Report: Metalové Vánoce 2019 / Puls, Dogma Art, Titanic, Loretta, Unholy Ones / sobota 28. prosince 2019, od 18 hodin / Brno, Semilasso
HUDBA Z JINÉHO SVĚTA
aneb
„POSPOLÍTOST“ V SEMILA(N)SSU
Poznámka: Ježto jsem byl správně upozorněn, že můj následující report vyznívá v některých fázích vůči kapelám poněkud ironicky až sarkasticky (zřejmě za účelem vyrovnání vážnosti situace), též já upozorňuji tímto všechny slabší muzikantské i čtenářské povahy, aby radši nepokračovaly dále, ale otevřely si něco od Rosamunde Pilsner, pardon, Pilcher (onen Pilsner zřejmě pod vlivem Simulanta).
Není to poprvé, co se opona Metalových Vánoc zbarvila do černa – v den konání tohoto brněnského fesťáku v roce 2015 opustil pozemský svět Mistr Lemmy, v sobotu 21. prosince 2019 mu šel dělat parťáka Milan Hanák. No tak uvidíme, kdo onu nadpozemskou soutěž o největší osobnost metalové baskytary nakonec vyhraje...
Baba + basa – outfit, který je in! Aneb když tepe Puls, který chystá nový program
Všechny mančafty byly tentokrát brněnské, a jako první se jalo na stejdži tepat srdce heavy metalového PULSU, který svůj set začal jak jinak než Kytarovým nářezem, a to tedy doslova. Ačkoliv se muzika Pulsu nese především ve středním tempu, frontman Jirka Kubowský občas uvítal, když mu se zpěvem vypomohl anebo jej přímo nahradil druhý zpěvák Franta Kučera (rychlejší song Střádám, který by se ovšem s ohledem na obsah svého textu mohl jmenovat i Strádám, tedy zejména pakliže by to zpívala přímo peněženka).
V souvislosti s převažujícím tempem skladeb navíc Kubowský pobavil slovy ve smyslu ať si to užijem, protože hrají několikrát rychleji než ostatní vystupující soubory, což důkazně stvrdil ultrapomalou baladou Svítání, věnovanou právě zesnulému Milanu Hanákovi. Píseň má zejména v úvodu poměrně náročný text (několikrát se zde magicky opakuje pouze leitmotiv „sví-tá-ní“), takže když vám vypadne jedno slovo, tak jste úplně v prdeli.
Kapela se jednou skladbou rozloučila s dosavadní basistkou Barčou Pospíchalovou, jež byla nahrazena jinou půvabnou dívkou, Simonou Budařovou (teda, jak ti tatíci z Pulsu to roděj...) Ten den jsme tak v Semilassu za basovým pádlem viděli celkem 3 ženy, vč. Jany Staňkové z Loretty. A nemůžu si pomoct, štíhlým ženám to prostě za tlustými strunami sluší! (Čímž ovšem nechci říct, že plnější ženy za tenkými strunami nejsou také pěkné, ha ha, to ovšem krapet předbíhám.)
Příliv letitých pecek jako Hádka, Popelník, Telefon, Quasimodo nebo závěrečné Vězeňské blues (cover Accept Princess of the Dawn) nenarušil ani technický incident s bicí soupravou, kdy kapela „přišla na buben“, pardon „o buben“. Nejznámější šlágr kapely Bigbít je v nás se tentokrát nekonal, zřejmě parta moc dobře věděla, že za tu dobu je ten bigbít v nás aj tak. Díky moc, Puls má prostě punc! (A ponechme teď prosím stranou zlé jazyky tvrdící, že unikátnost jeho vystoupení má příčinu v řídkosti koncertní produkce přibližně 1 – 2x za rok.)
Co je velice důležité, kapela chystá nový koncertní program, v němž by měla být i majestátní skladba Fénix (kterou jsem slyšel jednou jedinkrát na fesťáku v Křižanovicích), ale i řada dalších novinek, takže se máme na co těšit. Holt když teď v posledních letech proudí do Evropy spousta černých, tak kytaristi musí taky makat, až budou černí!
Á propos, ocenit nutno jak velice slušnou návštěvu už na úvod, tak i dobrý zvuk, který dával tušit sympatické vibrace světlých zítřků, vlastně černého dneška.
Dogma jménem Hard
Hard rocková DOGMA ART avízovala 40 let trvání a účast bývalých členů, takže jsem očekával podobný průřez repertoárem včetně platformy „new hard“ jako na Metalkách v roce 2015, nota bene když na akci hrál s Titanikem basák novodobé Dogmy Milan Vajgrt, avšak chyba rockové lávky - program byl úspornější, rozhodně však nebyl nezajímavý, nicméně na vynikající pecky nové sestavy jako Namaluj nebo Stařec jsem se tentokrát těšil marně.
Tradiční intro – sólo pro Zdeňka Němečka: Šest osmin (neplést, prosím, se situací, že někdo mohl mít v sobě už sedm třináctek, to je přeci jen trošku jiný takt), pročež v tu chvíli někdo za mnou, považte v okamžiku, kdy hrála jenom flétna, vtipně poznamenal: „Ta flétna je tam vyloženě rušivý element.“
Jak praví lidové moudro, po posvícení bývá sračka, zanedlouho po Posvícení v rasovně však na jevišti nastala spíše lehká zácpa, neboť vedle stávající sestavy se objevil další hráč - host, bývalý člen Robi Křupka, který je dnes slavný zejména z účinkování v Kernu, a hrály se písně z jeho dílny, např. jeden z největších hitů v historii Dogmy Rána opilců, který obsahuje i hezkou dvojsmyslnou slovní hříčku „hlavě tě bolí a chce se ti spát – tak už se probuď a dej si říct“.
Pro změnu skladbou Deset měst prý kapela dříve začínala každou tancovačku, zafungoval i magický Démon. U jedné přítomné děvy vyvolalo - soudě dle proměny jejího výrazu - takřka transcendentální záchvat či snad lehkou Mozkovou mrtvici ohlášení pecky Souprava 4062, no bylo to zkrátka Maso, což si velice dobře publikum uvědomilo i při sympaticky zrockovělých „Panenkách“.
Z hlediska instrumentální i jiné vybavenosti samozřejmě nechyběla ani kosa, ani valcha, a tentokrát ani klasické „péčko“, pročež aby nedošlo k omylu, upřesňuji, že šlo o klasickou umělohmotnou přepravku, což ostatně dokazuje i naše fotogalerie, stejně jako skutečnost, že frontman Laďa Obludárium Škaroupka si tentokrát nechal připevnit mikrofon přímo na hlavu a v Semálu tím pádem mohl se svou pověstnou bradkou skotačit vesele jako „starý kozel“ , ve stylu dobové pivně-erotické reklamy „Vychutnej si svého Kozla“.
Vychutnej si svoji Dogmu Art!
Co má paluba za lubem
Vychutnali jsme si Dogmu Art, a za chvíli se už takřka všici 
přítomní nahrnuli na palubu TITANIKU, který ve smyslu „plnou parou vpřed“ vypustil na úvod hattrick ze své řadové poslední (opravdu poslední?) desky Soumrak Titánů: Pěkný vokno, Kam se schovám a Eso Herz.
I další skladby byly dramaturgicky evidentně přizpůsobené oné smutící situaci, v níž se Titanic ocitl – Hnusná smůla nebo Ábel. Je pravda, že já osobně jsem Hnusnou smůlu naživo snad ještě neslyšel nebo si to historicky nepamatuji, a je jenom dílem hnusné smůly, že jsem ji musel slyšet zrovna za těchto okolností.
Když si jméno basového motoru Titaniku (ostatní členové v průběhu dějin přicházeli i odcházeli, ale on tam byl od svého startu pořád!) představíte ve formátu „příjmení jméno“, hnedle zjistíte, že má stejné iniciály jako heavy metal: Hanák Milan – Heavy Metal!
Ano, to jsou paradoxy... Zatímco před 10 lety v Zastávce u Brna, kde hrálo trio Hanák – Enčev – Fric ještě pod „krycím“ názvem TNC, a jediný, kdo tam z někdejší sestavy chyběl, byl Zdeněk Černý, vzýván tehdy k návratu samotným Milanem (jenž mu věnoval písničku Bastard ;-), tak paradoxně dnes zůstal z dobové sestavy jako jediný právě Zdeněk Černý, „opuštěn“ jak Hanákem, tak i Enčevem a Fricem. Džoro má svůj projekt JEREM.I, Fric bubnuje v Kernu i Krabatu, a Milan hraje v nebeském orchestru. Předpokládám však, že se uskuteční alespoň vzpomínkové koncerty ve složení přinejmenším Černý – Horňák – Enčev – Fric – Vajgrt...
Jistě, jak jinak než za Milana Milan. Milana Vajgrta můžete znát zejména ze dvou vynikajících desek Dogmy Art: Třetí skála a Černá brána, černá tíha, černej pocit. Při závěrečné představovačce Zdenál směrem k němu prohodil cosi ve smyslu, že to má těžký a BUDE to mít těžký, což zní jako příslib věcí příštích, a sice že Titanic nekončí.
Dvojblok metalových balad Guy Babylon + Figurína rozněžněl srdce ženská, mužská i nebeská, pod vibrací slov, že tyhle písně měl Milan rád... ...jaká to pravda v textu: „změnil se scénář...“ a proto se oproti původnímu záměru vystoupení nenatáčelo na DVD, což je naprosto pochopitelné.
Že má skupina sama potřebný nadhled, dokazovaly animované videoklipy nad hlavami hráčů, kde rozverně tančili kostlivci, jevila se tam zafačovaná Ďábelská mumie, hořely tam ohně a rovněž se zjevila brána ... brána kam? No to už, pravda, taková legrace není – jen si to jednou zkuste, projít takovou branou. A co se na videu dělo při songu Železná panna, nebudu raději ani prozrazovat. Sodom a Gomor!
Simulant, Metalovej svátek a jako přídavek Vizáž – měnily se i vizáže některých fans, které získávaly extatický výraz, lesy rukou hore a na Titanic bylo jednoznačně nejvíc plno. VIVAT HM, aneb jak napsala na FB další hudební osobnost, pan Roman Jež: „Nebudu originální: Tam nahoře je to asi dost dobrý angažmá, protože se z něj zatím ještě nikdo nevrátil.“
Úplný závěr, kdy dvorní fotograf Titaniku Petr Dio Pospíšil držel před stovkami děkujících fans nad hlavou černobílý portrét Milana Hanáka dovršil vše, víc není slov.
Pod Lorettánskými zvony a Dariinými ňadry
A kterak jsem již krapet předběhl, plnější ženy za tenkými strunami jsou také moc pěkné. Pod profilovou fotku Loretty na FB, s vyprsenou (málem jsem napsal vypasenou) Hrubou Dariou napsal Jiří Valenta nedávno tento vzkaz: „Aby té druhé z leva nepraskla bunda ... jak praskne, spadnou jí k pasu.“ - Já bych tento komentář s dovolením trochu parafrázoval: „Až té první uprostřed praskne bunda, vyvalí se heavy metáááál!“ A tak se v Semálu i stalo. Nebo stálo?
Kterou jinou písničku mohla Loretta Milanovi věnovat než Stíny v ulicích, již pro kapelu složil on sám. Je to letitý start nejenom debutové desky, ale i všech novodobých koncertů našich Lorettek, pronásledovaný autorským dílem Hanákova souputníka Džoro Enčeva, Komedií „Láska“.
Zatímco Titanic vyvalil na akci zasvěcené Milanu Hanákovi například Hnusnou smůlu, tyto děvčice z V. nápravně-výchovné skupiny mohly v tomtéž kontextu vytasit říznou hitovku Zlost, známou ještě z kultovního sampleru Detonation, a v případě smyslu pro černý humor klidně i black metalový ploužák Hrobník.
Pro mne osobně bylo překvapením naživo zahrané Rudé komando ze stejnojmenného, bohužel údajně nikdy nerealizovaného filmu (skladba je coby bonus zachycena na CD Loretta), a hrály se samozřejmě i zástupy z kotoučku nového, např. Magor, Nos do vlasů, Svítání (pozorný čtenář ví, že skladba s tímto názvem v Semálu již dnes podruhé) anebo Už žádný slzy, což přátelé pozor, protože tuto píseň zpívá milenka poslední noci – samotná Paní Smrt. No schválně si ten text přečtěte, jak se význam mění, když si tohle uvědomíme. Jak se celý život mění, když si tohle uvědomíme.
Děvčatům to na pódiu moc sluší, tak nějak moc hezky vibrují, pohazují svými vlasy, boky, ňadry, jediný, co je na tom negativní, že se to strašně blbě fotí, panč člověk si pak připadá stejně jako ta fotka – že byl mázlej. Ovšem zase na druhou stranu o to lepší důvod být přímo na place a kochat se vjemem 3D. I když, trojky, tahle číslovka asi stačit nebude...
A v případě Soničky Formanové, tam si říkám, jestli mi ty její dvě bubenické paličky nepřipomínají takový ten asijský hůlkový příbor. A helemese, hned je tu další otázka: Soni, zkoušela jsi někdy místo hůlkami jíst paličkami???
Metalová holka je takový kapelní evergreen s rozverným textem o tom, že pokud panna, tak maximálně železná (hola hej, nebylo to tady už?!?) a že když chrastí jazyky, chrastí i řetězy. Pravda, leckdo je přímo utrženej ze řetězu, ježto má Ptáka Ohniváka, a tož su zvědavej, jestli naše milé ctnostné dámy seberou někdy odvahu a dají i tuto historickou skladbu; zatím se asi jenom bojí, že by něco chytly, ale až je to přejde... (Mirku, P.F. 2020!)
Milá Dario, na závěr Ti posílám vzkaz, který jsem si s dovolením vypůjčil od milovaného Karla Kryla: „Kdybych byl koňadra, sed’ bych Ti na ňadra“... - RUP!
A mimochodem, právě přichází do kin thriller DARIA. Až ji poznáš, změní ti život.
V hale Inhaluj Unholy Ones!
Loretta dohrála a v sále nastala výrazná změna, neboť
leckteří jedinci celou dobu natolik kutali a kutali a kutali, až jim nezbylo, než se touto chvílí odebrat na kutě. Nicméně i přes tuto evidentní ztrátu válečných sil zůstalo hlediště bojeschopné, čítaje cca dvě stovky nadšených (celkovou návštěvu letošního ročníku oficiálně neznám, ale čistě subjektivně a ještě čistěji orientačně bych tipoval celkových 600 – 700 lidiček, učitě vícero než loni).
Unholy Ones, to je taková s Metalovými Vánocemi spojená, rodinná kapela (že by něco jako „Prokletí domu Hajnů?“). Na kontě CD Inhale, a konto plné thrashcorových vypalovaček. Někteří jedinci inhalovali v hledišti natolik vydatně, že už pak nebylo zcela jednoznačně rozpoznatelné, zdali tancují či vrávorají.
Po rytmické stránce nelze orchestru určitě nic vytknout, rytmus prostě šlapě jak dobře prchající podsvinče (fakt super kladivo!), jenom ta melodie tam zkrátka nějak chybí. Může to být samozřejmě způsobeno mým neznalým uchem, ale většina skladeb mi připadne, jako by byla postavena na jednom dvou tónech, resp. akordech, což je pro mne osobně fakt málo. Inu, naznačeno slovy klasika - stejně jako si dělník ve šroubárně může přečíst Vergilia v originále, i thrashcore může být melodický! Sypačky jak prase, to jo, tady dobrý, ale žádné překvapení, žádný zvrat, žádný nečekaný bum do vrat. Přiznám se, že ač jsem se teď tady doma snažil, nedokázal jsem identifikovat jedinou skladbu, kterou kluci v Semálu hráli, ale to může být především moje chyba, což předem uznávám.
Samozřejmě že svoji roli hrála asi i dramaturgie celého večera (melodický hard & heavy), do níž prostě Unholy Ones se svým thrashcorem nemohli zapadnout, a možná právě proto bych kapele doporučil klást větší důraz na melodickou stránku její produkce – pakliže svou vynikající rytmickou platformu protne pravidelnými zpěvnými překvapeními, bude lépe zapamatovatelná a zástupy fans se jistojistě budou rozšiřovat. Ale je taky dost možné, že právě něco takového kapela nechce, a v takovém případě na tohle moje hodnocení ať klidně rychle zapomene.
Klukům každopádně obrovský dík a veliká úcta za to, jak důstojně svoje závěrečné vystoupení zvládli a bez ztráty kytičky, lépe řečeno věnce, uzavřeli další ročník Metalových Vánoc, z nichž bude příští rok už kulatá desetiletá tradice, v roce 2019 bohužel ve znamení události nadmíru smutné.
Vzdát Milanu Hanákovi „předposlední sbohem“ přišla do Semilassa krom účinkujících i řada dalších osobností z hudební branže, namátkou pan Slávek Fric, Jaroslav Albert Kronek, Michal Konečný, Mirek Horňák, Vojta Šimoník, Aleš Havránek, Radek Jíra, Petr Dio Pospíšil, Ludvík Ludvík, Jan Růžička...a určitě jsem na řadu zapomněl a s řadou se možná nepotkal, anebo i potkal, ale neznám je podle jména.
Vida, jméno? Jaké jméno měly Metalové Vánoce 2019?
Jméno růže. Jméno černé, té nejčernější růže.
Text Dědek, foto Dědek + Fanda.
P.S. Tož na závěr jsem nemohl nevyfotit ten Tabák u Zdenála, hnedka vedle zastávky šaliny směr Štatl (viz fotogalerka). Však tomu dal Zdenál i všici další na Metalkách pořádně pokóřit. Díky moc!
Komentáře