Report: Líšeňské pálení čarodějnic zahájili Poutníci
PĚKNĚ TĚ VÍTÁM, LÁSKO MÁ
aneb
„PROCESÍ K PANENCE“
Ne-metalové okénko / Report / Pálení čarodějnic: skupina Poutníci / úterý 30. dubna 2019, po 19. hodině / Brno-Líšeň, rokle
Jak hlásaly plakáty i internet, pořadatelé líšeňského pálení čarodějnic k táboráku pozvali hned dvě brněnské hudební legendy, byť každou z jiného žánru: country & bluegrassové Poutníky a hard rockový Kern; kapely ovšem spojuje jejich úctyhodná dlouhověkost, neboť dohromady je jim bezmála 100 let.
A zatímco reportáž z vystoupení Kernu jste si na našem webu již mohli přečíst, nyní přichází čas našeho nepříliš pravidelného ne-metalového okénka. I když... z jiného úhlu pohledu musím občerstvit svou stále trvající kacířskou myšlenku, že dravý styl hry na banjo vykazuje prvky thrash metalu - no je to zkrátka nářez.
Líšeňské pálení čarodějnic se věru vydařilo - již na muzicírování Poutníků, kteří hráli z hlediska decibelů žánrů logicky jako první, se na zelené trávě tísnilo víc lidí než mraků na modré obloze, větřík si s klidem foukal popelavé zbytky upálené čarodějnice do našich tváří, děcka se honila kdesi ve stráních, a dospělí se těšili na Pány Muzzikanty v čele s nezlomným doyenem Jirkou Karasem Polou, kteří ani bez Mistra Roberta Křesťana netratí punc vrcholné kvality svého milovaného hudebního stylu.
Snad mi tvůrci onoho černobílého filmu pro pamětníky Procesí k Panence odpustí, že jsem si jeho název v zájmu slovní hříčky vypůjčil do prvního titulku, a to hned z vícero důvodů: jednak to v podlouhlé líšeňské rokli vypadalo opravdu jako procesí, neboť dav diváků se táhl kamsi do dáli připomínaje pořádně vypaseného hada, který schlamstl snad pět domácích mazlíčků naráz („Micinky moje, kdepak jste?“), a jednak se pochopitelně čekalo mimo jiné na nejznámější hit kapely, „těžce erotickou“ Panenku.
Ale hříčka je i v tom, že nejenom onen zmíněný film je pro pamětníky – kterak jsem již naznačil, pro pamětníky je i samotná poutnická hudba, jež je tady s námi už desítky let, na rozdíl od daného filmu však rozhodně není černobílá!
Poutnický orchestr totiž na svých štacích úspěšně kombinuje nejslavnější autorské skladby s převzatými věcmi, vesměs klasikami žánru, jež prezentuje buď s původními anglickými, případně českými texty, anebo se jedná o svěží až bujaré instrumentálky, které k tomuto hudebnímu žánru zcela neodmyslitelně patří. Produkce kapely je tak po celý večer dostatečně pestrobarevná, a stejně jako kvalitní tempery i řádně temperamentní.
Líšeňské představení odstartovala bluegrassová magie Little Maggie, pronásledovaná celým reprezentativním vzorkem ve smyslu uvedeném výše (viz např. slavný tradicionál Wayfaring Stranger: „I’m going there / to meet my father“), ovšem já osobně se přiznám, že i přes to všechno jsem se nejvíc těšil na vlastní poutnické skladby, ať už z autorské dílny Roberta Křesťana (Pojďme se napít, Napsal jsem jméno svý na zdi) anebo Jiřího Poly a textaře Josefa Prudila (Hotel Hillary – o těch dvou spacácích na zemi a taky radosti z volovin, která nám zbejvá).
Z dílny dvou posledně jmenovaných potěšila rovněž méně známá skladba Stíny na střechách, aby před spokojeně aplaudujícím davem vše vyvrcholilo - zhruba na poslední třetinu akce – příchodem emeritního Poutníka Zdeňka Kaliny, jehož řekl bych nejen hlas-bas, ale snad přímo „podladěný“ basový vokál si zřejmě z poutnických písní dobře pamatujete, protože takováhle barva hlasu je neprosto nepřeslechnutelná.
Pan Kalina už není stálým členem Poutníků, ale s kapelou a s chutí si zahraje a zazpívá na vystoupeních v Brně a jeho okolí. No holt těch poutí po republice i zahraničí už pro něj bylo za ty roky asi docela dost. Dost? Dost dobrá práce!
Jak jsem již naznačil, čarodějné vystoupení dospívalo ke svému ohnivému konci: dnes již zlidovělá Panenka, proč dlouze mluvit, když v tuhle chvíli se má hlavně zpívat?
Snad houf bílejch holubic se rozletěl nad Brno, a všechen žal byl tentam.
Text + foto Dědek.
Komentáře