Report / Hanka & Veronique Trio, Jaroslav Albert Kronek & Hrubin, Gate Crasher (křest CD) / pátek 18. října 2019, od 20 hodin / Brno, Sono Centrum

ODVAHA, NA JAKOU JSME ČEKALI XXLET

aneb

JAK SE ALBERT ZNOVA „OPŘEL“ DO KERNU

Sono – to je ono!

O co rozpačitěji celá akce začala, myšleno po organizační stránce, o to líbezněji vrcholila (a vrchol máme všichni rádi, viďte?). Pomalé odbavování návštěvníků u vstupu skutečně neodpovídalo svižnému tempu pozdější muziky, a jelikož zřejmě znáte již „totalitní“ reklamu na Coca-Colu, vypomohu si její lehce ironickou parafrází: Sono – to je ono! Lehce zmrazené publikum bylo ovšem rozehřáto ten den křtěným cédéčkem Gejtů Mrazení, jež bylo k dispozici zdarma v ceně vstupenky.

Speciální host večera byl opravdu více než speciální, jen považte nástrojové obsazení: zpěv, cello, klávesy a cajon.    I název tohoto ukrutného, resp. ukrutně překvapivého tělesa byl zajímavý: HANKA & VERONIQUE TRIO – dvě jména, ale trio. A aby toho nebylo málo, na stejdž nastoupila pouze jediná diva, což moje sestra komentovala velmi přiléhavě ve smyslu „Klamou dokonale – bude jenom jedna!“

Postupně však začali přibývat další muzikanti. Nejprve druhá z dua Hanka & Veronique, nakonec přisedl i cajon. Tento rytmický nástroj má oproti klasickým bicím jednu zásadní výhodu, že nemusíte koordinovat práci rukou s nohama; dalším neopomenutelným plusem je, že se přenáší výrazně rychleji než klasická bicí baterie (viď, Víťo!).

Toto trio, resp. jeho dívčí duo, naprosto plastickým biogeoplanetárním způsobem dokazovalo, že příroda směřuje vždy k rovnováze: zatímco Veronika byla ostříhána nakrátko (tzv. vězeňský sestřih), Hanka měla vlasy až pod pr...zadek. A to pak není „žádnej zadek“ to udržovat.

Zazněly skladby velmi originálního charakteru, které si netroufám žánrově kamkoli řadit, převážně se zpěvem, leč i instrumentální. Komornější, lyričtější plochy se střídaly s maximálně vypjatými pěveckými polohami, snažícími se dosíci absolutních vrcholů (zas ten vrchol!). Mimochodem, víte, jaký je rozdíl mezi hezkou a škaredou horolezkyní? – Že ta hezká dosáhne vrcholu už v základním táboře.

Síla Totálního tunelu

Nevím, kolik lidí si koupilo CD Tria za stovku, ale vím, že atmosféra počnula houstnout. Brnem kolovaly zprávy, že značná část playlistu KRONKOVA HRUBINU bude postavena na dvou nečekaných deskách (a sice nečekaných jak teď, tak i historicky v dobách jejich vydání): Totální tunel a Síla zvyku, což se také v Sonu potvrdilo.

Reprodukovaný lyrický vstup skladby Samá voda, fungující zde jako pomyslné intro, prořízla nastoupivší kapela, jako když vybuchne Etna. Fantastický nečekaný nástup, ocelově řezající kytary Michala Kuglera a levorukého nováčka Ondry Maliny (Horňák zůstal v „karanténě“), navěky věkův charismatický Jarda Kronek, jenž když začal zpívat, hned po něm šly kurtizány! No ještě aby ne, tak krásnej „starobní důchodce“ je v Česku bohužel už jenom jeden!

Stejně jako byla Síla zvyku prezentována i dalšími vzorky, například magicky smutnou Daleko a navždy, nečekaných hudebních štamprlí se dočkal rovněž Totální tunel (v Rock & Popu nadepsal kdysi Petr Korál svoji recenzi sloganem „Překvapení roku?“) - kromě dříve Kernem pravidelně hraného „Ještě nejsem ztracenej“ jsme se dočkali trianglovské klipovky Svatej poker i nekompromisní mrdy Tady vládnu, jejíž text dal vlastně celé desce i známý černobílý obal.

Jak napovídá první titulek tohoto reportu, konala se nečekaná odvaha při tvorbě dnešního playlistu, na kterou jsme opravdu hodně dlouho čekali. Zatímco v minulosti bývali Kerňáci při „skladbě skladeb“ spíše konzervativní, protože ať už se jednalo o výběrové desky (Mistr čas, Kdo s koho, Quadraginta) anebo o koncertní playlisty včetně turné Souboj rebelů, vždy převažovaly osvědčené tradiční písně a „nečekanky“ byly spíše výjimkou, dnes prakticky půlku setu tvořily písničky vskutku překvapivé. O to více jsme si je však užili.

A speciálně musím ocenit dvě věci: Albertovi to zpívalo naprosto famózně, metal se zkrátka nezapomíná, a také musím zdůraznit úchvatnou živočišnou vitalitu basáka Libora Machaty, který řádil skoro jako Tygr vypuštěný z akustické klece, kdy například jeho vlasové veletoče působily dojmem, že je Libor napojený na nějaký značkový fukar vysoce nadstandardního kalibru.

Kapitolou sama pro sebe je skřítek Kugler, jenž na stejdži vyvádí jako pekelný rarach pod vysokým napětím a ještě k tomu zrovna stižený epileptickým záchvatem, neboť za jeho kreace, úklony, záklony, předklony, poklony by se nemuseli stydět ani aktéři televizních tanečních soutěží, museli by je ovšem pustit třikrát tak rychle.

Stoický a rytmicky přesný klid naopak zachovával bubeník Víťa Franěk, on sám s nadhledem, jeho hra vášnivá, a když kluci z GC přáli Kronkovi k jeho 65. narozeninám, slušně vychovaný Víťa uctivě zatleskal. JAK miluje dobré třtinové rumy, no taky JAK na tu sympatickou lahvičku už teď mlsně koukal! Aneb jak říká kamarád: Pij rozRUMně a mysli poziPivně!

Dvoják Síla zvyku – Totální tunel byl v prvotní části setu přerušen jen první „původní českou kerňáckou – českou jako textově, původní jako ... ale houby – Černej kocour!“ Já osobně jsem však ukápl slzičku z nejmagičtější kerňácké balady všech dob, Zídky bláznů, kterou sice nikdo nezahraje tak procítěně jako její autor Tony Vodička, ale v Sonu zněla nádherně, ta „blízkost šílenáááá...“.

A teď pozor, na pódiu došlo k jednomu zvláštnímu paradoxu. Zatímco když začínal akustický Alband, celkem logicky si vypomáhal repertoárem Kernu, který prosíval z elektrické polohy do akustické. Jenomže nyní došlo k pravému opaku – největší hit ze singlu a druhé desky Albandu, krvavý stejk Zbude ze mě půl, Hrubin přetavil z akustické podoby do elektrické, a je z ní metalová pecka jak Brno! Podkres elektrické staccato kytary udělal své, i když vhodno podotknout, že se jedná o kompozici, jež by pro svou nejen hudební dokonalost zněla výborně snad i v bluesovém aranžmá...

Takřka závěrečné medley, tj. mix úryvků různých písní z dějin Kernu (namátkou Hvězdám už nevěřím, To se mi jen zdá, Milion týdnů loučení, Dál a dál, V sobotu ne...) plynule přešlo v jednu z tuzemských metalových hymen – Blízko nás (mimochodem, slyšel jsem dobře onu pozměněnou vstupní kytarovou vyhrávku?), aby byly vydařené sopečné erupce symbolicky dovršeny ničím jiným než také zlatě-trianglovskou Explozí. Ruce nad hlavou a sborový zpěv přítomných, Alexandrovci hadra. Formace Hrubin a její fanoušci tak rozeslali do světa tu nejlepší pozvánku na rockfest v Pohořelicích, který se bude konat v sobotu 21. prosince tohoto roku.

S nadšením vítaný „Nezvaný host“

Plamenné logo, kouřové gejzíry, super světla a tělocvik jak z olympiády – „nezvaný host“ je tady! GATE CRASHER jsou pořádně ohnivá kapela, a to nejen díky svému majestátnímu hořícímu logu, ale i kvůli divoké pódiové prezentaci, a hlavně z důvodu své řízné přímočaré muziky, která zahrnuje mimo jiné ohnivou píseň s příznačným sloganem „Hříchy spálí žár“ a ještě příznačnějším názvem Čarodějka.

Na tu samozřejmě v průběhu večera také došlo, tahle čtveřice to ovšem poměrně symptomaticky rozpálila titulním songem ze svého nového, černého, již pátého řadového alba s hřejivým názvem Mrazení, na nějž navázala kupříkladu nekompromisně kritická věc Bestie (new singl + new CD), při níž v projekci běhaly příznačné záběry dob někdejších - mimochodem, pamatujete ty úchvatný líbačky třeba Husáka s Brežněvem? To byl aspoň interaktivní sex, né jak dneska u porna!

Kucííí (tedy teď už zase o GC) jsou eště mlaďouncí, a tak si na rozdíl od Hrubinu (cha, cha) mohli dovolit aplikovat i dnes již velmi populární pódiové stoličky, na něž se v průběhu koncertu staví (vyvyšují) zejména kytaristé, z důvodu „abych Tě lépe viděla“. Podmínky účasti jsou v podstatě jenom dvě: musíte dobře vidět, a nesmíte ji vidět dvakrát.

Musím zcela upřímně podotknout, že Gate Crasher svou chutí a pracovitostí udělali od dob první desky s rozverným názvem „Čoklit Rebit“ (á propos, stále k dostání v rámci merche kapely) obrovský posun, a začínají mne bavit čím dál víc. Jejich šťáva, jejich drajv je uvěřitelně nakažlivý, a nic na tom nemění ani fakt, že těch akordů k vyjádření svých vlastních pocitů z tohoto světa zase tak moc nepotřebují. Hmm, říkejme tomu třeba úderná přímočarost.

Gilotinou, Desetkrát, Fake... Dovedou ovšem složit nejen klasické kytarovky, ale též mrazivou baladu, jako třeba tu o zvláštím dnu posledním – Past, v níž se prosím klidně hledejte, ale jenom se v ní prosím nenajděte; respektive klidně se najděte, ale potřetí prosím, jenom v té písničce. Deprese jsou totiž pěkný, vlastně škaredý kurwy.

A jelikož jsme se nacházeli v hudebním chrámu, muselo dojít i na povinný křest. Na stejdž vběhl opět Jarda Kronek, ocenil název Mrazení, cédéčko roztáhlo nohy (pardon, křídla) a frontman Albandu a Hrubinu mu tam s citem a láskou nastříkal. Inu, hudební láska, ta je věčná, tam už za to stojí něco ze sebe vydat! Kotouček pak skončil v publiku a Albert opět v backstage.

A znovu se bořily brány a znovu na pódiu létali „krešeři“, znovu tryskalo z plamenometů a z nástrojů i hlasivek. Tryskaly poslední písně fantastického pátečního večera, jakožto kupříkladu další vzorek zbrusu zlisu nového alba To neřeš, anebo „letitější památky“ typu Vzpomínky, ale jen obsahově, neb jsou taktéž součástí nového počinu.

Bez přídavku ovšem chlapci neodešli, a že jsou to pořád ještě chlapci, potvrdili flákotou Nikdy nedospějem. Příznačně závěrečná Mrtvá pak svým pojmenováním symbolizovala, že zdařilý zlotřilý večírek končí.

Radost nám udělala i výborná nahořklá jedenáctka Budvar, a mně osobně udělal v samotném závěru radost i Libor Machata, který na mne již při samotné likvidaci aparátu z jeviště zahalekal: „Ahoj, Dědku!“ - To je prostě slušně vychovanej Tygr, i starýho Dědka pozdraví, wow! J

Suma sumárum, resumé, podtrženo sečteno a tak dál? Dávám 10 bodů z 10, jedničku s hvězdičkou, pusu na čelo, na žádost i jinam (tohle ovšem platí pouze v případě Hanky a Veroniky :-) – no a tak dál.

 Text + foto Dědek.

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii