SRÁŽKA S BLBCEM

Známe to všichni, jak se říká: Nejhorší je srážka s blbcem. Jenomže co je to srážka a kdo je to blbec?

Srážka je přímé násilné setkání bez předchozí vůle se setkat. Jenže my se můžeme s blbcem taky „jenom“ potkat. Anebo se minout – což je asi nejlepší varianta, když se s blbcem minete. A ještě lepší je, když blbce minete.

Ale kdo je to vlastně ten blbec? Zřejmě individuum, jež nám připadá výrazně pitomější, než jsme my sami. Ovšem tato teze nemusí zcela odpovídat realitě, že.  

Onehdá jsem v duchu nadával na cikány, jak v těch svých neohrabaných tlupách na ulici řvou. Blbci jedni. Pak jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi v šalině řval do mobilu, až mne spolucestující museli napomínat za hlasitý ryk.

Šel jsem parkem, kde se hádali – no nebudete tomu věřit – zase dva nebělošští spoluobčané, cikán nadával a tahal za ruku Romku. Blbci jedni. Jdete kolem virválu, nevíte, co udělají, máte strach. Zvažoval jsem, zda nezavolám policii, jenomže oni se mezitím začali líbat. Pak jsem si vzpomněl, že já sám jsem dal jednou facku holce, kterou mám rád. Po letech mám to štěstí s ní zas chodit na pivo.  

Do třetice přenice. Jde takhle po bulváru jedna od pohledu piča, botičky za deset tisíc, sukně za dvacet (za kalhotky ušetřila), halenka z vesmíru kašmíru (ušetřila za látku pro výstřih) a tvář plná očních řas, mejkapu, rtěnky a bezvýrazu. Ani mi neuhne, takže se jí musím vyhnout. Blbka jedna. Minu ji asi na půl metru, a říkám si: No pičo, ty teda vypadáš. No a pak se kouknu na sebe.

A to nejlepší na konec. Pracovní diskuse. Kolega mluví a říká totální pičoviny, ale fakt totální. Blbec jeden. Rozohním se a začnu mu ty jeho blbiny vyvracet. Jsem celej rudej, mávám rukama a už pro mne skoro jede rychlá. A najednou si uvědomím, že ty zasraný blbiny kecám pro změnu já. 

Jó, nejhorší je srážka s blbcem – srážka se sebou samým. Tady Dědek.

P.S.: Někteří z vás vědí, kdo jsem, tož tady je naše hymna: