Report / znojemská metalová šelma Ocelot / sobota 16. března 2019 / Brno, m13 Rock Hell

Můj milý Heinrichu,

Všichni milí věrní,

tentokrát jsem se rozhodl, že tuto reportáž napíšu úplně jinak: naprosto vážně - cizím slovem seriózně, plnou hudebních odborných, nesrozumitelných termínů, aby bylo jasné, že všichni muzikanti stojej za hovno a nejchytřejší jsem tady já! - No a pak jsem se naštěstí praštil krýglem do hlavy, a report bude tím pádem normální jako vždycky.

Ještě před časem jsem vůbec netušil, co to Ocelot vlastně je. Pouze jsem se domníval, že to bude nějaký příbuzný produktu severomoravských oceláren zovaného ingot, no uznejte, jak to zní logicky, ingot a ocelot. Nakonec je ale všechno úplně jinak. Nejprve jsem poznal na dálku šíleného Heinricha, potom nablízku ještě šílenější Ocelot, a teprve naposled jsem se dozvěděl, že ocelot je i kočkovitá šelma. Šílený, že?

Což mi připomíná jeden lehce stupidní fór, jež dokonce v televizi pronesl můj bývalý gymnaziální učitel zeměpisu: Do hospody jako adidas, z hospody jako puma. Já bych to dnes přeci jen krapet upravil: S Ocelotem jako puma. Nevím sice, co by na to řekl onen Angličan, který se údajně po posledním koncertu a devíti rumech vydal úplně opačným směrem, než bydlí, leč to mi až tak nevadí, neboť já stejně umím anglicky pouhý hovno. Shit! Asi jako ten nejmenovaný Řek, který uměl výborně řecky, ale ve starobních důchodu už řekl řecky jenom Metaxa.

Na tuzemských rockových hladinách plují dva umělci, které poznáte podle brýlí; tedy rozuměno, i kdybyste měli před sebou na stole jenom jejich brýle, tak je, Vy ctění bakaláři, poznáte: jsou jimi Aleš Brichta a Fofo, tedy Jiří Fofo Chládek. Heinricha byste zase poznali podle cylindru, ale to už míříme příliš do pivovarského průmyslu a cylindrokonických tanků, a tahle reportáž nemá být o pivu a o tancích, ale o vystoupení skupiny Ocelot v brněnském klubu m13, čili o granátech.

Su sice línej jako veš, nechce se mi vstávat, ale nakonec jsem vytáhl ven tu svoji okurku, v žádostivé představě znojemských roštěnek, jež budou jistě na koncertě přítomny. Ó, jak já miluji znojemskou kuchyni! Jak praví klasik a Most!, nejlepší je to v kuchyni. Dycky Znojmo!

Znojemský tank Ocelot si dal docela na čas, ovšem pak vypukly (pardon, odborně správně vybuchly) ty již zmíněné granáty. Nejdřív to všechno museli chlapci jak těhotní nanosit po schodech důle, a úplně jsem cítil ty jejich vyprahlý chřtány na sedmým schodu, což mi působilo nebývalé vnitřní potěšení, přesně ve stylu že nic člověka nepotěší tak jako cizí něštěstí, ostentativně jsem si usrkl půl piva a vydechl chmel do éteru.

Tentokrát se jednalo o samostatný ocelotí gig, takže to byl gag jak sviňa, chrochty chrocht. Nevěděl jsem, co činiti dříve, zda poslouchat, fotit anebo salutovat (salut jako reminiscence na ty granáty a tanky). Mimochodem, anebo třeba i hlavním chodem, víte jakej je rozdíl, když fotíte celej Ocelot a když fotíte Jirku Fofo Chládka? No to je jednoduché – když fotíte Ocelot, tak fotíte. Když fotíte Fofa, tak Fofotíte, ha ha. Ahoj, Fofo, doufám, že se Ti moje odporný Fofotky líbí!

Přiběhl jsem přímou první cestou pod pódium přesně v okamžiku, když se rozjela Poslední cesta. „Poslední cesta / s kosou nevěsta“, ojojoj. Tohle je hit, který mi šplouchá v uších od okamžiku, kdy jsem ho poprvé uslyšel na desce, na zatím poslední desce Ocelotu jménem Pekelnej stroj. Má takovou sílu, že Heinrichovi klidně odpustíte i nerespektování přízvučných a nepřízvučných slabik, tohle prostě není slabikář, tohle je O – CE- LOT!

Ovšem pekelnej stroj, pekelnej tank se řítí nocí dál, a v týhle metalový karetní partii tasí jeden trumf za druhým. Stará čůza z předchozího alba připomíná Mistra Savanu, jó holt i hold, čůza je múza! Před pódiem se tančí, okurky i roštěnky jančí, no prostě Klára Ančí Bára Mančí už nevím čí. Ano, takto podobně se v odborných knihách popisuje stav, kdy už člověk neví, čí je. Krááása!

Tož musím si jít tedas třebas jen na chvilku oddechnout, musím si dát pivo. Tentokrát bohužel není na čepu desítka, takže následky předvídám zatím celkem jasně – budu si nejasně nic pamatovat.

Sound se děl jasně řezavý, jasně hlasitý, jasně metalový, až se v jednu chvíli stala zcela nečekaná věc. Srdce se zastavilo, když se otevřela brána pekla a z lůna sopek zazněl hlas Mistra Kilmistra: „Kurvvvva, já chcu spat, zesilte to!“

Vážení přátelé, nebudete tomu možná věřit, ale tohle jsem si samozřejmě vymyslel ;-), stejně jako jsem si vymyslel ten první titulek: Oni totiž kucííí jedni ocelotííí na pódiu vůbec nelítaj, oni jsou to už takoví staří pánové, a proto nám jako Kometa pořád jen tak hezky vyhrávaj (poznámka: tento report byl sepsán před výsledkem semifinálové série). Oni se v podstatě svým minimálním pohybem na stejdži celkem nijak zvlášť neliší od kterékoli filharmonie...jo vlastně ta sedí, tož to vlastně nesedí, tak to jsem se asi splet’ či co. No ale koukněte na Heinricha, ten drží jak cylindrokónickej tank!

A zrovna jsem tak koukal né na Heinricha, ale na jednu roštěnku, a lehce si jak tehdy Kája v tramvaji mnul svou okurku, když mi na stole přistálo nové pivo a u mého stolu přistál kamarád Míla s Darčou. No jo, ve trojce je to hned o stupeň lepší zážitek, viďte? No tož hned tři škopky a ráz naráz, ať to má ten správnej ráz. A říz!

A tak jsme si to metalové muzicírování užívali v kamarádské pospolitosti, ba skoro by se už chtělo napsat v pospozlitosti, granáty kolem nás lítaly, Heinrich byl furt škaredej jako vždycky a bylo nám fajn.

Samostatné ocelotí koncerty vykazují jeden velmi nebezpečný znak – že se dělají přestávky, pořád se donekonečna hraje a vy pak máte stabilitu jak surikata.

Inu, začínal jsem cítit, že kdyby mne nepodpíral stůl, podpírám já zem. Přiznám se, že Válení mám rád, ale že bych nutně musel účinkovat v nečekaném videoklipu tohoto jména, to tedy ne. I počínal jsem pozvolna psychicky zaujímat pozici zatím ještě neviditelného dezertéra, který byl rozhodnut utéci i bez dezertu. Prostě taková rychlá cesta ale ne bez zákusku, poněvadž slaďounkým zákuskem byl již samotný Ocelot. A jelikož třešničku jsem slupl dávno předtím v podobě Poslední cesty, další pecky jsem už přenechal jiným.

Vystoupení Ocelotu bylo pro mne, mírného alkoholika v mezích zákona, nebývalým poučením. Myslel jsem si totiž, že trénovaný organismus vydrží (hovořím o sobě). Což je pravda, vydrží – ovšem nikoliv všechno: tato šelma byla nad moje pivně noční síly.

Uzávěr?

Ocelot – Dědek 3:0 konzumačně.

Text + foto Dědek.

Fotogalerie