Report: 31.10. 2018 - Souperman, Turbo, Kern - Brno, Sono Centrum
J.A.K V BRNĚ RESONOVAL „KYTARY TÓN“
aneb
BOUŘI ROZPOUTANOU NEZASTAVÍŠ
Report / Souperman + Turbo + Kern / středa 31. října 2018 / Brno, Sono Centrum (vyprodáno)
Pravda, Kern v Brně moc nehraje, ale když tady struny rozhrábne, tak se jedná vždy o docela významnou akci – považte jen za poslední léta: V roce 2016 na již tradičních, a přinejmenším v rámci regionu velmi prestižních Metalových Vánocích v Semálu, které pravidelně navštěvuje x set lidiček. Na jaře 2017 návrat do haly Rondo před švédskými Europe, to jest před návštěvou několika tisíc Evropanů. A ve středu? Totálně vyprodané Sono Centrum, počítal bych tak cca zaokrouhleno zhruba 1 500 fans, nedalo se chodit, nedalo se projít, nedalo se dýchat. Vlastně ano – dal se dýchat Kern.
Co mne bohužel zamrzelo, že ačkoliv jsme ještě ten den odpoledne kontrolovali na internetu přesný čas startu (19.30), support SOUPERMAN začal hrát dříve, takže jsem stihl pouze tři závěrečné písně a pět fotek, a mí kamarádi, kteří dorazili asi čtvrt hodinky po půl, už Polívkového Muže neviděli a neslyšeli vůbec;
myslím, že takové disproporce jsou zbytečné, protože když Brno, tak Koncert od začátku, ne? Neboli pakliže se servíruje polívka, resp. předkrm, mají být u stolu všichni - tak nás to učily babičky.
Každopádně když jsem vpadl do patra zovaného Music Hall, hned jsem věděl, s kým mám tu neřest: mile rozskákaný frontman Robert Jančík, tentokrát v sestavě s velmi sympatickou divou, uspořádal kupříkladu Oslavu: Ano, tak se jmenovala píseň, kterou skupina Souperman věnovala hlavnímu hostu večera, oslavenci Kernu. Další písně již bohužel nejsem schopen identifikovat, neboť kvůli nacpanému Sonu jsem zmateně pobíhal po schodech mezi patry natolik divoce, až jsem potkal Slávka Karáska, který stejně divoce hledal pánskou toaletu. Jó, kamaráde, ve středu ne – a v sobotu taky ne. :-) Posléze jsem zjistil, že jsme stáli zády přesně k záchodům...
Polívkový muž už pár let vaří silnou polívku, silnej vývar, kterej nemusíte sami nijak dochucovat, nijak pepřit, nijak solit, poněvadž členové to sami osolí dost. A jestliže máte na tenhle vývar chuť, pak si možná budete chtít dát i nášup. Pardon, ná-soup.
Nášup? – Šup, a je tu TURBO. Dějinná tuzemská rocková kapela, jež by díky svým letům, podobně jako Kern, mohla být už taky skoro volitelná do Senátu či za prezidenta republiky (40 let jí bude za dva roky), skupina, ač ne svým původem z Prahy, ale zez Plzně, pronásledovaná houfem nadšených fanoušků stejně jako houfem marně nestíhajících kritiků, kteří přesně vědí, jak se to dělat nemá, třebaže to povětšinou nikdy nedělali.
Zejména v 80. letech mělo Turbo turbomotor na výrobu jednoho hitu za druhým, v čele s Richardem Kybicem (R.I.P.) chrlilo elpíčka jak fakíři oheň v Ein Kessel Buntes, a vida – jména kritiků si dnes už málokdo pamatuje, zatímco název kapely zná v České republice snad každý. Mimochodem, kdyby tady byl i přesto někdo, komu jméno Turbo nic neříká, případně kdo si jej plete s Turbem polským metalovým (chi chi), pak jako vstupní studijní materiál doporučuji DVD Turbo 25 let Live, se záznamem 
domácího plzeňského koncertu z roku 2006, který představoval dosti reprezentativní průřez šlágrů této nesvaté čtveřice, stejně reprezentativně, jak se stalo ve středu v Brně v totálně narvaném Sono Centru.
Chcete důkaz? Tady je: Přestáváš snít, Křídla racků, To bude, pánové, jízda, Díky, já jdu dál, Láska z pasáží, Hráč, Chtěl jsem mít...a samozřejmě „chuligánské“ demonstrace dalších. Až by člověk snad chtěl vznést dotaz na OSPOD (Orgán sociální péče o dítě): „Proč vám překáží / láska z pasáží / proč jsem jen chuligán“...
Když Turbo po úmrtí nesmrtelného Richarda Kybice vsadilo na frontmana, zpěváka a kytaristu Míru Chrástku, v podstatě vyhrálo jackpot, a je úplně jedno, kolik v něm bylo tehdy a kolik je v něm dnes. Tenhle člověk do kapely nastoupil s fantastickou energií a šťávou, a v sestavě figuruje pořád, aj po těch hafo járech. I díky němu Turbo představuje stále šťavnatou pečínku s křupavou kůrčičkou, lákavě prskající uprostřed rozžhavené trouby - vlastně uprostřed rozžhaveného Sono Centra.
Toť tedy fakt, že v Sonu vládlo vedro jako ve skleníku: leckteří jedinci byli orosení jako vychlazenej škopíček, a pár vybraných exemplářů působilo dokonce dojmem, že vydechnou naposled. Holt tak nějak ve stylu „Vidět Metallicu a zemřít!“ :-)
Když už jsem nahoře zmínil ony Europe, musím zmínit i publikum aplaudující při slavné „cover-verzi“ Hráč, stejně jako při povinném, nemyslitelně-vynechatelném Chtěl jsem mít. Baba přede mnou se v posledním patře sonovského mrakodrapu kroutila na zábradlí tak vydatně, až jsem měl chvílemi strach, že přepadne, naštěstí ji však přepadla pouze žízeň, takže jen rozlila jakousi prapodivnou vodu, což mne nemrzelo, panč to nebylo moje a navíc to nebylo pivo.
TURBO a KERN mají společných řadu muzikálních faktorů, já jsem si aktuálně všiml jednoho, na němž jsem postavil první titulek tohoto článku: sousloví „kytary tón“. Ten totiž zní jak ve zmíněném šlágru Chtěl jsem mít („Do světa jsem šel / tam kam mě táh / kytary tón“), tak v refrénu A zítra zas(e) od Kernu: „Kde jsme, tam bude se hrát / kde jsme, tam bude se zpívat / kde jsme, tam zní kytary tón“.
A právě ten kytary tón se vlnil nabitým Sonem, stejně jako se vlní jeho pověstné galerie a stejně jako se vlnily ruce při následných skladbách toho, na koho se dnes čekalo nejvíc – při skladbách skupiny KERN, která nakonec zvolila koncepci bez hostů, tzn. pokornou variantu aktuální sestavy.
Již pověstné „digitální“ intro, vytvářející tak nádherný kontrast k syrovým „analogovým“ peckám, rozpálilo Music Hall i galerky, a Kern to začal dost dobře hrnout. Kam? K nám!
Těžko podrobně komentovat dvě desítky písniček, které v Sonu zazněly, a čtyři dekády, které zazněly a stále zní tuzemským hard & heavy éterem. Rozhodně na tomto místě nemíním psát pokračování Vojny a míru, proto se s dovolením omezím na skladby, jež jsou mému srdci bližší až nejbližší.
Koncept živého setlistu vychází logicky z aktuálně vydané kompilačky Quadraginta, nicméně ve středu jsme se dočkali i přesahu do kompozičních vln, jež se na této desce nenacházejí. Nehodlám ovšem nijak předbíhat, všechno se postupně 
dozvíte. Takže pěkně od začátku – alébrž na start!
Ihned vstupní Hrnu to k tobě vyjadřuje textově jednu hlubokou a „smutnou“ pravdu, že tento svět ovládají ženy, a hudba je naprostej mazec: řezavé, lehce „nakyslé“ akordy kytarového riffu chutnají jako ten nejpikantnější lák z okurek a češou Sono do elegantního rozcuchu post-novověku.
A měl jsem obrovskou tu radost a obrovskou tu čest, když jsem si mohl vypalovačku To se mi jen zdá, s životadárným sloganem „Mistr čas“, zazpívat v publiku po boku již zmíněného a již nehrajícího „Soupermana“ Roberta Jančíka. Jo jo, krásně se to zpívá, že „nenajdu jeden kaz / na to je Mistr Čas!“... A ta nádherná trika, s emblémem z CD od grafika Michala Mašaráka (R.I.P.), pamatujete?
Brněnský Kern - stejně jako ostravský Citron - byl vždycky proslulý svými lkavými baladami, mezi nimiž já stavím na nejvyšší piedestal Zídku bláznů, ačkoli mediálně nejproslulejší rozhodně není. Na Quadragintě ji také najdete, naživo se ale nehrála myslím pořádných x let (určitě ve šlapanickým parku, poněvadž je zachycena na CD Kern Live Kdo s koho z roku 2003/2004, leč později už přesně nevím).
Hudební majstrštyk bývalého kytaristy Tonyho Vodičky, který spatřil oficiální světlo hudebního vydavatelského světa na supraphonském sampleru „Posloucháte Větrník...3“ L.P. 1987 - jednalo se o nahrávku z tehdejší komárovské zkušebny - úchvatnými slovy obdařil pan Jaroslav Albert Kronek, dobově inspirovaný tajemným majestátem střelického „Zámečku“ a zahrady s jeptiškami, třebaže v leckom může text logicky evokovat i večerní světlem sršící loď („ten ústav ční jak loď“) psychiatrické léčebny v brněnských Černovicích.
Kterak jsem již naznačil, reSONOvaly rovněž masité fláky, které na Quadragintě nenajdeme - kotlety, které se hrály vesměs před lety: jmenujme biografickou Ty se mi vdáváš, dále úplně první nepřevzatou kernovskou Smůlu mám (Černej kocour), Karáskovu detonačku V sobotu ne („k ránu honím“, avšak na socialistickém rockmapovském singlu č. 3 výchovněji „k ránu hořím“), anebo původem supraphonskou Není větší síly (zde ve verzi z CD Mistr čas), kterou naopak v originální verzi z roku 1988 pamatuje i někdejší Televizní klub mladých (TKM).
Zpěvák Michal Konečný má naprosto nekompromisní výšky, takže trianglovská Exploze řezala srdíčka zhruba jako texaský masakr motorovou pilou, stejně jako řezal burácející dav zřejmě navždy největší kernovský hit Blízko nás. No ještě že je Jarda Kronek zvyklej se sprchovat (pozn.: písnička vznikla po jednom koncertě ve sprše, zdroje však již nehovoří, zda s Machatou nebo bez, ha ha – reminiscence na slovní přestřelky Albandu).
A právě v této souvislosti se sluší podotknout, že narvaný Sono tleskalo nejenom aktuálnímu Kernu, ale vlastně pomyslně též jeho historicky nejdvornějším autorům, právě panu Jaroslavu Albertu Kronkovi a panu Liboru Machatovi, členům nejslavnější sestavy, jakou kdy tato brněnská žijící legenda měla.
Ačkolivěk Kerni opakovaně vstupují do pořádně starých katakomb (Nejlepší ženský, Ráno má punc, Milion týdnů loučení), já osobně bych uvítal ještě odvážnější ponor, kupříkladu zonky jako Nádraží svět nebo Tulácké tango, ovšem zase na druhou stranu musím uznat, že to by Kern musel hrát ne dvě, ale aspoň čtyři hodiny.
Co Vám ovšem kluci „neodpustím“, je absence hitu Jsme lidé, neboť jestliže Zídku bláznů považuji za nejlepší kernovskou baladu, tak „Lidi“ jsou mojí absolutně nejoblíbenější Vaší skladbou vůbec. A to i přes úsměvný dobový komentář Jiřího Černého v jednom z prvních Rock & Popů 90. let, cosi ve smyslu, no lidé ano, ale autoři? Jo jo, „často je na nás hrát o příznivý děj“...
Kern tu hru o příznivý děj historicky vyhrál, středeční Sono to potvrdilo. Famózní zvuk ocelových strun (ještě jsem nejmenoval sólového Maestra Robiho Křupku a vnadnou tlustostrunnou Ivu Pospíšilovou), kanonáda bicích, kanonáda fotografů s jejich kanóny, čímžto srdečně zdravím profi fotografa Peťu Pospíšila, který obětavě běhal po pódiu i po schodech, aby věrně zachytil vše potřebné, scéna s obrovským logem, spektrálními světly, ohňovými šlehami i „megaprskavkami“, ale hlavně Kern, a ještě hlavněji my všichni, co jsme tam byli a co jsme si to užili, toto všechno svědčí nejenom o životaschopnosti Kernu, ale o smysluplnosti celé tuzemské rockové muziky a celé naší rockové pospolitosti.
Dost jmen jsem už zmínil. A ze současné sestavy Kernu mi chybí jediné jméno, které musím a chci zdůraznit : když dal Kronek výpověď z Kernu, opravdu to hrozilo koncem kapely. Jeden člověk se však nevzdal, jedna parní mlátička - chvíli vyčkal a postavil nový Kern. Nikdo tomu moc nevěřil, ale on ano. Věřil v Kern. A jak to dopadlo? - Tak to si můžete znovu přečíst třeba v prvním odstavci tohoto článku.
Ano, jasně, je to Karlos Vodička.
A ač se teď nejenom ve světě děje, co se děje, a ať už u toho dění bude či nebude kdokoliv z nás, tak jedno je jasné:
Bouři rozpoutanou, kdysi rozpoutanou krásnou bouři jménem Kern nezastavíš.
Napsal Dědek, fotky Míťas a Dědek.
Dodatek: Co mne ale opravdu dosti mrzí, když chci po skončení akce zůstat na místě vychutnat si doznívající atmosféru, a začne mne vyhazovat security. Poznali jsme to nejen s bráchou už na Zbrojovce, a teď pro změnu v Sonu. Na druhou stranu je fakt, že ani přes tuto negativní skutečnost Sono Centru evidentně pád do druhé ligy nehrozí... Ovšem stejně furt přemýšlím, proč v tomhle směru ta koule nemá koule! :-)
BONUS:
Samostatná fotogalerie fotek od Petra Pospíšila exkluzivně na našem webu!
Komentáře