Smrt je vůl!

Je čtvrtek, volá mi ostravskej brácha Paul, kterej ovšem až do půlky 80. let žil v Brně: „Zdar bráchi, zapíjíš to?“ Hned jsem věděl, o čem mluví - ještě než byla ona zpráva na Novinkách, volala mi to ráno moje kolegyně Věrka. Umřel Oldřich Veselý. 

Jasně, nebyl to metalista. Ale byl to brněnskej rocker, kterýho znala přinejmenším celá republika - rocker jak Brno, jehož si teď Pánbůh vyžádal do toho obrovskýho mejdanu Na Věčnosti. A nějak jsem si nedokázal představit, že náš web by jeho úmrtí přešel bez jakéhokoliv slova. 

Vždycky s lehkou nadsázkou říkám: děcka, tady je jenom slabý mejdlo, panč tady jsou akorát ti co zrovna žijó, ale tam nahoře, tam je obrovská spářka, protože tam jsou šici ti mrtví za celý dějiny, rockový bardy nevyjímaje. 

Jest jakousi pozemskou svatozáří rockových ikon, že po sobě zanechají i něco, co znají i ti, kteří rock neposlouchají - v případě Oldy Veselého se jedná o skladbu Válka je vůl, otextovanou Frantou Jemelkou. Tahle píseň nejenže nikdy nezemře, ale bohužel se stává „šíleným“ aktuálním poselstvím, vystihujícím tuhle zběsilou dobu.

Díky svému druhému bráchovi Bobovi jsem tuto kompozici znal ještě jako základní školou povinný. Tajně a zakázaně jsem listoval v černé skříňce (ano, opravdu – v černé skříňce) jeho singly i elpíčky, a tahle věc tam byla taky. Dodnes ten titulní slogan vnímám jako nejvýstižnější charakteristiku války, poněvadž válka je největší svinstvo na světě.  

Slavný seriál Sanitka, o zrození a umírání, začíná nějak ve smyslu tom, že každou chvíli umírá člověk. A taky se rodí. Problém je v tom, že když někdo umírá, víme už, KDO umírá - jaká osobnost, kdo to byl, co znamenal ať už pro lidstvo, anebo pro nás blízké. 

Když se někdo rodí, nevíme nic – nevíme KDO to bude, jakej bude, co bude znamenat pro tento svět. A musíme několik let vyčkat, než se dozvíme odpověď.

Možná že ten den, kdy umřel Olda Veselý, se narodila alespoň jedna jediná rocková osobnost, jež se mu vyrovná. 

Ale na odpověď, na tu si musíme ještě chvíli počkat. 

Tady Dědek.