Report / Rockobraní Chrlice 2020 / Zadáci, Kern, Progres 2, Krabat / pátek 28. srpna 2020, od 18 hodin / Brno-Chrlice, hřiště
NAŠE SVATÁ ČTVEŘICE
=
TOŤ HLASITÉ CHRLICE!
Ratata? Ratar!
Tož jsme s Vaňousem chlastali Na Sýpce Ratara, který nám přinášela servírka, jež vypadala jako Petra Kvitová, vanul vánek, koukali jsme do zeleně a bylo nám fajn. „Dete dolů?“ zeptala se Petra, a my jí odpověděli „Jó.“ (z pivní terasy to byl na hřiště krátkodobý sešup). Jestli to poznala podle mý čepice KERN, anebo podle Vaňousovy vlasatý imidže, to už se možná nikdy nedozvíme, leč zatímco Vaňousovi to šlo pod vlivem Petry nahoru, já jsem šel celkem pokojně dolů.
Ještě předtím jsme si ovšem kolem čtvrtý poslechli výborný před-koncert, když zkoušel Krabat –doléhalo to k nám jako kdysi Metallica z Lužánek na Veveří: A rukou mávnout, Čas, Páteční noc a tak krásně Co bude dál. Co bude dál? – No přece Páteční noc!
Ratata? – Ratar!
Jedinečnost? - Dvojakost!
Někteří muzikanti jsou sice jedineční, ale i přesto dvojací, panč zvládli dvoják. No považte: Pavel Řehoř si tak chvilku vpředu á la zadák seděl, aby pak vstoupil na nebesa s Krabatem. Anebo takovej Slávek Fric – kdysi bubeník Titaniku – zvládl tělocvik s Kernem a taky s Krabatem.
Zadáci – to jsou naši předáci.
To by člověl řekl, že teda Zadáci, a hodinu tam mluvil ňákej Předák
. No prostě konferenciér. Vypil jsem mezitím čtyři piva a půl litra burčáku, abych to bez muziky vůbec vydržel. Pak jsem si konečně lokl Berounky a to mne dostalo.
A lokal jsem a lokal, až z toho byl lokál. Profláknutý brněnský flákoty jménem Řehoř a Kudlička & spol. jsou schopný zhudebnit úplně všechno, včetně kapra, od Depeche Mode až po AC/DC. Prostě světový fláky od brněnských flákot.
Všici sedící, zpívající hrající, pruhovaný trika, je jich jak ve volební komisi. Změna dění? Furt všici sedí a zpívají. Zpívali tam něco jako Vor, tak hlavně doufám, že na Kudlu a Řehořa nepřijde Vor v zakóně.
Kern – Jméno Jmen.
Kern, orchestr můj milovaný od roku 1988. Tohle kdyby se 
narodilo v Liverpoolu, tak se to dneska jmenovalo NWOBHM Beatles. Kronkův rukopis je natolik vzácný, že až umře, tisíc let takový nebude. A operní zpěvák Michal Konečný ho zpívá způsobem důstojným á la diva. Stál jsem jak homo erectus, Milion týdnů jsem se loučil, Dál a dál spolu s Miss aut Explodoval, a věděl, že V sobotu ne a že Blízko nás Není větší síly.
Zatímco Ivča se věnuje domácímu mamulátku, za basovými strunami se zjevil jistý Jiří Filler. Všimnul jsem si ho zejména, když vypjatě brnkal příslušné machatovské pasáže v Miss aut - nota bene zvládl je výborně. A propos, ohledně Kernu mám pro Vás na závěr dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou.
Ta špatná je, že nezazněla žádná nová skladba, a na stole s merch nebyl žádný nový singl. Přitom v kapele je tolik muzikantů schopných tvořit!
Ta dobrá zpráva je, že i přes předchozí výtku je každý set Kernu maximálním zážitkem, obrovskou hudební silou, vrcholkem tuzemským hor. A kdyby se tohle narodilo v Liverpoolu...ale o tom jsem už mluvil. - Ehm, narodilo se to v Chrlicích, tak to je.
Progres 2 : Syn Ikarův.
Mistři nad mistry? Od Progresu miluju Dialog s Vesmírem,
mám ho doma jak ve studiové, tak v live podobě. Tohle jo. Zbytek mne moc nebaví, krom Muže, který se podobá odvrácené straně měsíce, jež pochopitelně (anebo pivopitelně?) v Chrlicích taktéž zazněl.
Progres je unikátní tím, že zatímco dějinami prošel na etapy s Váněm a Dragounem, teď to stříhá s oběma dohromady. Jak krásné, když se všichni muzikanti sejdou (viď, Kerne?)
Vzdálených světů hlas, z radarů volá nás, volá nás, sluncí stín, Ikarův já jsem syn, já jsem syn.Oj, hlas najednou tak blízký, že podobně jako na Kern zahořelo diváctvo jak suchý chrastí.
Rozprostřeností žánrů má v sobě Progres jakousi zvláštní magickou sílu, na kterou moc nestačí slova. Třeba právě skladba Moře z nové řadové, po XXXLetech vydané desky Tulák po hvězdách, působila opravdu jako příboj, jako vlny, jako moře.
Píseň o jablku se u našeho stolu stala písní o burčák, který jsme pili moc raději než ten Gambri(h)nus - vypil a vypotil jsem 4 ty pivní kousky, a pak přešel na onen částečně zkvašený hroznový mošt. No ale ať byl z jakýchkoliv hroznů, českých či nečeských, výborně jsme se z něho připicli, a tak to má BEAT.
Krabat. Čtvrtá kapela, pátej koncert.
Čtvrtá kapela, pátej koncert? No jasně, vzpomeňte na úvod toho
to článku, jak jsme to poslouchali na terase. A teď zase.
Premiéra U Sosny se nedá zapomenout, jenomže Čarodějův učeň valí dál! Řada úspěšných koncíků, vydané debutové (!) CD, a hlavně nezapomenutelná minulost – to je prostě Krabat!
Surovej, syrovej, poctivej hard rock nás všechny odrovnával, a brácha Milan mi furt řval do ucha: „Ty vole, to je dobrýýýý!“ Bylo a je to dobrý.
Síla chtivosti věnovaná kapele Premier (pardon, té směšné kapele = vládě premiéra), No tak si běž, jež souzněla s aktuální soukromou situací u našeho stolu, anebo zřejmě největší hit Krabatu Výš vlajky vzlétnou (oficiální název zní Naděje).
Skupina Krabat dokazuje jednu důležitou veledůležitou věc: že když umíte, tak umíte na věky. Tom Jegr je hráč, hráč v tom nejlepším slova smyslu, muzikant tělem i duší, i srdcem, i játry, i ledvinami, plícemi, střevy, a taky prostatou! Řehoř může být rád, že ho má, a Jégr má rád Řehoře. Už od dob The Plaectrum, Super Toxic, Supersonic apod.
K.O.Nec? - O.K. Hec!
A je to tady, konec. Všechno přišlo, krásně přišlo, a navíc jsme zpátky jeli vlastní taxůvkou, navíc jsem potkal milovanou Milku, navíc se rozhádal Milan s Anežkou, a navíc? Navíc jsem měl v duši pár tónů a akordů navíc.
Tady Dědek.
Komentáře