zpracovala“ / vydavatelství NLN, s.r.o. / Praha / 2020 / vázaný výtisk / cca 260 stran

V posledních letech moc nečtu (no snad nejsou moje poslední). Je to proto, že za osm hodin v práci mám všech lejster docela dost, a když přijdu domů, su rád, že jenom koukám na telku anebo poslouchám nějaký CD. Zkrátka nelistuju (i když listový těsto bych si dal  - moje teta z něho dělala výbornej slanej štrúdl, mňam). Naposledy snad bůhví kdy jsem přečetl strhující knihu Dana Horyny: Přežil jsem sám sebe.

Jenomže tohle mi teď změnila kamarádka. Vlastně ještě předtím Aleš Brichta. Ztráty a nálezy jsem přečetl za 3 dny, a kdybych měl víc času, možná by to byl den jediný. Strhující čtení.

Publikaci koreanistky, té navíc nádherné holky Niny Špitálníkové: Svědectví o životě v KLDR (2020), jsem zhltl do 24 hodin. Cca 260 stran jedním dechem. Nedalo se odtrhnout, a občas skoro ani nadechnout; jen vydechnout. Skromně, smutně, a přesto nadšeně vydechnout, že v tomhle já nejedu.

Je tam všechno, historie, letopočty, události, všichni vůdci, ale hlavně ty dějiny viděné zdola (což jsou 3 takřka poslední slova samotné Niny).

Hned po přečtení jsem tý svý kámošce poslal v sobotu tenhle mejl:

UF! Právě jsem to dočetl, čas 9:11. Nepamatuju si ani z dob své největší čtenářské slávy (tj. ZŠ, gympl), že bych někdy knihu tohoto rozsahu stihl přečíst za méně než 24 hodin (nepočítám-li prolistování a pročtení pár stránek ještě v práci, začal jsem v pátek cca po 14. hodině, a mezitím jsem samosebou taky spal).

Šílený, leč strhující čtení. Vlastně musím říct, že mne postihl takovej "dvoják" (nebo doják - ano, několikrát mi vrhkly slzy do očí, obdobně jako Nině při přepisu z diktafonu): puštěná TV s Ukrajinou a do toho čtu Koreu. Šílená paralela. A bohužel pořád stejná, neb NE-ČLOVĚK zůstane NE-ČLOVĚKEM navždy. Ale vlastně strašně krásné čtení - tedy z hlediska jeho poselství. Z té KNIHY mám opravdu krásný pocit - díky za Špitálníkovou!

A tady jen drobná citace k oné paralele s Ukrajinou (vztahuje se k roku 1940, kdy Japonsko okupovalo Koreu) - str. 228, totálně mne zamrazilo:

"Je přece hrozné, že nějaký národ jen tak vběhne do jiné země a snaží se v ní potlačit úplně všechno."

Konec citace. A začátek jedné další - když jsem knihu čet, snad na každý druhý straně jsem vnitřně řval: Jo, tohle musím ocitovat…jak to bylo silný.  Jenomže to bych opsal celou knihu, což nejde z hlediska … no prostě z hlediska zejména autorského.

A tak jsem vybral jednu jedinou citaci, jednu z těch mnoha, jež mne úplně dostala.

(z bezpečnostních důvodů smyšlené jméno) So Čchol: … „A paradoxně si myslím, že když jsem se radovala, tak intenzivněji, než jak se radují děti v řekněme vyspělých zemích. Když nemáte nic a dostanete něco malého, berete to jako zázrak a jste nejšťastnější dítě pod sluncem.

 Nina: „A kdy jste byla tím nejšťastnějším dítětem pod sluncem?“

So Čchol: „To si pamatuji úplně přesně. Šla jsem ze školy jako vždycky a našla jsem na zemi bonbón. Cucavý bonbón zabalený v takovém růžovém papíru. Válel se tam jen tak a nikdo jiný si ho nevšiml. Sebrala jsem ho a schovala do kapsy. Já jsem předtím bonbón nikdy neměla, a tak pro mě představoval poklad. Opravdový poklad. Každý den jsem si jednou lízla, aby mi vystačil i na další dny. Vydržel mi docela dlouho. Usínala jsem s myšlenkou na bonbón, a těšila se, až si ráno zase líznu. Bylo to moje nejšťastnější období. Teď (po útěku ze Severní Koreje – pozn. Dědka) se mi to zdá směšné, ale bonbón byl takové bohatství.“

Nikdo není svobodný, dokud nejsou svobodní všichni.

 Nino, Děkuju. Tady Dědek.