Rozhovor s lídrem skupiny Flowerwhile Martinem "Metalikou" Kleknerem

Křest Flowerwhile výbornej:
Lidi řvali a dělali bordel!

aneb

Co se týče vývoje Eagleheart,
tak s Tebou zásadně nesouhlasím,

říká Martin Metalika Klekner, zpěvák a kytarista skupiny FLOWERWHILE, bývalý člen kapely EAGLEHEART, na otázky Dědka v rozhovoru, který si jinde asi nepřečtete.

A proto – chcete-li -  čtěte jedině tady rozhovor s METALIKOU:

Ahoj, Metaliko. Na úvod mi prosím řekni, které album od Metalliky máš rád nejvíc. Já su komerčák a fakt to černý. Tebe bych ovšem tipoval spíš na Ride The Lightning, pakliže ovšem pominu Mastera...

Nazdar Dědku!

Nemůžu asi dneska říct jednoznačně, která deska od Metallicy je moje TOP. Začal jsem Metallicu poslouchat cca v patnácti letech a v té době to byla pro mě jediná a nejlepší metalová kapela vůbec. Mimo pár ostatních, co sem v té době „žral“ (Nirvana, Rage Againts the Machine…), to byla podle mýho tehdejšího pohledu na muziku, jediná správná hudba vůbec. Jo, dneska když se ohlídnu zpátky, tak se nad tehdejšíma názorama musím usmívat.

Ale tehdy to nebyla moje oblíbená kapela… byla to posedlost. V té době vedla asi první deska „Kill Them All“ a samozřejmě celá éra do černé desky (včetně). Nová tvorba počínaje Load a ReLoad byla považována za „odpad“.  Vydáni desky „St. Anger“ bylo pro tehdejšího sedmnáctiletého „Metaliku“ samozřejmě obrovským zklamáním, kterému předcházelo obrovské očekávání. No Solos = No Music. Postupem času se můj žebříček hodnot trochu posunul a našel sem velikou oblibu právě v zavrhovaných deskách (Load, ReLoad). Takže oblíbenost jednotlivých alb se rok, co rok lehce měnila.

Dneska mám rád kompletní tvorbu Metallicy (mimo jejich prapodivný pokus s legendárním Lou Reedem). Ale za totální vrchol považuju živák „Live Shit“ ze Seatlu z roku 1989. Takže dneska je pro mě vrchol deska „…And Justice for All“.

Kromě kapely FLOWERWHILE Tě znám samozřejmě z EAGLEHEART (též EH). Kdes hrál ještě předtím, jestli vůbec někde?

Vzhledem k tomu, že Flowerwhile sem zakládal v devatenácti letech, tak sem toho před tím moc nestihl. Před Flowerwhile sem hrál na basu v kapele „SMALLPOX“, která už dneska bohužel neexistuje. Říkám bohužel, protože pár let po tom co sem kluky opustil, se stali jednou z mých oblíbených brněnských kapel (fungovali pod názvem „SOX FROGS“).

Po SMALLPOX sem ještě nějakej rok hrál v kapele, která neopustila garáž. Hráli sme něco mezi punkem a heavy metalem. Jedinej název, kterej tehdy visel ve vzduchu, byl: „V pět na rohu u mlíkárny“. Moje ambice ale tenhle druh zábavy trochu převyšovaly.

Tehdy sem si padl do noty s Jirkou Fialou (Wágnerem), kterej už tehdy hrál v kapele DEATH SENTENCE a Tebou zmíněných EAGLEHEART. Spolu sme chtěli založit kapelu, která nebude spadat do žádné škatulky. Chtěli sme prostě hrát „Technickou a prdel nakopávající muziku“. Myslím, že se nám to aji povedlo.

Jak prosím Tě vznikl dost krkolomný  a nekomerční název FLOWERWHILE?

Krkolomný určitě je, ale myslím, že si na něj lidi tak nějak zvykli. Název vznikl v hospodě u piva. Pamatuju si, že tehdy lítalo vzduchem několik pramenů, hodně z nich slepých, aby nakonec vyústily ve finální, geniální a naprosto odzbrojující název… FLOWERWHILE. Musím nesměle podotknout, že ráno po vystřízlivění nás euforie z toho krkolomného a nekomerčního názvu trošku přešla. Ale nadšení z originality a netypickýho názvu pro tvrdou metalovou kapelu přetrval.

Název vznikal postupně od Baudelairových květů zla (ale název ve stylu „Flower of Evil“ nám zněl příliš tuctově a tak nějak dost blbě). Francouzsky už nám to znělo líp „Les Fleurs du mal“, ale rozhodně sme chtěli anglickej název. Lepší varianta teda byla FLOWERVILE (vile – hnusný, odporný, ohavný). Nakonec sme se dostali až k názvu FLOWERWHILE (flower – květ, while - chvíle). Tvůj život přirovnáváme tím názvem ke květině. Celej život rosteš, vyvíjíš se a jednoho dne (když si pustíš naše CD, nebo přijdeš na náš koncert) rozkveteš. To je právě ta chvíle. To je ten okamžik, ta euforie, kterou zažíváš při poslechu naší hudby…

Je pravda, že od kapely s takovým názvem bys čekal asi trošku jiný vystoupení, než co předvádíme na pódiích my. To je ale asi ta poslední věc, která nás trápí.

FLOWERWHILE jste založili v roce 2006, čili před šesti lety, spolu s basákem Jiřím „Wágnerem“ Fialou, s nímž jsi hrál nějakou dobu úspěšně pod značkou EH. Proč Wágner z FW odešel? Chtěl se naplno věnovat EH?

Doba, na kterou se mě teď ptáš, je už dávno pryč. Byl to určitej vývoj, kterej považuju za svou hudební „historii“ a hudební formování. Tehdy to byla úplně jiná kapela. S trochou nadsázky můžu říct, že FLOWERWHILE vzniklo až PO Wágnerovým odchodu. Zní to asi divně… hned vysvětlím.

S Wágnerem jsme nejprv založili kapelu OLD SKULL, což byla klasická hospodská kapela, která přežila jen asi 2 zkoušky. Frontmanem měl být známej brněnskej vymetač barů, lamač dívčích srdcí a šoumen známej jako OZZY. Chtěli sme hrát starej, oldskůllovej, špinavej thrash. Proto ten název OLD SKULL. Z dvojice Metalika & Wágner byl Wágner ten iniciativnější. Pochopil, že OLD SKULL se z hospodskýho žvatlání nikam dál nedostane a tak se mu v hlavě zrodila vize nová. Přidat k naší dvojici tehdejšího kytaristu DEATH SENTENCE Perryho. Jak Wágner řekl: „Perry, to je továrna na nápady! Hitmaker“, tak přesně vidím Perryho já dneska. Na první zkoušku s Perrym přitáhl Wágner zpěváka a bubeníka z Entrust a dali sme dohromady první skladbu „Child Of Sorrow“. Pak to šlo celkem dost rychle. Zpěvák Lukáš s náma zůstal a na pozici bubeníka sme brzo našli nadšenýho a ambiciózního bubeníka Martina Šiguta. A tak si parta nadšenců začala vyšlapávat cestičku brněnským podsvětím. Šlo to celkem dobře dokud, jak už to bývá, to nadšení nezačalo pomalu uvadat.

Vyměnili sme bubeníka, já začal hrát v EAGLEHEART a FLOWERWHILE šlo do kytek. Stala se z nás kapela složená ze členů jiných kapel. Řeknu Ti takový smrdutý moudro. Fenoménem snad všech muzikantů v Brně je hrát v co nejvíc kapelách. Zdá se to jako dobrej nápad, ale stojí to fakt za „vyližprdel“. Místo, abys byl pro kapelu přínosem, seš přítěž. Neskládáš, necvičíš, nevěnuješ se propagaci. A tohle děláš ve všech kapelách, ve kterých hraješ. Prostě na to nemáš čas. Nejde to takhle utáhnout, děláš věci napůl a já už sem sakra rád, že mám tuhle éru za sebou.

Abych se vrátil k Tvojí otázce. Wágner začal ztrácet ve „svojí“ kapele vliv. Celý dění a nálada v kapele šla k ledu. To muselo prostě vést k nějakýmu zásadnímu zvrat(k)u. Dlouho trvající špatná atmosféra v kapela vedla k výbuchu, kdy kapelu opustil basák (Wágner), bubeník i zpěvák. Zůstal sem jen já a Perry. Tenhle bod dneska považuju za „vznik“ FLOWERWHILE.

A zatímco Wágner odešel z FW, Ty jsi po vydání vynikající desky Moment Of Life odešel z EH. Tehdy jsem to nechápal, že vystupuješ z tak perfektně rozjetého vlaku; dnes už jsem to možná pochopil. Čili otázka je nasnadě: odešel jsi kvůli stylovému vývoji, konkrétně že z EH mizel pod vlivem „majitele“ Kůse thrash a zůstával jenom power?

Rozhodně ne. Po odchodu Lukáše (zpěváka FLOWERWHILE) sme zůstali s Perrym sami, poskládali si novou smečku a rozhodli se, že už nikdy žádnýho zpěváka mít nechcem. Stal se ze mě frontman kapely a mikrofón mi přirostl k srdci. FW se pro mě stal prioritou a pro EH sem se stal přítěží. Stejně tak EH pro mě.

A co se týče vývoje EH, tak s Tebou zásadně nesouhlasím. Spíš vidím vývoj od speed metalu k vyspělejšímu power metalu. Mike se jako skladatel hodně vyvíjí a zlepšuje se. Nazývej to jak chceš, ale kvalita EH podle mě roste ruku v ruce s rostoucí skladatelskou schopností jejího „majitele“.

Jelikož Vás s Kůsem „po Brně“ občas vídám (byli jste spolu např. na koncertu Titaniku a teď děláte společné turné), tak soudím, že jste kamarádi. I přesto se Ti ale nepodařilo ovládnout vývoj v EH tak, abys byl ochoten zůstat...nemrzí Tě to?

To víš, že mě to svým způsobem mrzí. Těch koncertů, co sme spolu odehráli, těch litrů, co sme spolu vypili a těch holek, co sme spolu o…, to nás stmelilo. Bylo to pro mě těžký rozhodnutí. Člověk ale musí dělat rozhodnutí, i když neví, jestli jsou správný nebo špatný. To ukáže až čas. Pro mě to bylo hodně těžký rozhodnutí, ale dneska vím, že bylo správný. Sem teď naprosto spokojenej s tím, že se můžu věnovat jen jedné kapele „na plnej úvazek“.

Z bookletu Moment Of Life se nedá poznat, ve kterých skladbách je Tvůj největší autorský vklad. Samozřejmě že můžu tipovat ty thrashovější (např. otvírák At The End Of Forever nebo Falling), ale  chtěl bych to slyšet od Tebe.

Asi Tě teď trochu zklamu, protože já sem skládal vždycky jen pro FW. I když si Mike vždycky přál, abych přinesl nějakou, jak Ty říkáš „thrashovější“ skladbu do EH. „Falling“ byl složenej ještě před mým nástupem do EH a „At the End of Forever“ je zase z pera Vojty. Tu skladbu nám poslal v midi a já se ji po něm s nadávkama dřel, protože se to nedalo zahrát.

A propos, kterou skladbu z Moment Of Life máš nejradši?

„Falling“ za ten Vojtův agresivní vokál. Můj sen je zazpívat si tenhle song s EH a s Vojtou samozřejmě.

Mini CD FLOWERWHILE „...just for a while“ z roku 2008 tak nějak zapadlo. Dle mého názoru mělo jakýsi divně uhlazený zvuk. Skladby z něj zní dnes na koncertech úplně jinak, tvrději, řízněji, úderněji, naléhavěji...souhlasíš? 

Souhlasím. Na nahrávce sem z dnešní sestavy vlastně jen já a Perry. Je tam i jinej zpěvák, takže musí ty skladby znít úplně jinak.

Na úrovni v jaké se pohybujem je těžký udělat nahrávku, která uspokojí dnešního „rozmlsanýho“ posluchače. Jak zvukově, tak producentsky (aranžmá a celý sound skladeb). To byl náš největší cíl při nahrávání CD „No Jesus No Sprite“. Důležitá je spolupráce se schopnýma lidma. A hlavně se nesmí šetřit.

Vaše debutové CD No Jesus No Sprite je dle mého názoru fantastické. Ale:  proč zrovna Jesus a proč zrovna Sprite? Víš, že su mizernej angličtinář, tak jsem si zkoušel narychlo se slovníkem překládat tenhle text, a připadá mi to jako jistá nadsázka, jak s Ježíšem, tak s kokainem.  Působí to na mne, jako kdybys chtěl – možná trochu paradoxně - říct, že ne duše, ale tělo vítězí. A ještě pod-dotaz: Sprite je jenom slovní hříčka na spirit? A kdys ho naposledy pil? – Mimochodem, oceňuji Vaši slovní hříčku „spirit – sprite – spit ire“...

Ten název vychází z textu stejnojmennýho songu. Text je o ztrátě víry. Není to myšlený přímo na víru v Boha, i když se do toho tématu hodně opíráme. Je spíš o tom, že něčemu věříš (nebo v něco) a jednoho dne zjistíš, že to čemu si věřil NENÍ pravda.

Od dětství Ti je nějaká obecně uznávaná lež předhazovaná jako pravda. Ty s tím pocitem vyrůstáš a žiješ s ním. Nesnažíš se ho zpochybňovat, protože tu lež považuješ za součást reality.

Může jít o víru v Boha, jakýkoli náboženství nebo jakoukoli ideologii. Když v tom prostředí vyrůstáš, tak nemáš na výběr a věříš. A když přijde okamžik prozření, zklamání a odvrácení je to strašná síla. Je to trochu moc na ten jeden lidskej mozeček, kterej se od základů otřese. O tom pocitu a o té emoci, kterou v tu chvíli prožíváš je skladba „No Jesus No Sprite“.

Může jít i o ztrátu víry v nějakýho člověka nebo i vztah.

Většinou nepíšu moc konkrétní texty, spíš se do nich snažím dostat ty emoce a naléhavost. Spojuju si to s pocitama, který mám uložený někde hluboko v hlavě.

Speciálně pro Tebe sem se pokusil ten text přeložit, sice se mi to překládá těžko a některý věci asi nepřekládám správně, ale pro představu o čem tady mluvím to bude stačit:

„No Jesus No Sprite“

Ztratil jsem sebekontrolu a sebeúctu
byl jsem si jistý, že na konci čeká něco víc
Není tam brána, žádný světlo na konci tunelu
není tam Ježíš, není tam duch, ani pohádková víla

Bůh požehnal zemi sedmý den,
tvá pochybující mysl pošpinila jeho krásu,
„Sedm“ vzrostlo o jeden smrtelný hřích
Popření, pošpinění, plivaní hněvu na zkurvený lháře

Nemůžu uvěřit svým uším a svým očím
tolik jsem se mýlil a byl sem obklopen lží
zavřel jsem oči, abych byl schopen vidět
uvnitř i mimo tu tmu

Cítím ten pohled
cítím se nezkrocený
cítím radost
a stydím se

Našel sem sám sebe, v tónech kokainu
už nikdy to nechci zažít
jediný vystupuju z řady
stojím před i za jeho trůnem

Cítím ten pohled
cítím se nezkrocený
cítím radost
a stydím se

Pod-dotaz:

Sprite v doslovným překladu znamená: „pohádková víla“ nebo „skřítek“.

Pod-dotaz 2:

Spritem sme křtili CD na favále, takže to bylo naposledy, kdy sem ho pil.

Jak jsi spokojen se zvukem desky ze studia Šopa? Celkově je podle mne dobrý, ale kytary mohly být říznější...

V Šopě jsme stihli nahrát pouze hudbu (tzn. bicí, basu a kytary). Zpěvy sme potom nahrávali v „kamarádským“ prostředí ve Vsetíně u Libora Kukuly. Zpěvy nám nakonec zabraly daleko víc času, než sme předpokládali a tak se celý to nahrávání trochu protáhlo. Ve Vsetíně se deska potom i mixovala a masterovala. Takže finální zvuk je z velké části práce Libora Kukuly. Ale dobře se pracuje s kvalitně nahraným materiálem a Šopa zárukou kvality určitě je.

Libora sme si vybrali proto, že sme chtěli moderní zvuk, ze kterýho nebude „čpět českost“. O jeho kvalitách sme věděli zejména z jeho práce na kapele ASCENDANCY.

Já jsem s finálním soundem desky nadmíru spokojenej. Největší strach jsem měl z nahrávání zpěvů. Na rozdíl od nahrávání kytar to byla moje první zkušenost. Nakonec se nám zpěvy povedly a z toho mám největší radost! Splnil sem si takovej malej sen. Před třema rokama bych jen těžko řekl, že budu frontman, že budu zpívat a že natočím v této nové „roli“ desku. Musím říct, že mě to nesmírně baví a naplňuje. No a když se potom ještě objeví někdo, komu se můj „pěvecký“ projev líbí, tak to je odměna nad odměny!

Debutové album vydáváte u stejné firmy jako EH, totiž u brněnského Metal Swampu. Dá se říct, že doufáš v obdobnou popularitu jako Eagleheart?

Spolupráce s Metal Swampem je skvělá. Sme rádi, že si nás vzali pod křídla právě oni. Podařila sem nám najít společná řeč a povedlo se nám dostat cenu CD na co nejnižší možnou úroveň. Cena CDček je totiž většinou určována firmou a ne kapelou. Myslím, že CD za kilo si dopřeje skoro každej, koho naše tvorba oslovuje.

Úspěch Eagleheartů vidím ale hlavně v managerských schopnostech velitele Mika. Naopak tahle stránka je u nás o něco horší. Ve Flowerwhile prostě chybí nějaká managerská duše. Máme ale štěstí, že právě Mike má naši tvorbu rád a Flowerwhile silně podporuje (i přesto, že sem mu z Eagleheart utekl). Proto jsme taky odjeli podzimní a jarní turné po boku téhle smečky.

Jak jste si užili křest CD na Favále? Podle mne byla atmosféra skvělá.

Křest byl výbornej, atmosféra nepopsatelná! Lidi řvali a dělali bordel! Všem, co nás přišli podpořit, obrovské DÍKY!!!

Metaliko, proč vlastně děláš muziku – náramnou dřinu, která mnohokrát zůstavá zcela bez výsledku, a to nejen finančního?

Křest byl výbornej, atmosféra nepopsatelná! Lidi řvali a dělali bordel! Všem, co nás přišli podpořit, obrovské DÍKY!!! – Tohle jako odpověď nestačí?

Povedený koncerty, jako byl ten na Favále, jsou pro nás asi největší odměnou! Ale hudba ke mně prostě patří a skládání, hraní a teď už i zpěv mě nepopsatelným způsobem naplňuje. Zatím ze mě nevyprchalo to téměř dětský nadšení z hraní.

Na peníze se nemůžeš dívat. Je to prostě koníček a myslím, že každej koníček, kterýmu se chceš pořádně věnovat je drahej. Navíc cítím silnou podporu ze svýho okolí (hlavně z rodiny), takže si to můžu dovolit. A sem za to vděčnej!

Do skladeb dávám hodně ze sebe, i když se to tak nemusí zdát. Vyřvu ze sebe všechny emoce, který by mě jinak užíraly zevnitř, takže je to i jistá forma terapie.

Co plánuje FLOWERWHILE do budoucna?

Máme za sebou skvělou sezónu. Projeli sme za poslední rok víc koncertů, než za celou předešlou kariéru. Projeli sme velkou část České republiky a podívali sme se s pár zastávkama  aji na Slovensko! Vydali sme desku a odstartovali sme, jak já tomu říkám, „novou ÉRU“ Flowerwhile. Na podzim to vypadá, že si od koncertů trochu odpočineme.

Na křtu sme měli (možná sis všiml) dva kameramany. Byli sme dotáčet i detaily pro klip (velké díky klubu FAVÁL za podporu). Takže po prázdninách by se mohl objevit klip!

Začínáme dělat pomalu na novým materiálu. Zatím sme docela produktivní, co se skládání týče, takže by sme podzim mohli využít pro tvorbu a někdy v roce 2013 se vydat opět do studia. Ale to je zatím písnička budoucnosti…

Na závěr prosím řekni cokoli, co považuješ za důležité a na co jsem se já blbec nezeptal. :-)

Zásadní věc číslo jedna je nová dávka energie, kterou nám do žil vlil novej bicman OLSSON! Cítím teď obrovskou podporu za zádama, nejen kvůli jeho hráčským schopnostem, ale hlavně proto, že OLSSON do Flowerwhile zapadl po lidské stránce. Jeho přítomnost na pódiu mě hrozně nakopává a nutí mě vydat ze sebe maximum! Navíc se ukazuje, že bude velkým přínosem i při nové tvorbě. Jeho pohled na hudbu je zase trochu jinej a je hlavně šíleně muzikální, takže se na naší další spolupráci strašně těším!

Metalice (pardon, Metalikovi :-) děkuje za rozhovor Dědek.

Já děkuju a před všema čtenářema, co došli až sem smekám, že ten „román“ překousali až na konec! Každej, kdo to dočte, má u mě panáka!

Be Wild With Us!

Metalika