SPECIÁLNÍ ČLÁNEK K 60 LETŮM OD NAROZENÍ ĎURA ČERNÉHO

Juraj Ďuro Černý (10.7.1961 - 26.2.2016)

V sobotu před 60 lety se narodil jeden z nejvýznamnějších bubeníků československého hard & heavy, pan ĎURO ČERNÝ (R.I.P.), který se proslavil v kapele TUBLATANKA, na jejíž nezapomenutelné hudbě vyrostlo mnoho z nás (známý je samozřejmě též z punk-rockové formace Slobodná Európa). Při této příležitosti Vám přinášíme speciální článek, mimo jiné zdůrazňující některé možná méně známé skutečnosti z jeho života.

METALOVÁ VIS MAIOR?

Je to zvláštní náhoda, nebo metalová vis maior? V sobotu dopoledne jsem brouzdal internetem, když mne najednou zničehonic napadlo – nemá teď někdy náhodou nějaké výročí Ďuro Černý? (Přiznám se, že data narození si nepamatuji ani u členů rodiny, natož u muzikantů.) Byla to jakási intuice, ovšem že až taková, to jsem věru netušil. Vyskočí na mne Wikipedie a datum narození 10. 7. 1961. Byla sobota přesně po 60 letech, sobota 10. 7. 2021.

A jelikož vis maior se nesmí urážet, tož právě takovéto zvláštní vnuknutí mne přimělo k sepsání tohoto speciálního článku.

ĎURO – AUTOR NÁZVU KAPELY

Třebaže stěžejní hudební autorství nesl v rámci Tublatanky vždy Maťo Ďurinda (texty zpočátku výhradně další Martin, Sarvaš), „hlavní“ autorství, tj. autorství názvu kapely pochází od Ďura Černého. 

V rozhovoru pro deník SME z roku 2012 (kultura.sme.sk) to okomentoval následovně: 

Otázka: „Názov Tublatanka vznikol z mena opice v Tarzanovi v kombinácii s narážkou na Moravanku?

Odpověď: Áno, Tublat je jeden z tamojších opičiakov, my sme ho spojili s Moravankou. To bola taká vymyslená „prúpovídka“ o tom, že Tublat odišiel do lesa a založil si vlastnú kapelu, aby konkuroval Moravanke. Názov som vymyslel ja, Maťovi sa spočiatku nepáčil.

Otázka: Prečo?

Odpověď: Vtedy bol zahľadený do svojich vzorov ako Judas Priest, Iron Maiden, takže chcel niečo podobné, teda silný a úderný názov. Lenže žiadny normálny nám nenapadol, tak sme sa nakoniec uspokojili s touto surrealistickou slovnou hríčkou. Maťo uvažoval aj o tom, že sa to neskôr zmení, ale po prvom koncerte na festivale Mladá vlna, kde sme zahviezdili, to už nešlo.“

TAJEMSTVÍ NÁPISU NA BRATISLAVSKÉM PRIORU

Docela známou skutečností je, že vývoj Tublatanky a šokující natočení debutu necelý rok a půl po vzniku bylo pozitivně ovlivněno velkým nápisem na bratislavském Prioru.V rozhovoru pro měsíčník Melodie č. 2 z roku 1987 k tomu textař kapely Martin Sarvaš řekl toto:

„Věc, která nám pomohla, byl dvoumetrový nápis na bratislavském Prioru, který uviděl ředitel Opusu Ivan Stanislav a zeptal se, proč skupina, jejíž názvy jsou na zdech po celé Bratislavě, nenatáčí u Opusu desku.“

Pozorně sledujte, že odpovídal textař Martin Sarvaš a „bližší okolnosti případu“ tehdy neuvedl.

A teď si přečtěte „odhalení tajemství“ z úst právě bubeníka Ďura Černého v rozhovoru pro cit. deník SME z roku 2012:

„Martin Sarvaš vtedy býval v centre mesta, a keď sa raz opitý vracal z Františkánov, vytiahol sprej a na tie mramorové schody pri Priori na Kamennom námestí nasprejoval snáď desaťmetrový názov Tublatanka. Svietil tam niekoľko mesiacov. V Opuse vtedy riaditeľ na porade povedal, že v rámci perestrojky treba dať priestor aj mladým. Uvažovalo sa o platni Demikátu, ale vtedy sa rozpadal, a tak môj kamarát „Tutus“ Vašica, ktorý robil v Opuse dramaturga, nesmelo navrhol nás. Riaditeľ, ktorý vtedy chodil do práce električkou okolo toho nápisu pri Priori, súhlasil s tým, že áno, to musí byť slávna kapela, keď jej názov ľudia sprejujú na steny.“

To je aspoň manažer! Ve volném čase sprejuje název kapely, čímž jí zajistí vydání debutové desky!

JURAJ ĎURO ČERNÝ

Zajímavostí je, že na debutové desce Tublatanky jsou všichni hráči uvedení ještě pod svými občanskými jmény, tj. Martin, Pavolʼ a Juraj, zatímco „přízviska“ Maťo, Palʼo a Ďuro, jakožto umělecká jména, se na obalech oficiálně zjevují až od druhého alba Skúsime to cez vesmír.

Symbolicky v této souvislosti přinášíme skutečně raritní TV záznam z prvotních dob Tubly, který na YT přibyl teprve nedávno:  

NEJSILNĚJŠÍ I NEJVYŠŠÍ

Že byl Ďuro Černý z celé kapely postavou nejsilnější, to je dobře patrno z dobových fotografií, neboť jeho druhá brada byla nepřehlédnutelná. Už se však tolik neví, že byl i nejvyšší: měřil totiž úctyhodných 185 cm, zatímco lídr Maťo Ďurinda má „pouhých“ 183. Nevím, jestli by Ďura brali naši basketbalisti na olympiádu do Tokia, ale gymnasta na kladině by z něj asi dobrý nebyl - vsedě za bicími to byla pro jeho tělesnou konstituci poloha přeci jen výrazně bezpečnější.

ZAJÍMAVÝ ROZHOVOR Z MELODIE ROKU 1987

Většinu rozhovorů samozřejmě vždy poskytoval Maťo Ďurinda jakožto lídr kapely, což je logické. Zajímavou výjimku tvoří již zmíněný celostránkový rozhovor z Melodie 2/1987 (článek Jiřího Kouly), v němž v době před vydáním druhé placky odpovídali všichni 4 členové „realizačního týmu“, tedy včetně textaře Sarvaše. A teď považte výslednou statistiku: celkem 14 otázek / odpovědi: Maťo 9, Palo 4, Sarvaš 4, Ďuro 2 – mj. na otázku „Vy všichni studujete vysokou školu. Jak se to snáší s muzikou?“ – Palo: „Nesnáší se to.“ – Ďuro: „Moc se to nesnáší, je to těžké.“ – Maťo: „Všichni jsme buď přerušili ročník, nebo ho i opakovali.“

Nicméně i přes tuto skutečnost Ďuro Černý vystudoval na Vysoké škole múzických umení (VŠMU) obor dokumentární režie, což se mu dost hodilo, když se později už muzikou neživil – působil jako televizní i rozhlasový dramaturg, scénárista a režisér. Své scénáristické i režisérské schopnosti ostatně uplatnil i v rámci Tubly, ale o tom až za chvíli.       

SÓLO NA BICÍ V BRNĚ NA VODOVCE

Docela dobře si pamatuji koncert Tublatanky na přelomu 80. a 90. let v brněnské hale Vodova, po vydání alba Žeravé znamenie osudu. Mačkal jsem se kdesi okolo páté šesté řady a krom nezapomenutelných hitů si vybavuji majestátní Ďurovo sólo na bicí. V té době už používal mohutnou dvoušlapákovou bicí soupravu s mnoha přechody a blyštivými činely, takže za tou svojí baterií úspěšně burácel á la vzpoura Titánů.

Ostatně, asi nejkrásnější vyznění mohutné dvojšlapákové soupravy je dobře patrné z úvodu titulní skladby Žeravé znamenie osudu, kdy se k nim teprve posléze přidá kytarová složka a rozjede se „Osud“ jako hrom. Kdo se při tomhle jako teenager přímo nepo…, ten si aspoň cvrkl! (Viz též na konci tohoto článku bonus z pera kolegy Medyeda.)

Á propos, ŽZO bylo moje vůbec první tvrdé album v životě, na moji prosbu zaslanou z lyžařského výcviku mi jej táta běžel koupit do Prioru na Dornychu, takže když jsem se vrátil z hor konečně domů („na horách vatry dávno nezvestné“), elpíčko bylo tam! (Aspoň vidíte, že síť obchodních domů Prior měla v tehdejším Československu nezanedbatelný dějinný význam jak pro muzikanty samotné, tak i pro jejich fanoušky.)     

DVA ŠLAPÁKY AŽ NA TŘETÍM ALBU

Což je další zajímavost, jelikož první dvě desky zvládl Ďuro odehrát na jediný kopák, což je ostatně patrno i ze srovnání videoklipů z doby před „Znamením“ a po něm. Maťo Ďurinda k tomu řekl (rozhovor z 12. 3. 2016 – ireport.cz, kulturne.com):

„Dva šlapáky jsme začali používat až při přípravě třetí desky Tublatanky, která se jmenovala Žeravé znamenie osudu. Pak jsme dva šlapáky využili také na vánoční desce, jmenovala se Podme bratia do Betlehema a tuto desku už jsme nahrávali jen ve dvou, protože nám odešel baskytarista Palo Horváth.“

Došlo tak k určitému paradoxu, že zatímco klasické hard & heavy desky, tj. Tublatanka a Skúsime to cez vesmír, jsou odehrané pouze na jeden šlapák, atypické vánoční album plné koled bylo natočeno naopak na kopáky dva – koneckonců, z fotografie v jeho bookletu je to zcela jasně patrné.       

ĎURO NIKDY NECVIČIL

Tímto titulkem samozřejmě nenarážím na již zmíněnou Ďurovu silnější postavu, ale mám na mysli jeho cvičení na bicí. Z dob Tublatanky byl opravdu pověstný tím, že vůbec necvičil, měl prostě talent od rockového Pánaboha. Ve shora označeném rozhovoru k tomu Maťo řekl:

„Ďuro byl velmi talentovaný bubeník, měl talent od boha, hraní mu šlo hravě a úplně lehce. Je zajímavé, že on nikdy necvičil. Jako kdyby šla ta technika samospádem. Já jsem ho přemlouval, ať cvičí a říkal jsem mu „Ďuri budeš ještě lepší, když budeš cvičit.“ Takže on si párkrát před zkouškou procvičil ty těžší přechody a nebo když začala Tublatanka hrát na dva šlapáky, tak si před zkouškou procvičoval nohy. On byl takový zvláštní bubeník, nikdy necvičil, ale hrál s obrovskou chutí. Měl velmi silný úder, říkal, že bicí musí být pořádně zvučné, ale musí i trpět, takže to byl velký nápor i na naše uši. To byly strašné údery, proto i často trhal blány. Naše uši velice trpěly i na zkouškách, ale zase to byl velký požitek. My jsme hráli vždy naplno i při zkouškách.“

ĎURO V TUBLE JAKO AUTOR

Jak už jsme si řekli – a jak je známo – Ďuro je původcem názvu skupiny. Méně se už však ví, že v rámci historie Tubly nese i další autorské počiny.

Je totiž autorem hudby (text Whisky) ke skladbě Anjel strážny, pocházející z posledního alba staré sestavy Volanie divočiny. Tato pecka nese typický bubenický rukopis – začíná sólově na bicí a celkově se nese ve výrazném rytmickém duchu a relativně svižném tempu. Nikdy se sice nezařadila k největším hitům, ale o to je její existence vzácnější.

V souvislosti s tímto albem se Ďuro výrazně zapsal rovněž ve své vystudované profesi, neboť je jako scénárista a režisér podepsán pod vynikajícím videoklipem na hitovku „Ja sa vrátim!“ Mimochodem, tímto klipem se skupina vrátila k budově, resp. schodům u bratislavského Prioru, který pro ni měl takový historický význam. Ďuro k tomu v rozhovoru pro SME na „otázku“: „Symbolicky ste sa k tým schodom na Kamennom námestí vrátili pár rokov po revolúcii, keď tam Tublatanka nahrávala klip k skladbe Ja sa vrátim. Vy ste ho dokonca režírovali“ odpověděl toto:

„Touto myšlienkou sme chceli okopírovať Beatles a U2 na streche, ale keďže v Bratislave žiadna taká strecha nebola, uspokojili sme sa aj s Priorom. Jednoducho sme urobili zdarma koncert v našej rodnej štvrti, ľudia prišli, my sme to točili a spolu so zábermi z helikoptéry urobili klip. V tej dobe to bola dosť výpravná záležitosť, vydavateľstvo Tommü Records nám na to dalo tuším 70-tisíc korún. Vrtuľník stál 14-tisíc, nakrúcali sme s ôsmimi kamerami na kvalitný materiál. Na výsledok som dodnes hrdý.“

Další autorský počin si Ďuro připsal na písni Správy zo sveta, kde je spoluautorem (zřejmě hudby spolu s Maťom, text Sarvaš). Song se stal součástí CD Znovuzrodenie z roku 1995, jakýmsi předělem mezi starou 3-člennou a novou 4-člennou sestavou, v níž se Ďuro – kromě Maťa – potkal i s Dodo Dubánem a Jurajem Toporem.

Pomyslný předěl mezi nebem a zemí představuje nejen vnitřní obal na jedné straně s embryi a na protější straně s 4-čtvercovou fotkou sestavy, ale i samotná, tatáž titulní fotografie: v horní řadě Ďurinda a Topor, tedy členové i té současné, opět 3-členné kapely, a ve spodní řadě Černý a Dubán – dnes již členové oné kapely nebeské…

Ještě předtím, na vánočním CD Poďme bratia do Betlehema, Ďuro upravil závěrečnou koledu Tichá (hlasná) noc, jinak všechny ostatní úpravy provedl Maťo…

PROJEKT ĎURO ČERNÝ COMPANY – CD ČIERNY KVET

Citujeme z vynikajícího profilového článku (nejen) o Tublatance ze slovensko-českého rockového časopisu Šrotowisko, október 2010 (autor Roxor):

„V roce 1995 si spravil Ďuro sólo projekt s názvom Ďuro Černý Company. Vznikol album Čierny kvet s podtitulom Recycle Hits Volume 1. Ako napovedá názov, jednalo se o cover-verzie známych hitov. Na albume sa podielali starí známi pachatelia, ať už z Tubly (Maťo, Palo, Dodo, Martin) alebo mimo nej (Peci Uherčík, Fero Griglák atd.). Takisto sa tam objavilo zopár predstavitelov vtedajšej pop scény (Salco, Barbora Haščáková). Album sa nahrával v bratislavskom studiu Ebony a vydala ho firmička SQ Music. Obsah jako taký je dosť ťažké zhodnotiť a zaškatulkovať. Klip sa točil na cover od kapely Modus, skladba Úsmev. Keby som mal vypíchnuť skladbu ktorá z celého komplexu stojí naozaj za to, tak je to povodně Žbirkova skladba s názvom Cesta zakázanou rýchlosťou. V nej to naplno odpálili Palo Horváth a Temo Černák a je to dravý rokec jako má byť.“

Pro zajímavost dodejme, že na albu si zazpíval rovněž Richard Müller a že celý název CD, totiž Čierny kvet, není nic jiného než jeden z coverů jakožto parafráze na slavný Žbirkův Biely kvet. Celá deska je k dispozici na YT zde:

BRATISLAVSKÁ BEATOVÁ OMŠA

Zajímavostí je i další počin, který Ďuro Černý pro změnu produkoval a který naleznete v případě zájmu tu:

SMRT A SLÁVA

Ďuro Černý zemřel v pouhých 54 letech, za slovenskými hranicemi v Maďarsku, kde si koupil dům, protože tam prý byly levnější. Lacinou muziku ovšem nikdy nedělal, naopak, je podepsán pod těmi nejdrahocennějšími skvosty čs. tvrdé rockové hudby. Po jeho smrti mu kapela věnovala song Spomienka na Ďura Černého.

Ve slovenském měsíčníku Populár č. 1 z roku 1988 (po vydání druhé desky) vyšel 2-stránkový rozhovor (autor Jozef Hanák) s Maťom, jenž pronesl mj. tato slova:

„Chlapcom, s kterými hrám, verím. Myslím, že budeme hrať spolu dlho. Hranie v trojke, to je najkrajší pocit z hrania.“ – „Celá kapela si váži dvojalbum Collégia Musica a celú tvorbu Mariána Vargu ako živej legendy slovenského rocku. Aj my bysme chceli v budúcnosti připravit takú platňu, ktorá by sa stala dalšou legendou. Verím, že to raz dokážeme.“

A Maťo věřil správně, neboť přinejmenším třetí album kapely Žeravé znamenie osudu se takovou legendou stalo. Dnes je pro změnu živou legendou slovenského rocku skupina Tublatanka, a v rámci její staré sestavy i stále „živou“ legendou bubeník Ďuro Černý. Obnovení této sestavy, třebaže se o něm uvažovalo, se sice již bohužel nezdaří, ale obrovskou sílu starého materiálu z 80. a počátku 90. let minulého století dokumentuje nedávno vydané dvojalbum Najlepšie roky (pro velký zájem musel být vylisován už třetí náklad).

SCHODY DO NEBE

Debut Tublatanky uzavírala skladba s názvem Schody do seba, hříčkovitou parafrází na zeppelinovské „Schody do neba“, tedy Stairway To Heaven. V 80. letech, tzn. v době rozličnými přísnými pravidly svázaného a upjatého socialismu, kdy byla západní muzika velice přísně cenzurována a některé věci se z tehdejšího pohledu jevily naprosto nemyslitelné,  Ďuro Černý spoluhráčům říkal: „Chlapci, nebuďte měkký, když zemřu, tak mi na pohřbu zahrajte „Stairway to Heaven“.

Psal se 14. březen 2016, bratislavské krematorium bylo plné a sálem zněla – Stairway To Heaven…    

Dědek. 

BONUS:

TRIANGEL aneb Medyedovo první blízké setkání s TUBLATANKOU

Psal se rok 1988, byl jsem žákem druhého stupně základní školy. Tu dobu frčel populární pořad slovenské televize „Triangel“ – pro podobně „zralou“ populaci jistě netřeba představovat. Krom popových stálic socialistického umění a všelidové zábavy se programu tohoto vpravdě dobového fenoménu pravidelně dostávaly i výrazněji rockové i metalové kapely, které odporu oficiální propagandy navzdory začal získávat významnější prostor vedle popařů. „Gorbyho“ perestrojka jela na plný céres a projevovalo se to i na obrazovce prostřednictvím obou televizních programů federální TV. Dvacáté výročí osvobození bratrskými armádami bylo pro jednoho již notně hormony zmítaného chcápka zlomovým rokem, skrze „Triangel“ přišel moment, který mu vnímání muziky otočil zcela naruby.

Oči najednou přestaly mrkat, huba dokořán…“Žeravé znamenie osudu“. V tu chvíli mi připadalo, že nic tvrdšího už neexistuje, „Final Countdown“, mnou adorovaný a milovaný, proti tomu vypadal jako podkres k odpolednímu čaji dámského mravnostního spolku. A ten záběr na dvoukopákovou soupravu Ďura Černého byl dechberoucí – jednak jsem si uvědomil, že i takto mohou vypadat bicí, a jednak Ďuro v tmavých brýlích se pro mě stal dokonalým vzorem metalového bubeníka a možná i takovým počátkem mého zájmu o metalové bicí vůbec. Až postupem času jsem si spojil „Rande so svojim mestom“ s tímto klipem a zjistil, že se jedná o tu samou kapelu. Jiskra „Žeravého znamenia osudu“, hnané kupředu palbou dvou kopáků, poprvé zažehla plamen, který hoří už přes třicet let.

Medyed.