Report: 29.10. 2017 - Ken Hensley (ex-Uriah Heep) + Our Propaganda, support: Souperman - Brno, Sono centrum
KDYŽ NÁČELNÍK, TAK REZERVACE!
aneb
NEDĚLNÍ VICHŘICE...? – I UVNITŘ SONO CENTRA!
Report / Ken Hensley (ex-Uriah Heep) + Our Propaganda, support: Souperman / neděle 29. 10. 2017, po 20. hodině / Brno, Sono Centrum
Můj milý Kene,
přál bych Ti číst ty oslavný mejly, který mi teď tady v pondělí ráno chodí na „Tvoje“ fotky ze včerejška, jež jsem poctivě rozeslal do všech světových - nikoliv politických - stran. Nebudu citovat všechno, protože to by byl celej report jenom o těch mejlech, ale jeden komentář vynechat vskutku nemohu. Moje milá ex-kolegyně, která už žije v důchodu na jednom krásném nejmenovaném brněnském pahorku, mi v reakci na Tvoji náčelnickou tvář ze Sono Centra napsala něco, co prostě publikovat „chtě chtě“ musím (a to včetně jejího tradičního upozornění na správnou výslovnost):
Starej Juriáš! Tak to mě podržte. To musel být parádní koncert (výslovnost s C!). Děkuji za nádherné fotky. Jako bych tam byla. Budu si je zas muset někdy pustit, abych si připomněla mládí.
No uznej, Kene, že o tohle jsem Tě připravit nemohl, to je přeci vážná věc. Každopádně dík za Tvou shovívavost, že mi nikdo u vstupu nekontroval můj malej Kanónek a klidně jsem mohl věčnit až na věky věků. Ale taky musím vysvětlit ten sprostej první titulek: když jsme zjistili, že tady v Brně hraješ, brácha hned hodil rezervaci. Lístků. Inu když náčelník, tak rezervace! ;-)
Ještě snad nikdy jsem před koncertem nezažíval natolik sváteční pocit jako tuto neděli. Nebylo to vůbec tím, že jsem byl v Sonu teprvé podruhé v životě, ale tím, jak jsem si uvědomil, že svoje největší hity jsi skládal v době, kdy já jsem ještě nebyl na světě anebo jsem o tom, že jsem už na světě, alespoň ještě nevěděl: Return To Fantasy, Easy Livin’, Shady Lady, Prima Donna, July Morning, Lady In Black...
A když jsi odešel z Uriah Heep (1980), bylo mi celých pět let a perestrojka v Československu daleko. Ovšem stejně jako nebyl konec totalitě v Česku, nebyl zdaleka konec ani Tvým hudebním aktivitám. A kterak vidno, Tvoje hudební nápady přežily onen nedemokratický režim minimálně o takřka tři desítky let. Uf! Ovšem přijet k nám těsně po aktuálních volbách s kapelou nazvanou Our Propaganda, to je tedy troufalost! ;-) Zní to totiž trošku jako Náš Okamura, což je propaganda zvíci hard coru – no a ty přece hraješ „jenom“ hard rock.
Veškerý nedělní program byl koncepčně rozdělen na 3 bloky: jako první vystoupil „Polívkový mužík“ (blíže dále), následoval projekt Our Propaganda, zatím bez Kena Hensleyho (varhanní pult byl v tuto chvíli tak beznadějně, vlastně nadějně pustý), a orgastický vrchol už se samotným náčelníkem. No tě péro!
Kene Hensley, aj předkapela byla hodna Tvého náčelnického jména: SOUPERMAN je dost dobrá brněnská rocková kapela, má za sebou promosingl i debutové CD Nekřičela, jimž vévodí magická balada Butterfly. Je stejně barevná jako Tvoje Return To Fantasy, a proto se v neděli šikla. Sympaticky skromný frontman Robert Jančík má chvílemi odstín hlasu jako „olympický“ nestor Petr Janda, no zkrátka mimořádně hezká Oslava s Editou už na samotný úvod.
Úplně samotný úvod však nebyl až tak mimořádně hezký, ježto spočíval v docela slušné vichřici napříč celým Českem, ulici Veveří nevyjímaje. Šustilo to tam a řvalo pořádně, na křižovatce jsem málem šel úplně jinam, než kam jsem chtěl, a když jsem v bytě chvilinku neprozřetelně větral, mohl bych nezkušená děvčata okamžitě zvát domů na sbírku javorových listů.
Jak Robert Jančík příhodně poznamenal, Butterfly byla jejich jediná píseň pěná v jazyce anglickém, všechny ostatní byly naštěstí české. To ten Indián z Británie to měl takřka naopak: všechny v angličtině a ani jedna v češtině. :-) No taky jsem mu hovno rozuměl, jako vždycky (tedy rozuměno ne jako vždycky Kenovi, ale jako vždycky vždycky).
Kene, ač je Ti už přes sedmdesát let, pořád Ti to dost solidně pálí: sám si hezky sedíš za těma klapkama a mladý klučíky (včetně děvčat) z tělesa zovaného OUR PROPAGANDA necháš vesele poskakovat nejdříve bez sebe, později vedle sebe, a dělat tu pořádnou šou, no skoro jako poctivý indiánský tance kolem vigvamu. Holt kdo je šaman, je prostě šaman, a kde jsou kouzla, tam jsou prostě kouzla.
Proč mám vlastně rád Uriah Heep? Že jsou to Uriáši z pekla? To taky. Že jsou melodicky zpěvní a rozevlátí? To taky. Že vynikají vynikajícími hudebními nápady i aranžemi? To taky.
Psát Vám o famózním zvuku i akustice Sono Centra je asi zbytečné. Já zde byl sice teprve podruhé (hmm, kombinace Franta Jetel a Ken Hensley má myslím něco do sebe), ale opět se před mými sluchy rozprostřela symfonie přirozené akustiky krápníkových jeskyní a před mými zraky širokoúhlá paleta odstínů všech barev malířských palet. Proto tady taky máme slušně bohatou fotogalerii, že. A všimněte si prosím, že na některých záběrech vypadá Ken Hensley trochu jako Aleš Brichta. Tedy ne že by byl Aleš tak starej, ale spíš jako že za dvacet letech bude Aleš vypadat přesně takhle! Skoro by se chtělo říct ne Byl to Shane, ale(š) Byl to Ken...
Kterak už jsem nadepsal shora, Mr. Ken je autorem či spoluatorem sice spočtu, leč velmi širokého spočtu šlágrů napříč pěti desetiletími, tj. půlstoletím, a řada z nich se hrála i v tuto magickou neděli. Abychom tady nebyli věčně, zastavím se u tří.
Easy Livin’ (volně přeloženo Snadné je žít) nechybí snad na žádné zásadní kompilaci s iniciálami UH. Dynamická, rokenrolově rytmická, všemi atributy předurčená k tomu stát se hitem – no nedopadlo to jinak. Prezentuje tu divočejší platformu Uriášů, můžete na ni tancovat, bláznit, ale stejně jako na všech ostatních – hlavně se radovat. Perfektně zní ze všech kotoučků, nejlepší je ovšem naživo; naživo například v Sono Centru. Myslím si, že i ten Ludwig, zvěčněný na bláně šlapáku, se musel radovat, zejména pokud to byl Ludwig van Beethoven.
July Morning (Červencové ráno) by snad i beze slov vystihla podstatu svého jména. I pokud by se jednalo o „pouhou“ instrumentální skladbu, nesla by znamení letního rozbřesku. O co víc vystihuje onu prazvláštní a nespoutanou a nezapomenutelnou atmosféru zlomu kalendářního roku, o to více z ní mrazí v zádech (mne tedy teď při psaní tohodle reportu 
zcela určitě). Po kompoziční stránce geniální lyrické pasáže, drcené poryvy kytarových větrů, a slzy v očích, a slzy v očích, a slzy v očích, nade vším, co nejde vrátit, a především přede vším, co možná přijde.
Lady In Black (tohle asi překládat nemusím). Už jsem zmiňoval Aleše Brichtu, který tuhle pecku proslavil možná ještě víc než originál: píše se už polovina devadesátých let a u Popron Music vychází kompilace Arakainu Legendy, jíž se prodá cca 50 000 kusů (chápete, v roce 1995!!!) a na níž pomyslnou stranu A uzavírá „ta dívka u oltáře“. Autor? Hensley. Název? Slečna závist. Originál? Lady In Black.
Renomovaný hudební publicista Petr Korál už do bookletu samotného v onom roce 1995 napsal: „Nebuďte puritáni a s patřičnou mírou tolerance se zkuste zaposlouchat do arakainovských předělávek. Já to tak učinil také a musím říct, že zejména k nové verzi nesmrtelné Lady In Black se budu vždycky s chutí vracet...“
Tuzemská rádia mu dala totálně za pravdu, a dávají v podstatě dodnes. O to větší požitek bylo slyšet tuto nádheru v originále a v rozprostřené stratosféře hudebního chrámu Sono Centra, kdy od svých božských varhan povstal i sám Ken Hensley, a prostřednictvím akustické kytary rozezvučel všechny ďábly i bohy hudebních dějin.
Ehm ehm, když už, tak už. Víte, jak jsme se na tomto koncertě s mým bráchem Paulem a ségrou Míšou vlastně ocitli? Psalo se jisté neidentifikovatelné pondělí, brácha mi volal, a BTW jsme se dostali i k hudbě a koncertům. A bratr říká cosi jako, no že by přijel do Brna, kdyby tady hrál třeba Ken Hensley nebo tak něco. V tu chvíli jsem absolutně netušil program Sono Centra.
Druhý den jdu od Nejvyššího soudu kol plakátovací plochy na Sokolské, koukám na plakoše a najednou nevěřím svým vlastním očím – Ken Hensley v Sonu! Volám bráchovi a ptám se ho, jestli si ze mne včera dělal s tím Hensleym prdel. Jestli to věděl nebo ne. Dušuje se, že nikoliv. Věřím mu. Tož sa domlouváme, že na neděli 29. 10. 2017 si už asi nic jinýho neplánujem...
Mimochodem, s tímhle svým bráchou jsem byl na rockovým koncertě po celých 16 letech, naposledy den před Silvestrem, 30. 12. 2001,v Šitbořicích na Kernech. Tam brácha na židli úplně vzadu usnul, dneska nikoliv. Možná proto, že dneska ty naše židle nebyly tak úplně vzadu, ha ha.
A to nejlepší na konec? Víte, co znamená název Uriah Heep? Je to vlastně úplně jedno. Nejpodstatnější je, že když jsem toto sousloví zadal do Google Translatoru, tj. v rámečku „Angličtina“ zadal Uriah Heep, tak v rámečku „Čeština“ mi vyskočilo – Uriah Heep.
A vo tomhle pekelně dobrým čertíkovi Uriášovi s brejličkama to, náš milý Kene, prostě je.
Text + foto Dědek.
Komentáře