(Retro) Recenze: LED ZEPPELIN - Led Zeppelin /1969/ Atlantic

Zeppelinovská „Jednička“ je bez přehánění jedno z nadčasových stylotvorných alb, které výrazně ovlivnilo směřování rockové scény minimálně na dekádu dopředu. Nejedná se jenom o toto album, „Dvojka“ má možná ještě legendárnější auru, to je ovšem věcí akademické diskuze. „Jednička“ je každopádně o pár měsíců starší a bluesovější, na každý pád představuje LED ZEPPELIN  jako kapelu s unikátním přístupem bez omezení na těsné stylové mantinely. S přihlédnutím k době vzniku je „Jednička“ jednoznačně unikátním albem, zvukově hledícím do následující dekády, o kompozičních postupech ani nemluvě.

Na konec šedesátých let neslýchaná tvrdost, mnou považovaná za předzvěst brzké metalové bouře, vedle toho velmi zřetelné bluesové kořeny a spontánní variabilita projevu (do plné krásy vyroste velmi brzy), to vše je patrné již na albové prvotině. V LED ZEPPELIN  se, jako ostatně v případech dalších stylotvorných legend, sešlo vše podstatné v nadměrné míře - výrazné osobnosti, vzájemná tvůrčí chemie a stejně tak i originální a neotřelý přístup. Když vezmu v potaz, že „Jednička“ byla nahrána v podstatě během několika málo dnů, zatímco bezpočet dnes již legendárních alb potřeboval ke studiovému záznamu čas mnohonásobně delší, výsledná bilance je ohromující. Osobitost projevu kapely je pouze jednou rovinou výjimečnosti „Jedničky“, byť je patrná na všech frontách - hlasem Roberta Planta počínaje a důraznou a precizní hrou Johna Bonhama konče. Jimmy Page, tehdy ještě v podstatě mladé ucho, zde již disponuje vyzrálým stylem a s definitivní platností rozšířil řady předních osobností rockové kytary a jeho hra se stala zdrojem inspirace pro zástupy následovníků. Baskytarista John Paul Jones, vizuálně nejméně nápadný člen LED ZEPPELIN, svou instrumentální všestranností výrazně rozšířil spektrum možností, využitelných kapelou v následujících letech.

Zdálo by se, že variabilita skladeb na jedničce nemá silnější jednotící koncept a album je díky tomu poněkud roztříštěné a co skladba, to něco jiného. Přehledné rockové vypalovačky se dělí o čas se syrovými, emotivními skladbami postavenými na bluesovém základě a do třetice křehčí, náladovější kompozice, zpětným pohledem jasně napovídající, o čem také zanedlouho LED ZEPPELIN budou. Tento pocit jsem však velmi záhy vyhodnotil jako zavádějící a klamný, deska přes pestrost výrazu a stylovou neukotvenost drží pevně pohromadě jako silný a poutavý příběh, inspirativní po generace. Singlovky, „Good Times, Hard Times“ a „Communication Breakdown“ spolu s nesmrtelnými „Babe I´m Gonna Leave You“ a „Dazed And Confused“ jsou povinnou rockovou četbou. „You Shook Me“ a „I Can´t Quit You Baby“ jsem dlouho považoval za autorské skladby, ovšem obě pochází z pera Willieho Dixona, v podání LED ZEPPELIN však dostaly značnou připadnou hodnotu. „Your Time Is Gonna Come“ jako nejstandardnější položka alba podle obecných písničkových měřítek a instrumentálka „Black Mountain Side“ dávají na chvíli vydechnout a usadit adrenalin před již výše popsaným mocným závěrem. Poslední v pořadí, „How Many More Times“, dává jasně na vědomí a s konečnou platností připomíná, o co se tady jedná a že komplexní vícevrstevné skladby jsou pevnou součástí tváře LED ZEPPELIN, tedy jednou z tváří jedné z největších kapel všech dob.

Medyed