STO ROKŮ DIA aneb JAK KARNEVAL Z RIA!!!

Narozeniny: Petr Dio Pospíšil / KERN, TITANIC, KRABAT, ROMAN DRAGOUN / sobota 16. dubna 2022, od 18 hodin / Brno, Metro Music Bar

Jsou v životě lidském (a bohužel i nelidském) věci, jež vás (roze)smutní, a taky věci, který vás potěší. Mne na pozadí nelidské války strašně moc potěšilo pozvání dvorního fotografa skupiny Titanic, pana Petra Dio Pospíšila, na oslavu jeho 100. narozenin do věhlasného klubu Metro Music Bar (Ahoj, Řehoři!) na Poštovské ulici v Brně. No a když Poštovská, tož Vám touhle „online poštou“ posílám jeden malej report…   

Hudebních osobností v tý chvíli nepočítaně. Kromě těch, který se postupně předváděly na pódiu, bych chtěl zvlášť jmenovat „Starce“ Laďu Obludária Škaroupku, od nějž jsem se navíc dozvěděl, že Dogma Art chystá svoji další desku ve stylu new hard (hard rockový Bože můj, jak miluju Černou bránu nebo Namaluj – Fakt že jó) a bubnovat tam bude mlaďoch, in concreto Marthus! No tak to teda do všech metalových pekel aneb Mene tekel.

A pojďme dál, a třeba ještě dál. Prostě Dál a dál. A ŠOK! Oponu božské oslavy roztrhl můj navěky milovaný KERN, ovšem tentokrát ve zcela unikátní sestavě: namísto a na místo Robiho Křupky se postavil nikdo jiný než black metalový Ashok. No tak teda – jak říkával můj ostravský bratr – to mně poser prso. Inu, ňadra tam byla též, a věru moc pěkná (chilli ne věru, ale radši Ivu - ahoj, Ivi!). Mimochodem, Ivuška měla na triku nápis PUNK, což ve mně jakožto rodilého Moraváka neevokovalo (vlastně evokovalo) nic jiného než Punkevní jeskyňku :-). 

Moc si vážím okamžiku, kdy jsem se mohl obejmout se Slávkem Karáskem, navíc v tak vtipném verbálním propojení, kdy tento metalový inženýr mi na moji hlášku, že ho miluju, odpověděl krásně: „Kecáš!“. Sláva Fric byl taky moc fajn, a vůbec všici Kerňáci – no právě proto Vás mám přece rád. Ale už su teda jaxi trošku naměkko, a to teprve začínáme.

Kdo s koho, když Ty se mi dnes holka vdáváš? Bravurní písně během galaxie a během času, během dvou století a během Kernu, děkuju metalovýmu Pánubohu, že mi dal tu radost narodit se do těchto moravských věků. Nestydím se za to, že i díky skvělému zvuku mám teď v Metru slzy na krajíčku, no a tak si ukrojme týhle parádní muziky ještě větší krajíc.  

Když si tenor Míša Konečný bere akustickou kytaru, je naprosto jasný, že To jsme my! A když ji naopak odloží, je naprosto jasný, že jsme všichni blízko sami sebe, že jsme prostě - Blízko nás.

Taškařice nekončí, vyplouvá a na pozdrav troubí parník slovem TITANIC alias brněnská Ďábelská mumie. Sice bez Milana (Hanáka – R.I.P.), ale přece s Milanem (Vajgrtem) proudí (málem jsem napsal prudí) tuzemskými metalovými vodami již X desetiletí a pořád má světu co pořádnýho říct.  

A opět jeden personální unikát! Nějak nemohl mladej Škaroupka (jak jsem již psal, rodinu v publiku zastoupil aspoň „starej“), ale všechno se vyřešilo, a věřte nevěřte, leč klidně věřte - na své „titanikovské“ údobí si rozpomněl starej dobrej, lepší až nejlepší Sláva Fric. No, asi se mu zkrátka či zdlouha nechtělo vstávat ze židle, z tý krásný bubenický židle, a tak holt a hold plynule navázal.

Na čepu byl příznačně plzeňský lék, který jsme užívali stejně jako Zlatého bažanta (toho já miluju a doufám, že si jím nepřivodím bažanta) a dobrou náladu jsme rozhodně neSimulovali.

„Dvacetkrát svý desky obracím / a pokaždý je to nááááářez / příbuzní se raděj vytrácí / říkají: Ten kluk je bláááázen!“ Jo jo, svět se točí jak onen (málem jsem napsal onan) pověstnej kotouček gramofonu, konal se sváteční hej hevy metal, stěny aj duše se chvěly a tancovaly snad i obrazy.

Zdenál Černý je poctivá brněnská pěnice, taková metalová Vinná muška, no a snad můžu na tomhle místě a v tuhle chvíli vzpomenout na vystoupení TNC v Zastávce u Brna, kde byl samozřejmě aj v Metru přítomný charismatický Ozzy, ale kde ještě nebyl Zdenál. A Milan Hanák tam Zdenála z důvodu jeho tehdejší nepřítomnosti vzpomenul písničkou jménem Bastard :-). Kluci, ať tady na zemi nebo tam nahoře, patří Vám poděkování ze všechno dobré, co jste pro náš metal udělali (a ještě uděláte).  

Jó, a aby těch personálních patálií nebylo málo, tak ten následující Čarodějův učeň KRABAT taky nehrál ve své standardní sestavě, neboť za Jirku Navrátila zaskočil „od Radimce vypůjčenej“ basák Ivan Lamser. Děcka, kurwa, to je bordell!!! (Tohle říkal sympatický pan vrchní v hospůdce v Ketkovicích, když tam jednou na dovolené naběhla naše asi 15-členná rodinka a začala si objednávat.) No ale vážně, takhle se fakt nedaj psat reporty. ;-)

Chilli se ptáte, co bude dál? Odpovím otázkou: Co bude dál, úvodka z nedávno vydaného CD Krabatu, jímž byl po 35 letech splacen dluh brněnského tvrdého rocku, a když říkám dluh, tak musím pivopitelně zmínit též věřitele. A věřiteli jsou ti, co nikdy nezapomněli věřit. Věřit nikolivěk v rabat, ale v Krabat!

Nad touhle kapelou se vskutku nedá jen tak (A) rukou mávnout. Dvě obrovský osobnosti, kamarádi ze školy i z Metra, dva důstojní pánové, jimž můžete svěřit svoji víru, Pavel Řehoř a Tom Jégr, to rozjeli jak parní válec a válcovali opravdu všechno, byli jsme zválení hudbou, zpěvem, tancem až běda. Á propos, vážení přátelé, kontrolní otázka: Jaký je rozdíl mezi Gregory Management a Mana Gregoryment? No ono je to vlastně jedno – obojí je totiž mana.

Všimněte si prosím jednoho unikátního „několikahodinového okamžiku“, a sice že ten Sláva Fric z tý svý židle furt ne a ne vstát. Je to tak! Slávek v Metru odbouchal i třetí kapelu v řadě!!! Tomu říkám masakr výkon, na to, že mu je skoro 150 let (zatímco Dio je o 50 let mladší), ha ha. Kern, Titanic, Krabat… jsem si kurnik šopa říkal, jestli začne mlátit i do toho Dragouna…

Čímž jsem právě prozradil překvapení večera, kterým nebyl nikdo jiný než brněnský matador, veskrze a nadmíru Progresívní zpěvák, klávesák, skladatel, osobnost ROMAN DRAGOUN. Navzdory významu svého příjmení mu nečiní problém jenom klidně sedět, což je možná proto, že svou spanilou jízdu realizuje tak říkajíc po kapkách na klapkách.

Je fakt, že Roman je na mne osobně trochu měkkej, ale co už, když těch tvrďáren je zrovna v týhle současný době dost až příliš. Nicméně nemohu popřít, že miluju od Futura Juliet a od Progresu 2 a Třetí knihy džunglí Muže, který se podobá odvrácené straně Měsíce. Ta první je majestátně romantická a ta druhá majestátně rytmická. Tyhlencty dvě pecky jsem si v Metru fakt užil a žil.

A navíc se mi při produkci Romana Dragouna podařilo udělat asi nejlepší fotku večera vůbec. A neřeknu a neřeknu a neřeknu, však vy to poznáte sami.

V Metru se konalo pohoštění nejenom hudební, ale i řízkové, chlebíčkové a tak dál. Jsem člověk, který nemusí mít teplý jídlo, já su milovník studený kychyně, právě všech těch chlebíčků, obložených mís, salátů (rozuměno těch nezdravých - což je na mně vidět), pomazánek a studených sekaných a řízků. Já jsem si fantasticky pošmákl zejména na tom chlebíčku (no kdyby jednom!) s poličanem, panč ten salámek byl ale fakt grandiózně prouzenej. A jestli se kouř německy řekne rauch, tak potom vám slovní hříčkou povídám, že jsem byl v rauši!    

Což i díky tanci, například s mojí milovanou kamarádkou Milkou - no všechna děvčata přece jmenovat nemohu, že. Ale některé určitě ano, a tak musím říct, že Dio má nádhernou ženu, kterou sice blíže bohužel neznám, ale přesto mu ji závidím. Sto roků Dia – jak karneval z Ria! 

Inu, co říci (u)závěrem? Byla to jedna z nejlepších akcí mýho života.

A Peťo, schválně - máš to taky tak? :-) 

Text + foto Dědek.

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii