Retro-recenze: FACTORY OF ART - The Tempter /2002/ CCP Records
Třetí díl volného 
cyklu na téma FACTORY OF ART uzavírá prozatím poslední album „The Tempter“. Již prakticky od prvních tónů je jasné, že předchozí EP „Point Of No Return“ bylo jen svěžím a vynikajícím úkrokem stranou. „The Tempter“ pokračuje v stopách „Grasp!“ a podtrhuje svébytnost kapely, tentokrát ve mnohem lepším produkčním zpracování, které maximální možné míře vytahuje do popředí přednosti a silné stránky stylu FACTORY OF ART.
Směr, nastolený albem „Grasp!“, dostal na „The Tempter“ nový, možná prostornější rozměr. Potenciál, ve značné míře odhalený ne debutu, se na „The Tempter“ projevuje s plnou silou. Profesionální produkce, a to mě doslova zarazilo do židle v němém úžasu (vezmeme-li v potaz, jakým způsobem křišťálový a mnohdy do značné míry uniformní zvuk dokáže sterilizovat osobitost jakékoliv kapely), neupozadila osobité vibrace, nahusto obsažené na debutovém albu. Často jsem si hlavě pohrával s myšlenkou, zdali vůbec a jakým způsobem by šlo propojit tu základní metalovou neurvalost a progresivní směry (neuvažuji o technickém thrash a death metalu, to je poněkud jiný příběh), aniž by to celé spadlo to akademického a poněkud odosobněného výrazu. Za tu dobu jsem narazil na jeden, snad na dva případy, kdy se to beze zbytku podařilo. Ty dva případy jsou totiž personálně propojené v osobě Jona Olivy - SAVATAGE a především JON OLVA´S PAIN. To, že spolu s FACTORY OF ART spolu hrubější metalový jazyk a progresivní gymnastika splynuly v symbiotický celek, se neděje zas tak často.
„The Tempter“ chápu jako vrstvený, mnohobarevný a dramatický příběh, který vás na začátku vtáhne doprostřed příběhu. Zažívám prosvětlené a zářivé okamžiky, propady do temných nálad, vzlety a pády, opětovné vzestupy. Všechny roviny skladeb, a to jak instrumentální tak emoční, se do sebe proplétají jako klubko hadů a šikovně udržují moment překvapení na setrvale vysoké úrovni. Ačkoliv mám obecně vnímanou progresivní šablonu zažitou a daří se mi často odhadnout, kam se ta která skladba bude ubírat, zde to tak úplně neplatí. Pokud dojde na moment, kdy si začínám myslet, že do FACTORY OF ART vidím jak se říká, jak do hubené kozy, přijde nečekaný zvrat a skladba pokračuje někam jinam, přitom se však nejedná o nijaký revoluční přístup, kapela „pouze“ uchopila progresivní šablonku po svém a to navíc velmi zručným a sympatickým způsobem.
„The Tempter“ je prozatím poslední album FACTORY OF ART. Záměrně říkám prozatím, kapela je aktuálně koncertně aktivní a není zcela vyloučeno, že o sobě po mraku let dá opět vědět studiovou nahrávkou. Otázkou zůstává, jaký smysl v tom bude vidět samotná kapela a já jsem zajisté ten poslední, kdo jim do toho měl kecat. Ať to dopadne jak chce, na trojici nahrávek, které FACTORY OF ART vypustili do světa, by byla škoda zapomenout, jedná se v každém případě o velmi zajímavý a svébytný pohled na progresivní metal. Spojit hrubou a řekněme profesorskou podobu metalu takto organickým a elegantním způsobem, to se jen tak někomu nepodařilo. A FACTORY OF ART nejsou jen tak někdo.
Medyed
Komentáře