Report: HELL(O), I’M13 aneb R JAKO RACHOT

Vážení přátelé, ano  - název GÖTTERDÄMMERUNG se vskutku nedá běžným způsobem zapamatovat, a proto jsem si vytvořil mnemotechnickou pomůcku, díky níž už jméno týhle skvadry nikdy nezapomenu: GOTT DE NA MERUŇKU.
Pravda, nevím tak úplně přesně, co by Mistr říkal na tenhle kurewskej násyp, leč myslím, že by uvažoval zejména nad tím, zdali je ta práce dělána poctivě, poněvadž to mu bylo vždycky vlastní – dělat poctivě svoji práci. A z tohoto hlediska by byl myslím věru spokojen.

Pavel Medvěd Urbánek, brácha od mýho milovanýho Savany (Luďka Savany Urbánka) mne hned při vstupu poznal, zatímco já jeho ne. Ovšem po chvilce vzájemné netelevizní reportáže jsem uznal, že jeho hlas je opravdu z rodiny, aneb tvoje tvář má známý hlas. Nebo tvůj hlas má známou tvář. Anebo třeba tvůj hlas je tvůj hlas, tvář netvář. No a tak všelijak.
Mám doma úplně všechny řadové desky Slayer, a od včerejška mám doma i úplně všechny řadové desky Götterdämmerung, což je tedy z početního hlediska výrazně jednodušší záležitost (slovy dvě – nehovořím teď o Slayer). V rámci vlastního druhého reportu jsem navíc pochopil, že Brno má svůj poklad nejenom v podobě kola, Draka či orlo(py)je, ale právě i v Meruňkách. Děcka, tohle je brněnskej Slayer jak krví vyšitej! Majestát, majestát, maje stát!
Obě jeho desky, tj. jak „...projekt Riese“, tak i „Willkommen In NeuSchwabenLand“ hovoří za vše: jsou to zejména sypačky, sypačky, sypačky. A naživo zní taky dost gut. Smrtící kytarový riffy, zběsilou rychlostí svých akordů nezadající si se závodníky Formule 1, tedy pokud nenarazí do stromu, ultratepající kopáky, dunící jak srdce monstra King Konga, a nekompromisní growlingový zpěv, poctivě historicky frázující monstrózní etapy říše. To je zkrátka hit, jeden velkej HIT!LERmo – chilli poplach, alarm, hluk - křik - rámus, toť jest Götterdämmerung!   

Jakožto první ovšem zahráli DOA chilli DEATH ON ARRIVAL neboližto deathrashmetaloví blanenští chuligáni, kterým je něco málo přes 60 let, ovšem pozor - všem třem dohromady!  
Krom již dobře pódiově provařených, a přesto stále syrových hitů typu Endless Agony nebo „přepracované matky“ jménem Dear Mother (jež v dobových studiových podobách naleznete na debutovém EP Death is coming...) jsme se dočkali i spousty novinek.

Tou největší news ovšem nebyla žádná skladba, ale instrumentální složení kapely, která -  ač stále ve třech - hrála na dvě kytary, což znamenalo jedno jediné: odhodila flintu, rozuměno baskytaru do žita. Pravda, žitné pivo se sice netočilo, leč střílelo se věru vydatně.

Frontman skupiny Zbyněk Zemánek mi na mou žádost sám vlastnoručně na stole v M13 napsal celej setlist, kterej mám pečlivě schovanej, a jednou ho vydražím za sto podpisů prezidenta; samozřejmě prezidenta metalový federace, aby nedošlo k celostátnímu omylu. Technická poznámka: fotit ho semka nebudu, panč padělatelé by byli schopni jej zfalšovat a kořistit z něj místo mě. A to bychom se toho Wembley teda už vůbec nedočkali!
Tož jelikož mám ten napsanej papírek hnedka vedle sebe, můžu vám s plnou zodpovědností povědět, že z hudebních novinek zněly třeba Sheeps (tj. Ovce, tedy rozuměno ovce v plurálu), Oriental Express anebo Delirium Tremens.
Á propos, téma deliria je mezi rockovými a metalovými a tvrdě metalovými muzikanty velmi interesantním, ježto je tak říkajíc ze života, leckdy i ze života posmrtného, čímž ovšem v případě DOA hovořím spíše o jiné skladbě, a sice Post Mortem. Koneckonců, Delirium Tremens svou stejnojmennou sólovou deskou z počátku 90. let proslavil například Vilém Čok, kterej má dneska ByPass.

Zatímco muzika DOA se mi líbila moc, zvuk o dost méně: dle mého čistě subjektivního dojmu byl prapodivně zahlušený a neumožňoval identifikovat jednotlivé nástroje. I když zase na druhou stranu, nazvučit takovej nářez, jakej vyrábějí ve fabrice DOA, to dá nejednu smělou fušku, protože se jedná o sekanou vskutku masitou, zážitek jak v SM salonu, mlácení (řepama), napínání (strun) a zkrátka takové celé (big)bití.  
Prostředek celé produkce (málem jsem napsal liposukce) obstarala aktuální rockabilly grupa samotného majitele klubu M13 Martina Judase alias činovníka – bubeníka, tedyžto skupiny, která údajně neměla původně vystoupit a zastoupila tudíž jiný orchestr. Je tady 13 STEPS TO HELL aneb 13 kroků do pekla.

Nutno podotknout, že současná doba nahrává úspěchu tohoto typu produkcí, rokenrol se zkrátka vrací (jestli není správné spíše vyjádření, že nikdy neodešel), o čemž by mohl vypovídat třeba Luděk Savana Urbánek - ano, brácha mýho milovanýho Pavla Medvěda Urbánka - který si rockabilly šou jménem Papakult založil namísto dosavadního Stejšnu a tím mne nasral, poněvadž Stejšn jsem měl rád. A ještě mi pak napsal, ať už na něj se Stejšnem nechodím! Jojo, když se kácí les, lítají v savaně třísky.
Jenže rockabilly les spíše znovu roste, důkazem čehož budiž i tato bigbítová seance v sobotní emtřináctce. Já se musím přiznat, že pro mne osobně je vždy největší postavou rockabilly obrovský Pan Kontrabas, který navíc furt stojí. - Aha, už chápu, proč zejména ženy při tomto formátu muziky tak radostně hýkají... Ovšem možná tak radostně hýkají i proto, že za bicí baterií se nachází nikdo jiný než sám majitel klubu m13 pan Martin Judas!
Subjektivně se přiznám, že „covery s množstevní slevou“ (můj osobní výraz pro rockabilly, heč) moc nemusím, vydrží mne bavit tak zhruba tři písničky, pak usínám, což platí obecně. Co se však týče hlediska objektivního, 13 STEPS TO HELL působili pekelně svěžím dojmem a na klucích bylo vidět, že si vystoupení užívají – nota bene, když byli údajně rychlou náhradou za jednu odstoupivší kapelu. Říkám náhradou?!? Sapristi, to je už skoro jak ve volební komisi.

Ať žije rokenrol! Elvis Presley? Carl Perkins? Johnny Cash? No proč ne! Koneckonců samotná skvadra o sobě píše: „Jsme mladá (chi chi chi – pozn. red.) kapela, která hraje rockabilly inspirované Stray Cats, Elvisem, Cashem a dalšími... No vidíte, Stray Cats, na ty jsem úplně zapomněl - asi proto, že je vůbec neznám...že by Leenej Rock? No to nehrozí ani náhodou!
Nicméně komisní v tomto svém reportu rozhodně nebudu, a proto řeknu zcela upřímně, že daleko sympatičtější je mi u všech čertů, sorry, u všech orchestrů jiná žánrová tvorba, jako například případně příkladně v případě příkladného Marťase kapela Dark Drop, z níž jsem napsal report v rámci otvíráku Rosničky z března 2016. Kdo by měl in eventum zájem, zmíněná reportáž je k dispozici zde (bez fotogalerie): https://www.metal-line.cz/articles/04-03-2016-dark-drop-stejsn-brno-klub-rosnicka-580

Ale musím říct, že Martina Judase jakožto podnikatele obdivuju. Obdivuju totiž všechny podnikatele, poněvadž v týhle republice se podle mýho názoru nedá normálně podnikat. Nota bene teď v době, která je zkurvená, jako kdyby byla Čína členem EU.  
A tak se možná na závěr hodí slavná situace z brněnského AZ-kvízu, v němž soutěžil i Pavel Medvěd Urbánek, a na vybrané písmeno R pronesl památné slovo Reinhard.
Z Berlína nepřišla odpověď, takže ji posílám já, z Brna do Brna: R jako Reinhard, R jako Rachot, D jako Dědek (text + foto).

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii