Report: Tom Jegr oslavil narozeniny v Metro Music Baru

Report / TOM JEGR 55: Tom Jegr Gang + Charlie The Bomber / sobota 15. června 2019, po 20. hodině / Brno, Metro Music Bar

Pro lok: No chtělo by se k těm Tomovým narozkám zazpívat „Happy bluesday to you, happy bluesday to jó, happy bluesday, milý Tome, happy bluesday to jůůůůůůůůůůů!“, jenomže to už jsem kdysi takhle zpíval, a tak se na to můžu vysrat.

Inu, Route 55, zas ta Dědkova slovní hříčka. Můžu já za to, že Tomovi není 66? No nemůžu. Nicméně význam pojmu „route“ je jasnej: dráha, trasa, cesta. A význam číslovky „55“ myslím taky. Ano, máte pravdu, není to celkem žádnej věk, někteří nejmenovaní členové Rolling Stones by se jenom ďábelsky ušklíbli, a chlápek jménem Dusty Hill, jehož Tom Jégr zmiňuje v jedný svý písničce, tož ten už vlastně taky.

Ale přesto je to věk, za kerej se už dá cosi zažít, a Tomáš Jégr toho zažil možná za dva takový dosavadní životy. Ale kurwa dost pitomejch filozofickejch keců, poďme na to!

Měl to být „jenom“ dvojprogram“: čárlíci plus gangsteři. Jenomže to byl nakonec, vlastně na začátek, trojprogram. Ztichlo Metro, ztichl Tom. Sám s akustickou kytarou, jako ten nejskromnější písničkář, rozduněl útroby klubu a požehnal objektivům fotoaparátů. A když se k němu přidal s foukačkou nadrženej Darek Neumann, protrhla se oblaka a začala nás dávit radost.

Jo a pak to břinklo - TJG: Kudy kam, můj přemilovanej votvírák z Jukeboxu 2010, zahřměl jako když sjede blesk do hromosvodu, že by se nad úchvatnou klenbou oný kanonády aj Prokop divil. Pak jsme se v tom trochu pošťourali, šťourala i Mata Hari (no ta aby z povahy ženy, pardon, z povahy věci nešťourala, že), a třeba Staromládenecká? Šel jsem se do Metra vypít, to (ne)dělám rád.

Onen nastoupivší rámus mi připomněl někdejší situaci na tomtéž místě, kdy Tom před X lety představoval svýho novýho bubeníka: Kusák samá ruka samá noha, do toho dejmy a dojmy, a radost že jsem taky nevěděl Kudy kam. Hmm, vono to asi bude i wo tý písničce, moc dobře si pamatuju dvacátej třetí prosinec 2010, kdy mi to poprvý začlo z repráků hrát, kdy jsem poprvý začal milovat Jégra (řeknu upřímně, v éře Detto jsem vůbec nevěděl, o koho jde).  

Borovička, slivovička, kamizolka zelená...sova pálená. No ačkoli nevím, jak by se panu doktoru Jahelkovi zpívalo „Borovička, Eremiáš, Tomáš Jégr a Maňák...pálenej panák“, tak ten od Pedra Klima by mu asi chutnal, ten je na Moravě vyhlášenej! Což ovšem krapet předbíhám, panč bubeník Pedro na stejdži ještě nebyl, ale zase na druhou stranu jsem se s ním po vstupu do klubu krásně pozdravil. Neuvěřitelně, vlastně uvěřitelně pohodovej kořeň!

Jelikož Maňák už nemohl (cha cha cha), ze střídačky nastoupil totální mladíček, tipoval bych mu tak maximálně do sedmdesátky, jménem pan Robin Hádr (Robe, děkuju za ověření). Hádr fakt není žádnej hadr na holi, no vždyť Tom Jégr by si do kapely nepustil někoho, s kým by nemohl hrát, že.  

Je spousta měst na světě i v srdci, třeba Brno anebo Chicago. Můžete se rozejít s kým chcete, ale s jednou holkou na světě se budete milovat furt – s paní muzikou. Anebo s Charlie The Bomberem.

Ano, Chicago, Zavírací doba, Jenom půl... Mimochodem, všimli jste si, kterak Jégrův baryton krásně jest doplňován Golishovým mečivým vokálem? Jeho mečák, to je prostě meč, kterým setne každou rozkejvanou palici, chlapíku, prosím, ještě meč, meč, meč! Á propos, Golish, to je od pohledu Čáryfuk, jak správně konstatuje moje nejmenovaná kamarádka Věrka, úspěšně vzpomínajíc na dětství nejen se Studiem Kamarád.

Moje milovaný Šikágo, tam jsem - taky nebyl... a zatímco produkci Gangu votevřel votvírák z Jukeboxu (viz výše), produkci Bombera votevřel jinej votvírák, kterak píšu Chicago, ze slavné přeslavné debutovky Jenom půl. A zážitek rozhodně nebyl poloviční, zážitek byl plnej, zážitek byl dvojnásobnej.

Rty Toma Jegra nelžou, protože prostě neumí lhát, někdo to zkrátka od přírody umí (např. politici) a někdo to od přírody neumí.

A to, že něco neumí, vlastně znamená, že UMÍÍÍ! A Džegr fuckt umí.

Potili jsme se v Metru jak vepříci ve skleníku, ale o to líp a pravdivěji jsme byli uzení. Ženám nádherně vlhla (nejen) ňadra, a kdybych byl koňadra... nicméně to už není Tom Jegr, to už je Karel Kryl. Tancoval klub, tancovaly ruce, tancovaly duše. Blues rock je „taky“ rock, a rock je prostě tanec!

Báj báj báj... už dem v urnovej háj. No tak ten dovětek jsem si pivopitelně vymyslel, ale to jste děvčata a kluci pochopili; tedy ne že by to v sobotu v klubu vypadalo jako noc oživlých mrtvol, viďte, pane Romero, ale dvacet už nám taky není, že.

V promočlánku k tomuto koncertu jsem napsal, že nám Tom určitě nachystá nějaké překvapení, a věru jsem se nemýlil: tenhle brněnský zpěvák, skladatel, kytarista, textař a já nevímcoještě nám všem z pódia oznámil, že si bude brát svou přítelkyni Pat. Tak tomu říkám hotová bluesová serenáda!

Jo a těším se, až budu moct napsat report s názvem „Route 66“...

Text Dědek, fotky Věrka.

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii