Rozhovor s krotitelem rytmů ALBANDU Víťou Fraňkem!!!

V muzice je jako ryba ve vodě. Možná proto, že je sám Ryba, a to takřka padesátiletá, neboť toto výročí bude slavit již 23. února.

Za půl století prošel či stále prochází kapelami Imrvére (spolu s Mackem z Gate Crasher), Go Inside, Robbie Williams Revival, Dogma Art, ale hlavně jej známe z orchestrů jménem KERN a ALBAND.

Z jeho raných let vyplynulo, že nasával od útlého dětství – muziku z rádia…

Ve 13 letech dostal povolenku jít se podívat se ségrou na Kerny: „Když jsem o půlnoci ulehal do postele, pískalo mně v uších, celé tělo se mi chvělo, byl jsem naprosto vyřízený, nemohl jsem usnout, ale věděl jsem jedno, že toto, co jsem viděl a slyšel, chci dělat!“

A o drilu nezbytného bubenického zkoušení? „Přes repráky jsem osolil desku naplno a hrál jsem s nimi. To mě hodně bavilo, mámu už míň, protože byl hroznej kravál po celém baráku“.

Ad paličky strejdy Karlose Vodičky? „Zkuste si nařezat dva klacky z násady od smetáku a s těmi hrát.“

A navíc nám na svoje blížící se kulatiny (kulatiny? – no to víte, to je potřeba trošku zatopit pod kotlem :-) chystá dokonce 3 překvapení !!!

Více už bych prozrazoval mnoho, takže zbývá jen dodat heslo, jež na našem webu jen tak „nevyfučí“, a sice: Lidé, čtěte!

Je tady bubeník VÍŤA FRANĚK!

„V HUDEBNÍ KARIÉŘE JE TO MŮJ DRUHÝ ROZHOVOR, TAKŽE SI HO ZKUSÍM POŘÁDNĚ UŽÍT“

aneb

„PÍŠE SE ROK 2022 A NA SVĚT BY MĚLA PŘIJÍT DALŠÍ PLACKA ALBANDU“

Ahoj, Víťo. První otázka je taková rodinná – řekni mi, zdali jakožto zdárný synovec bubnuješ se značkovými paličkami jménem Karlos Vodička, a ať mi odpovíš ano či ne, povídej proč.

Ahoj Dědku, prvně musím říct, že je to můj druhý rozhovor, který za svoji hudební kariéru dělám. První byl v mých třiceti, druhý teď na prahu padesátky a další… nevím, nevím :-), takže si tento rozhovor zkusím pořádně užít. Co se týká paliček od „Karlose“, s těmi jsem to zkusil, ale měl jsem od nich puchýře a křeče v předloktí, strašně jsem se nadřel. Zkuste si nařezat dva klacky z násady od smetáku a s těmi hrát :-). Prostě to nešlo, Karel byl v tomto ohledu rockový bijec a dříč.

Druhá otázka, to víš, byly Vánoce: Jaký máš vztah k Rybám? :-)

Samozřejmě kladný, jsem uzavřená, klidná… no klidnější povaha, o všem přemýšlím – někdy až moc, a ryby mám rád i na talíři. Je mi taky jasné Tvé načasování tohoto rozhovoru se mnou, blížící se znamení ryb a píše se rok 2022 :-).

Kdys poprvé, v kolika letech, vybubnoval jako děcko svůj první rytmus?

To bylo hodně pozdě, kolem čtrnácti let. Ale můj život provázela hudba už od narození, a to díky tátovi, který je taky muzikant a hraje na trumpetu. Já měl muziku rád od útlého dětství, nasával jsem ji z rádia, i když byla poplatná době, ve které jsem vyrůstal. Sotva se rozehrály první akordy, já hned věděl, kdo začne zpívat a jak se píseň jmenuje. To vůbec nikdo nechápal, jak si to já v šesti letech, mohu pamatovat, i když šlo o Gotta, Zagorku, Rezka atd. Další hudební a asi zásadní vjem byl, když jsem viděl tátu na pódiu s jeho orchestrem. Bicí, basa, tři dechy, harmonika, klávesy, prostě kapela, na kterou jsem se vydržel dívat a poslouchat ji celé hodiny. Kombinace bicí + basa + zpěv, mě brala ale asi nejvíc. Zpěv jsem měl moc rád, už od tří let mě museli rodiče vázat na klacík kousek špagátu a já chodil po ulici a zpíval, škoda, že to není na kameře . Přišla ale puberta, velká stydlivost a bylo po zpěvu. Pak jsem prošel liduškou na kytaru, kde jsme měli výborného učitele, který nás naučil hrát věci k táboráku a abychom na ně mohli balit holky, to bylo super. Po dvou letech ale odešel na vojnu a přišla učitelka a její etudy, no a bylo i po kytaře.

Já vůbec neznám Tvoji historii do onoho osudného okamžiku spjatého s Kern. Pověz mi k tomu něco.

No jasně, to vidím jako dnes, Karel už se v té době motal kolem tety Marty, mně bylo tak cca třináct let. Kern hrál zábavu ve vedlejší dědině v Těšanech a já dostal povolenku jít se na ně podívat. Přijel jsem pod dohledem starší sestry už hodně před začátkem, abychom to měli zadara. Díky tomu jsem viděl i přípravu a zvučení, pro mě vše nové. Obrovský bedny, neskutečně všechno nahlas, hromada světel, kabelů a mlha! Příchodem prvních fanoušků další šok, samý máničky, spacáky přes rameno, transparenty, pruhovaný kalhoty a do toho vyčníval jeden fanoušek v doktorském plášti, hodně viditelný a slyšitelný fanoušek - Ajsík, který byl hodně zapamatovatelný. A pak to začalo, nevím vůbec, co se dělo, ale když jsem o půlnoci ulehal do postele, pískalo mně v uších, celé tělo se mi chvělo, byl jsem naprosto vyřízený, nemohl jsem usnout, ale věděl jsem jedno, že toto, co jsem viděl a slyšel, chci dělat!

Když si strejda Karlos při nehodě v Pacově vykloubil rameno a nemohl tím pádem hrát, jaký jsi měl pocit, když se rozhodl on, taková šarže, povolat právě Tebe, někdy kolem roku 1995 do Kernu? To Ti bylo tuším 23 let. Bál ses?

My jsme v té době byli hodně v kontaktu, on mi dával svoji muziku, co poslouchal, a já jemu zase tu svoji. Nasával jsem muziku ze všech stran a až na pár momentů jsem byl hlavně samouk. Učil jsem se hrát podle stříbrné live desky Katapultu. Neměl jsem žádný slušný odposlouchávací zařízení, a tak jsem hrál tak, že jsem přes repráky osolil desku naplno a hrál jsem s nimi. To mě hodně bavilo, mámu už míň, protože byl hroznej kravál po celém baráku. A co se Kernu týče, volba padla na mě asi právě kvůli tomu, že jsme se s Karlem znali, já znal repertoár Kernu a bylo tím pádem vše jednodušší. Před prvním koncertem jsem se hodně bál, velká zodpovědnost, velké osobnosti vedle mě, prostě splnění velkého snu. No a proto jsem asi tehdy skladby odehrál v mnohem rychlejším tempu, abych to měl asi brzy za sebou :-). Postupně si ale vše sedlo, jak jsem získal jistotu a zkušenosti.

Křest desky Síla zvyku, na níž jako první kernovské bubnuješ, se odehrál v prosinci 2001 v Edison Garden na Kolišti, za účasti Tvé kapely Imrvére. Původně byl ovšem po Brně na plakátech napsanej Titanic. Mám na Tebe celkem 3 otázky:

1. Proč ta změna předkapely? - To bohužel netuším, v té době jsem se staral jen o bicí a veškeré organizační změny šly mimo mě. To vše řešil Macek (Gate Crasher), dnes už vím, kolik s tím vším měl práce.
2. Zůstaly po Imrvére nějaké nahrávky? Nic jsem nenašel a měl bych sběratelský zájem! – Ano určitě, kromě demo snímků a nahrávek ze studia AudioLine vznikla nahrávka i v ostravském studiu Citron, ze které mělo vzniknout standardní CD. K vydání ale bohužel nedošlo. V té době už jsme s Michalem dávali víc energie do jiných projektů a Macek v tom zůstal sám. Zrovna nedávno jsem si to pustil po dlouhé době a měl jsem slzy na krajíčku.
3. Jaký vztah máš k tehdejšímu kmotrovi Romanu Horkému (pozn.: Víťovi jsem otázky poslal se jménem Roman Holý, tož těsně vedle :-) a jeho skupině Kamelot? – Ta doba byla pro mě hodně divoká a já si ani nepamatuji, že ji Roman křtil. Dnes to vidím úplně jinak, ale v té době šlo toto úplně mimo mě. Dnes Roman Horký točí ve stejném studiu jako Alband, takže mám přehled o tom, co dělá, jak dělá a dělá to dobře. Je to šikovný kytarista se skvělými muzikanty kolem sebe.

Jak sis užíval koncert Kernu v rámci programu Síla zvyku na Silvestra, či tak nějak, ve svých rodných Šitbořicích? Já jsem tam byl a bylo to super!

Rád bych Ti řekl, jak jsem si to užíval, ale já si z toho nic moc nepamatuji, jen nějaké záblesky, moc alkoholu, vážně pro mě divoké a mlhavé období, bohužel.

A co šitbořický pivo? Obávám se, že Váš minipivovar již nevaří, ovšem ve své době se čepovalo dokonce v renomovaném podniku na brněnském Římáku… Ochutnals ho?

Jasně, ochutnal, vypadalo to nadějně, bohužel ale je vše jinak a pivovar skončil. Vidím to ve spoustě oborů kolem, a to i v našem muzikantském. Je těžké něco rozběhnout, mnohem těžší uspět, ale vůbec nejtěžší je vytrvat a udržet laťku vysoko.

Postupem času ses stal vyhledávaným bubeníkem. Máš na kontě desky třeba s kultovní „škaroupkovskou“ Dogmou Art, kde jsi spolupracoval mj. s Kerňákem, kytaristou a fotbalovým trenérem Míšou Kuglerem, hlavním autorem hudby projektu NEW HARD. Jak se Ti líbí DOGMA ART? Mně moc!

V té době byla celá kapela hodně ve formě, šlo vše jaksi samo. S Imrvére jsme toho měli relativně dost odehrané a zúročili jsme to v dalších projektech. Hodně jsem poslouchal v té době Pearl Jam, líbila se mi ta energie, která z nich přímo sršela. Měl jsem pocit, že v té době Dogma Art měla taky hodně energie. Koncerty měly fakt nářez, s Laďou to bylo fajn a bylo s ním hodně srandy. Pak jsme s Michalem ještě navázali s Dogmou na (bohužel krátkodobý) projekt Go – Inside. Tam zpíval Honza Čápek z RWR, který byl naladěný na stejnou „seattlovskou“ vlnu jako my. Tam jsem se cítil, jako bych hrál s Pearl Jam, pro mě to byl asi největší nářez. Byla to doba pro mě naprosto odlišného přístupu k bicím, než mám teď. Myslím ale, že to k tomu patřilo a rád na to vzpomínám. Jen škoda, že se nás nějaký producent neujal, neumravnil nás a nedotáhl to s námi dál. Cítím velký dluh a jakýsi nedopsaný list u projektů, ve kterých jsem hrál a kterým jsme jako muzikanti dali maximum. Naprosto jsme podcenili a neudělali další podstatnou věc, kterou je promo. Ať už to bylo Imrvére, Go Inside, kde jsme muziku natočili v kvalitním studiu, dokonce nedošlo vůbec ani k vydání CD. Podobně na tom byl i Kern se „Sílou zvyku“. Tam CD vyšlo, ale propagace byla mizivá a nevznikl ani žádný videoklip. Po všech třech projektech, zůstaly na půdě bedny s granáty, zaprášené a nepoužité. Rozhodl jsem se, že k mému výročí kulatin, je sice nenechám vystřelit, ale bedny opráším a dám do nich alespoň nahlédnout. To bude moje překvapení, které brzy odhalím a ty překvapení budou tři.

Robbie Williams Revival zmiňovat nebudu, ale přejdu rovnou k Albandu. Jak se Ti bubnuje pod majestátem fenomenálního hlasu Jaroslava Alberta Kronka? Nevadí Ti, že seš tam vlastně tak říkajíc jenom do počtu? A jaký je to rozdíl oproti Kernu?

Robbie Williams Revival zmínit ale já chci, nestydím se za to, protože je to taky kus mého hudebního života. Bubnuji tam přes deset let a posunulo mě to v hudebním cítění, vnímání aranží a je to velká kapela se sboristkami, jakou měl můj táta. Pro mě to byl taky začátek mé „manažerské“ práce s kapelou, úplně od nuly s naprostým nedostatkem informací a zkušeností, nelehká práce s lidmi, pořadateli, organizací všeho, ufff, hodně to bolelo a pořád někdy bolí. Odměnou může pak být jen dobře odehraný koncert, a to platí ve všech aspektech. Měl jsem ale štěstí jak na spoluhráče v kapele, tak především na zpěváky, na kterých celý výkon kapely stojí i padá. U mikrofonu musí stát osobnost, tahoun a dobrý zpěvák v jednom. Ať už to byl Macek, Laďa Škaroupka, Honza Čápek anebo Jarda Kronek, oni tyto aspekty splňují. U Jardy Kronka je toto ještě více podtrženo jeho zkušeností, profesionálním vystupováním a především velkým umem autorství textů i hudby. Není nic lepšího, když si zpěvák napíše hudbu či text, přímo na tělo, to miluji.

Na Tvůj dotaz, zda se necítím u Albandu do počtu, říkám ne. Vím, kde je mé místo, jakou mám úlohu v kapele, proto pro mě není důležité být viděn, ale chci být jistotou v kapele.

Rozdíl mezi hraním Albandu a Kernem je, alespoň pro mě určitě ano. Přirovnám to k rozdílu mezi sportovním a uměleckým (duševním) výkonem, u Kernu to byl výkon sportovní a u Albandu je více umělecký. U Kernu jsem nasadil, nemyslel na nic, propotil tričko, vymlátil se a vyblbnul. U Albandu o muzice víc přemýšlím, pracuji více se změnou temp, rytmů, dynamiky, dále tam i zpívám vokály, takže to moje vnímání je tady hodně košaté. Ani jedno ale není špatně.

Podle mého názoru jsi naprosto skvělý „klouzavý“ bubeník. Vysvětlím. Úžasným způsobem dokážeš klouzat po blanách, vlastně po celých bicích, takovým jakýmsi lehkým nepopsatelným způsobem, trochu mi svým stylem připomínáš Jiřího George Hrubeše. Co mi na tento můj názor řekneš?

Tak děkuji moc za pochvalu, ale nevím, jestli si ji vůbec zasloužím. Už jsem zmiňoval, že v mladším věku jsem byl více bijec, měl jsem více silové pojetí hry. Pak se mi dostala do rukou deska Nové Růže, kde bubnoval František Hönig, a strašně se mi tam líbil zvuk bicích. Najednou to nebyla rána na buben, ale tón, a to mě uchvátilo. Byl jsem vždycky hodně zaměřený na melodii a vnímám to tak dodnes. Začal jsem bicí chápat jinak, vyndal různé molitany z bubnů, nasadil zpět spodní blány, vzal jsem ladící kličku do ruky a hledal ten správný zvuk. Ubral jsem na intenzitě úderu a najednou jsem uslyšel ten můj hledaný tón. Pak jsem přidal ještě dlouho zapomenutou dynamiku, kterou nám vštěpoval už v mých šestnácti letech náš dirigent v dechovce, kde jsem začínal. Takže jsem se k tomu prokousal jako samouk po x letech a přehodnotil úplně styl hraní.

A jelikož bubeník sedí - která deska Albandu Ti víc sedí? Kalibrace smyslů nebo Reziduum? A pověz mi to klidně jako bubeník i jako posluchač. A kterou placku máš nejradši od Kernu? (Hele, nemusíš říkat, že Sílu zvyku… :-)

To se bohužel ode mě nedozvíš, protože to bys ode mě chtěl, abych zatratil některé ze svých dětí, a to určitě neudělám. Každá deska byla pro mě posunem dál a obrovskou zkušeností. „Síla zvyku“ byla točená v Sonu, naprosto jsem se z toho …, nejlepší studio v republice, profesionální přístup a tam se po nás chtělo něco, co nechápal nikdo z kapely. Do té doby pro nás naprosto jednoznačné a čitelné heavy metalové hraní, nám najednou Milan Cimfe naboural a ukázal, že to jde hrát i jinak, lehčeji a barevněji. Trvalo nám to, bylo to bolestivé, ale svůj hudební posun beru z tohoto studia jednoznačně kladně, bez ohledu na negativa, která s tím byla spojená. „Kalibrace“ byla pro mě velkým objevováním, hledáním a obrovským nadšením všech zúčastněných. „Reziduum“ zase velký posun ve zvuku a celkovém soundu kapely. Každá má něco a všechny mám rád. Píše se rok 2022 a měla by přijít na svět další placka Albandu, tak se moc těším.

Neskládáš, nerozhodl ses třeba přinést do Albandu nějaký svůj vlastní autorský nápad? Nemyslím aranže, tam je asi jasný, že Ti bubny nikdo nevymýšlí… :-)

To je asi jediná věc, která mě mrzí, že neumím přenést svoje sny, nálady a pocity do muziky či textu. Je to obrovský dar pro každého, kdo to má a hlavně umí uchopit vše tak, jak má. Tady je poznat, jaký má člověk pak přehled, nadhled, jakou má slovní zásobu a jak je sečtělý. Začal pro mě být strašně důležitý text, co a o čem se zpívá a hraje. Text je pro mě, když ne důležitější, tak alespoň na stejné rovině s hudbou. Mám ale obrovské štěstí, že mám lidi, kteří to umí, hodně nablízku. Možná se mi ale ještě někdy něco podaří, není všem dnům konec. Teď jsem si vzpomněl, že jsem jeden text napsal dohromady s Mackem v Imrvére - “Dobrý holky už nejsou”. Moc se ale k tomu nehlásím :-).

Tuším že dvakrát jsi nějak nemohl (rozuměno bubnovat, aby nedošlo k omylu :-), a zastoupil Tě jednou Petr Kudibal (R.I.P.) a jednou Mára Ševčík, což je můj kamarád ještě z jedné slatinské garáže. Shodou okolností to bylo myslím pokaždé při koncertě v brněnské ZOO. Takže, chlapče, prosím, dvě otázky: Jaký máš vztah k těmto dvou bijanům (napsal jsem původně bicmanům, korektor mi to upravil, dostal jsem záchvat smíchu a nechal jsem to tak) a jaký máš vztah k ZOO, že tam nechodíš hrát? Snad nemáš strach z TYGRA??? :-)

Oba dva byli nablízku, když jsem potřeboval zaskočit, a oba dva byli z naší bubenické „rodiny“, oba dva kamarádi. Petr Kudibal se snažil brněnské bubeníky tmelit a kamarádit proto, aby si předávali své bubenické rady, tipy a zkušenosti. První profi bicí jsem měl „Sonory“ od velmi ochotného a skromného Františka Höniga a pak jsem přešel k „DW“ od Petra Kudibala, který byl v tomto směru mým guru, ve vyladění mých představ o bicích nástrojích a jejich zvuku. No a k ZOO mám velmi kladný vztah, protože mám zvířátka moc rád, dokonce se s jedním Tygrem dlouhá léta kamarádím .

Které bubeníky považuješ za lepší, než jseš Ty sám? A které za nejlepší?

Jak jsem již říkal, hudba není sport, v hudbě nelze nic změřit, jestli doskočíš dál či výš. Co se týká techniky, je spousta bubeníku lepších, než jsem já a nestačil by časopis na vyjmenování všech, kolikrát se nestačím divit, co tam někteří předvádí. Pro mě je ale největší umění zahrát tam jen to, co tam patří, a těch bubeníků už tak moc zase není.

Tady nebudu moc konkrétní, ale v minulosti při učení jsem vycházel hodně od Tolje Kohouta a Františka Höniga a spousty dalších…

Víťo, řekni mně i našim čtenářům prosím něco o své rodině, já o Tobě z tohoto hlediska vlastně nic nevím.

Ženu Hanku mám z vinařských Hustopečí u Brna, kde hrála házenou, poznali jsme se na výstavě vín – jaká náhoda. Je to ona, která celé roky vše toleruje a vytváří mi k tomu zázemí. Máme spolu dvě děti, holku Terezku, která už ze mě stačila udělat dědu, a kluka Jáchyma, který je ještě školou povinný a puberta u něj vrcholí (je to momentálně hodně dobrodružný), a psa Denyho :-).

Které kvalitní víno si teď na závěr našeho rozhovoru dáš (nebo které už piješ)?

Mám doma ve sklepě slušnou vinotéku, dávám už přednost kvalitě a kvantita jde do ústraní. Pokud je toho víc, už to hodně bolí a dává mi zabrat se z toho dostat. Dám si asi ryzlink vlašský a budu hledat ročník 2015, tento rok byl vinařsky hodně povedený.

A kdybys mi měl říct svůj největší životní okamžik (a nemusí to být výhradně hudební), který by to prosím byl?

Těch je hodně, od prvních bicích od táty, tvorby muziky, křtů desek a vlastních dětí, svatby, prvního hraní před lidmi atd.

A na závěr mi prosím řekni něco, cos mi ještě neřekl. Děkuju, tady Dědek.

Určitě bych rád poděkoval všem, kteří se mnou hrají či hráli, za všechna ta léta mého hudebního života v různých uskupeních. Omlouvám se všem, které jsem tady nezmínil, ale těch jmen skvělých muzikantů byla docela spousta a sem by se asi ani nevešla. Bylo a je mi s vámi moc fajn! Neřekl jsem nic o úskalích, zklamáních jak profesních, tak lidských, o chybách, které jsem udělal já sám. To si ale nechám pro sebe, protože ta pozitiva a radost z muziky, převažují nade všemi negativy.

Víťo, jménem webu METAL-LINE Ti moc děkuje za upřímný rozhovor Dědek, a taky se strašně těším, jak budeš umisťovat odkaz na tento rozhovor Ty sám na FB Albandu. Protože to si teda fakt zkontroluju. :-) Díky moc, chlape!