Report / Kern, Morčata na útěku / sobota 5. září 2020, odpoledne / Brno-Vinohrady

NAD VINOHRADY SLUNCE PÁLÍ, DNES UŽ NEPŮJDEM SPÁT...

aneb

MORČATA, DO ÚTOKU!

KERN to na Vinohradech rozpálil stejnojmennou šlehou z posledního řadového CD Hrnu to k tobě, a zvedly se nejenom ruce, ale při pohledu na některé velmi spoře oděné dámy některým pánům málem i jiná tělesa. No, pravda jest, že na tom krásném zalesněném brněnském návrší bylo nejen co poslouchat, ale bylo i na co se koukat - čímž opravdu nemyslím vizuálně škaredou kapelu Kern, ha ha.

No jen si to vemte: Jirka Filler, ten ještě ujde, ale jinak? Ten výčet fakt stojí za to: Stárnoucí krasavec Robi Křupka. Fousatý Michal Konečný. Rockově vrásčitý Slávek Perry Karásek. A starej metalovej mohykán Slávek Fric! - Kurva, a jak jim to dědkům hraje! Tož z hlediska vizuální krásy nezbývá než zařvat: „Ivo, vrať se!“, nicméně z pohledu hudební kvality řvu jako vždy: „Jó, Kerne, jó!“

Milion týdnů loučení? – Kluci, to kecáte. A prosím Vás, teďka nečtěte Vy, co nemáte smysl pro počty:  Autor skladby Kronek se oficiálně loučil v lednu 2008, to je 12 let. Rok má 52 týdnů. 12 x 52 = 624. 1 000 000 – 624 = 999 376. No tak to jste teda kurnik šopa předběhli dobu! Hmmm, a taky si všimněte, že číslovka 999 je vlastně obrácená 666...

Vynikající hard rock hřměl vinoHARDským návrším, a třebaže bylo docela teplo, mně běhal mráz po zádech. Protože skupina Kern je pro mne absolutní vrchol, absolutní špička tuzemské hard rockové muziky, a tihleti muzikanti to v sobotu stoprocentně dokazovali.

Kdo s koho? To působí skoro jako válečnický souboj, jehož téma je velmi aktuální (viz třeba války informační, válka s koronavirem apod.)  Každopádně z hudebního hlediska nutno říct, že skladba otevírající druhou stranu debutové desky „...od narození“ (tehdy pod názvem Kdo Z koho) získala už na Quadragintě nový aranžérský, rytmicky výbušný rozměr. Prááááásk!

Expozé jménem Exploze: Trojnásobné vítězné vavříny z bratislavského Trianglu udělaly svého času své, a skupina na ony pomyslné fanfáry zavzpomínala i dnes. I když vládne den...tak může vládnout noc .

V sobotu jo! Karáskova V Sobotu ne se rozléhala nad Brnem, Slávek se chvěl jak prvnička nad údem (a teď hádejte kterej Slávek, panč je tam kromě Karáska i Fric) a celý Kern zněl jako Zem, jako vinohradská zem, jako réva plná šťávy, která proudí v tepnách a srdcích pravověrných, ale i „levověrných“ rockerů, prostě všech, kteří chtějí, aby jimi ten proud proudil. No je to zkrátka tak, že autor Slávek se řehtal jak oř bez otěží, ale to se vlastně řehtal celou dobu, jak koneckonců vidíte i z naší galerky. Říkám oř? - Vím proč: Protože to jsou koně, naše koně, koně brněnskýýý!!! 

Fotilo se výborně, protože ten den bylo nejlepší světlo, jaké na světě může být – světlo jménem Slunce. Chlapcům na pódiu se sice potily i k.....adeře, ale zvládli to výborně, a fotky jsou po technické stránce nebývale ostré (nevím sice, co by na můj výrok řekl profesionální fotograf Peťa Pospíšil, jež byl „mezi révami“ rovněž přítomen, ale já mám v tomto směru jednu výhodu: nejsu profesionální fotograf).

Díky moc, Kerne, a na Dědka se za jeho reporty prosím nezlob – všechny jeho verbální provokace jsou totiž z tý největší lásky. Není větší síly...

Mimochodem, viz naše fotogalerka – kontrolní otázka: dokážete určit, co znamenají symboly na vlajce, jíž zpěvák Kernu Michal Konečný při koncertech tak rozšafně mává? WLD & RGH?

Díky mému redaktorskému parťákovi Meďákovi, který umí perfektně anglicky, už to vím: WILD & ROUGH = Divoký & Hrubý.

No a teď už se v hlavních zprávách dostáváme od vražd ke zvířátkům.

Report z vystoupení MORČAT NA ÚTĚKU jsem mohl napsat už před nějakým tím rokem v rámci fesťáku za Lužánkami, jenomže tehdy se kvůli nemoci vytratil z playlistu Arakain a celé se to tím pádem tak nějak rozpadlo, až jsem ztratil motivaci (viď, Cethy!).

Tož dnes jsem si to vynahradil – Morčata, do útoku!

Podstatou produkce onoho heavy-rockového orchestru jsou „dikobrazí“ covery v tuzemsku známých skladeb se zpitvořeně radostnými, sexuálně laděnými texty, jako například místo hitu Janka Ledeckého Na ptáky jsme krátký se zpívá Máme ptáky krátký, a tak fuck, pardon dál. Nicméně na Vinohradech kluci ptáky neukázali, anebo je možná ukázali, ale měli je fakt tak krátký, že jsem je zdálky neviděl.

O Morčatech koluje po Brně informace, že když začínali - to jsem je naštěstí neznal - neuměli takřka nic. Ale taky že se za dobu svého působení strašně (slovo strašně je pro tuto skvadru zřejmě trvale přiléhavé) zlepšili. Pozor, zdůrazňuji zlepšili, nikoliv polepšili, protože pořád jsou to sprosťáci jak Brno, evidentně prchající z polepšovny! Inu, Brno má být na co hrdý, pardon – Brno má mít na co prdy.

O čemž svědčí již samotné názvy písniček – cosi již naznačili ptáci – jako třeba Zájezdní nevěstinec  U zdechlé ludry, Planeta prasat, Tenkrát na záchodě či Di do prdele. Tak už běž, Dědku, do prdele, a začni konečně psát - tož du na to.

Pokud někomu v rodině umře morče, je to úplně jiná situace než tady na Vinckách: tady totiž vůbec nic neumřelo, naopak – atmosféra parádní, morčata kvičela jak o život (nicméně je fakt, že to se při umírání taky úplně nevylučuje), pípy nestačily chrlit pivo z malých pivovarů, děcka lítala po trávě jak čerstvě vylíhlá a já jsem se konečně potkal se svým milovaným kamarádem Koldou, až mi slza (u)tekla.

Osobně se přiznám, že takýto styl dovádivé muzziky příliš neadoruji, leč například můj skvělý kamarád Pája, ten Morčata miluje. A rozhodně není sám, jak ukázal zaplněný trávník na Vinckách.

Syrový a rytmický kytarový sound zlákal davy lidiček (ahoj, Milane!), včetně malých dětiček, kdy zbývá jen zodpovědět otázku, zdali jejich přítomnost při takto (vy)laděných textech nenaplňovala skutkovou podstatu trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže, heh.

Hledá se děda? No z pódia sice zněla tahle zonka, ale později se nehledal děda, leč synátor (málem jsem napsal syntezátor) mého kamaráda, který se zatoulal - tedy rozuměno onen synátor, zatímco otec se zatoulal maximálně ke stánku s pivem, kde byl ovšem vzhledem ke své celoživotní orientaci velmi dobře dohledatelný.

Nakonec se našel i syn, a poněvadž matka byla vzdálena tam kdesi u lesíka, mohlo zaznít i Industrial Porno Show. A ježto se už blížil večer, a rodinka se chystala do lóže, promiňte - do lože, manžel si už nemohl příliš prozpěvovat jednu ze závěrečných, již zmíněných písní Máme ptáky krátký, protože to by mu žena utekla sice ne od stolu, ale od onoho lože zcela určitě.

„NAD VINOHRADY SLUNCE PÁLÍ / DNES UŽ NEPŮJDEM SPÁT“... Jo tak teď pozor! Je to asi můj vůbec první report, kdy jsem si do titulku vypůjčil slogan kapely, jež ten den nehrála; jenomže on se mi ten refrén Second Endu dneska natolik hodí...

On je totiž nadčasově pravdivý. A můžete za ony VINOHRADY považovat jak ty skutečné, tak kdykoli i vinohrady pomyslné – ve vlastní hlavě.

 Text + foto Dědek.

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii