Report: 28.12. 2018 - Metalové Vánoce 2018 - Brno, KC Semilasso
DIRTY HISTORY & DIRTY SOUČASNOST
aneb
KDYŽ ZVONY ZVONÍ A KLADIVA BUŠÍ
...Z ÚTROB BRNĚNSKÝCH METALOVÝCH VÁNOC!
Report / Metalové Vánoce 2018 – VIII. ročník / Forrest Jump, Regon (křest CD), Gate Crasher, Motorband, Vitacit / pátek 28. prosince 2018, od 18 hodin / Brno, KC Semilasso
Dedikace první: Děkuji člověku, kterého jsem potkal před vstupem, a on mi se slovy, že jsou přece Vánoce, věnoval krásný dárek. Díky moc!
Dedikace druhá: Děkuji své moc fajn kamarádce Cethy za faktografickou pomoc při psaní tohoto reportu.
No já vím, není to zrovna dvakrát metalová písnička: „Jedna grupa / za dvě piva / a to pivo / za dolar“, chtělo by se drobnou parafrází zazpívat v souvislosti s aktuálním ročníkem již tradičních brněnských Metalových Vánoc v prostředí KC Semilasso v KrPoli, jenomže ona je to pravda jenom z poloviny. Jelikož vstupné čítalo 350 korun, tak jedna skupina vycházela skutečně na 2 x 35 Kč, tj. na dvě piva, jenomže na to pivo by vám jeden dolar fakt nestačil. Ano, z hlediska kurzovního lístku celkem přijatelná situace, ovšem z hlediska lístku pivního stav lehce, ale opravdu jen lehce horší. A to jsem ještě moc rád, že nemusím vypočítávat kurz někdejšího tolaru... Nicméně na druhou stranu – historických zlaťáků, pardon, vlastně stříbrňáků, bylo v pátek v Semálu dost a dost.
Třebaže i lístek hudební čítal u některých jedinců rozpaky až natolik, že se na ples neráčili vůbec dostavit, mohli jenom litovat. A proč konkrétně? Pro – to – že...:
Družina první: FORREST JUMP aneb ... Jedním skokem crossover!
Tož do toho skočme třebas jako Forrest - už vstupní brigáda crossoverové práce, bučovičtí FORREST JUMP (chilližto nikoliv Forrest Gump, jak jsem i v samotném Semálu zaslechl, ale hříčkovitý Jump), potvrdili svoji chronickou hudební kvalitu machem sekyr dobře vyučených řezníků.
Po úvodním senzitivním intru o obětech násilí (a je vlastně jedno kterého, protože násilí je vždycky svinsto jak sviňa) do nás sršeli jednu mrdu za druhou, a jak tak ty mrdy přicházely, zdálo se, že chlapce to mrdání fuckt baví. Však maj taky letoškem na kontě další, s názvem kapely stejnojmenné album, které vydala naše „družební“ organizace Slovak Metal Army a které přináší armádu 12 songů.
Á propos, metal. Ačkolivěk o něm píšu už celý věk, je málo kapel, od nichž mám doma celou originální diskografii, a Forrest Jump mezi nimi ... taky není. Leč mám doma alespoň album Monolit, které tak říkajíc můžu a z nějž v pátek zněly fláky jako třeba ten titulní, dále slovní hříčka Data Morgana, anebo Siréna (Siréna je zřejmě taková zvláštní aréna některých zpočátku žádoucích žen).
Kluci jsou docela mladí (třeba basákovi Loučkovi táhne teprve na padesát :-), a tak na stejdži předváděli docela slušnej tělocvik, mimo jiné i na stoličkách, který určitě Semál odkoukal od Kubáta, kterej je odkoukal od Rootu, ha ha. Jó chlapci z Rolling Stones, kameně, to umí každej, ale mít dobrou stolici, tam už de nejenom vo hovno!
Zněly i zonky dalších alb, neboť Semilasso bylo plný žíznivých pijavic (Z Pijavic), které už ztratily veškeré Opratě. Pár přiopilých se začínalo prostorem motat, chvílemi mi to připomínalo Romerovo Night Of The Living Dead, jedinej rozdíl byl v tom, že já to musel zkouknout barevně.
Nééé, kecám, přiopilé divadlo nebylo hned při první kapele, ale až při té druhé. A při té poslední jsem se přidal i já. Ano, byl jsem tentokrát jaksi podivně střízliv; až se tomu i moje játra divila, že dneska nemusí do práce.
Družina druhá: REGON aneb ... Vše Dobré, Eddie!
REGON, symbol regionu. Ano, počínaje osmdesátými léty, poctivý regionální kult, název povstavší z předchozího Gongu, odtud základní slovní hříčka Re-Gong, zkráceně Regon. Před rokem 1989 se však název Regon nesměl používat (muselo se psát právě ono písmeno „g“ na konci, protože bez něj skupina některým soudruhům nebezpečně připomínala imperialistického pana Regana). Možná i proto má například hit Hej pane Králi (pozor, opravdu Král s velkým K) věnování dobovým „komisím“.
Vydat nové CD po více než 20 letech, to už zaslouží pořádnou oslavu, a aspoň 20 piv na to! Mňam! Citoslovcem „mňam“ přitom nemyslím těch 20 piv, alébrž právě ono nové CD, jež vlastně není tak úplně nové, tedy jako je nové, vlastně není, protože – ale hovno, pojďme hrát!
Koncept a koncert Regonu byl jasnej – vzpomínkové CD Dirty History, plné písní zejména z období 1989 – 1991, s nesmazatelným rukopisem nedávno zesnulého, původem ekvádorského kytaristy Edwina Salase Shireyho (Eddie). Materiál ve své podstatě speed metalový, který sice zásadně nevybočuje z tradičního melodického schématu skupiny, nicméně i přesto je na Regon nezvykle tvrdý a rychlý. A hlavně – tedy dle mého soukromého subjektivního soudu – hlavně dobrý.
Třebaže ústřední dvojicí Regonu navždy budou bratři Jirka a Pavel Štěpánkovi, nahrání a vydání kotoučku způsobil bubeník Pavel Kubát, jemuž ten předchozí jmenovaný Pavel přepustil svou bicí stolici (hovořím stále pouze o bubnech) a jal se výhradně doprovodně zpívat. Nejenom já jsem tudíž před koncertem přemýšlel, jak se dotyčný vypořádá s rizikem, aby na stejdži nepůsobil většinu času jenom jako na okrasu, no a kluk jeden střapatá to vyřešil zcela geniálně: když křest, tak nemůže chybět duchovní, takže se navlékl do temného mnišského roucha s kápí a křížem, a v Semilassu působil vlastně v trojjediné (to je taky z Bible, kdybyste náhodou nevěděli) funkci: „maskot“, konferenciér a vokalista. Jasně, a taky metalista, když už jsme u toho. U čeho? U Metalových Vánoc!
Řeknu vám, na křtu maníků jak v Ein Kessel Buntes, a skoro jak na popravě 27, kedysi tam na tom Staromáku. Zde jich teda do těch 27 hodně pár chybělo, nicméně i tak to byl docela slušnej katův šleh, dostatečně pikantní až po krk: Mistr Pelc, Mistr Kluka, Mistr Kronek, Mistr Ashok, ale hlavně Mistr Regon! Mimochodem, tato scenérie Metalových Vánoc inspirovala mne, a hlavně můj fotoaparát k jedné doufám zábavné hře, již Vám ovšem přineseme ve zcela samostatném článku. Těšte se!
Toreador, Bitva na Žlutém kopci, Chuť moci, oproti CD nahrávce okořeněná příznačnou budovatelskou vložkou, či titulní megašlágr Dirty History - kterýžto anglický název jest sice v refrénu pěn českým frázováním, ovšem s příznačnou staroslovanskou mocí - roztančil brněnské Semilasso, které mohlo i nemuselo chodit do tanečních, aby si tuhle metalovou StarDance užilo.
Vše Dobré Tam Nahoru, Mistře Eddie! ........... nebo snad dolů?!?
Družina třetí: GATE CRASHER aneb ... Plamenů žár bořičů bran?
GATE CRASHER prý sice znamená nezvaný host, ale já bych toto sousloví volně přeložil klidně jako bořič bran, a bořič zní taky trochu jako buřič. Tak to všechno kluci jedni čtveratí myslím splňují.
Tihleti rockoví brněnští chuligáni to v Semálu parádně rozpálili, a to doslova, jelikož refrénový slogan – cosi jako „plamenů žár“, doprovázela odpovídající „hořící“ videoprojekce, že by aj black metaloví Tōřři koukali! No fakt to v Semálu počalo sršet peklem, lidi zpívali o sto šest set šedesát šest, dejchali žár bezmála čtyřicetistupňový, bušili hlavama jako kováři nad kovadlinou, a jak jsem se tak důkladně po sále rozhlížel, některým dokonce začaly rašit rohy. Čarodějka jedna! No naštěstí né dvě.
Ejhle, když jsem zmínil onu videoprojekci, tož musím zkonstatovat, že Gejti ji využili v nejlepší možné míře: zatímco klučíci úspěšně „běhali“ po stejdži, za nimi, lépe řečeno nad nimi, běhaly obrázky videoklipů, záběrů, motivů, motivů barevných až běda, barevných jako metalovej život sám. A tak to má BEAT, třebaže součástí spektra barev je v našich životech občas bohužel i černá... anebo mrtvá touha. Mrtvá. Mrtvá mrtvá mrtvá. To jeden měl takhle mrtvou manželku doma snad půl roku, a furt na
ni bral důchod, prevít jeden. Zatímco páteční přídavek byl zadarmo, kapišto?
Back To Music: Gejti preferují přímočarost, což ovšem není výtka, jenom konstatování. Každopádně příznivců má Hořký motýl (Bitterfly) dost a dost, a především od pohledu věrných! Navíc vyznění jejich autorské produkce podporoval v Semálu syrový kytarový zvuk (Ahoj, Karlosi!), který precizně vystihoval smysl téhle muziky: verbální myšlenka, verbální poselství podporované řežbou natažených strun, do světa řítících se smutnohezkých hlasivek a rezonancí vypjatých blan.
Desetkrát? Já občas za den pětkrát, desetkrát jsem to ještě nikdy...což ale Gejti evidentně jo! Bilanční album znamená vždycky nejenom bilanc, ale i balanc, balanc nad propastí, nad propastí vlastní historie, nad propastí sebe sama. Ovšem GéCéčka balancují slušně. Hmm, vlastně i neslušně.
Pohne se duše, když ocitne se – v Pasti. Běhá mi mráz po zádech při sloganu „Jak zvláštní je den, poslední, kterej mám...“, běhá mráz tam a zpět, a furt mrazí, a běhá a běhá, dokud se neohřeje, až neroztaje v cit. A jak roztaje, vyplaví všechny ostatní duše, a ty doplují až do černého moře... Yes, toto je skutečná Fata Morgana, žádná slovní hříčká jako předtím (Data Morgana). Takže, dejte si třeba Morgana a dem dál!
Družina čtvrtá: MOTORBAND aneb ... Jsem nocí král, jsem nocí král.
Je jen málo lídrů, s nimiž určitá metalová kapela stojí a padá. Stojí, a - navěky padá. Proto si i přes další změny v sestavách nelze představit Tublu bez Maťa, Debustrol bez Kolinsse anebo – Motorband bez Máči, bez Libora Máči Matejčika.
Kytarista, o němž kdysi v rozhovoru pro prestižní Týdeník Televize řekl zpěvák Kamil Střihavka cosi jako že ho právě Máča naučil hudební disciplíně, vypadal dneska jako pohádkový čert (myslím že zcela logicky, když byly zas ty Vánoce), a kapele to hrálo vskutku pekelně dobře. No ještě aby ne, když má ve svých řadách „nového Kamila“, Pana Zpěváka Luďka Struhaře.
Zjevem malý a drobný (když si odmyslím jeho hlavu, tak mi byl po ramena), leč výkonem hlasivek hodně dobrý Struhař to začal v Semálu strouhat Temným větrem, totiž vstupénkou z Véčka, tzn. zatím posledního řadového – a nejen dle mého soudu vynikajícího – alba „V“, V jako Vítězný oblouk. Vítězit je příjemné vždy, leč pokud zrovna nezažíváte válku, je to ještě příjemnější.
Ehm ehm, vítězná brána pokračovala kupříkladu vzorky kvality jako „Kde byl bůh?“ či „Kolikrát můžu žít?“, což souvisí s mou předchozí větou, byť pravda v kontextech rozličných. 
Tak to nalej, ať máš pořádný Relax, symbolizující slavný film Bony a klid. Jasnačka, středobod zájmu Motorbandu tkví ve vlastní tvorbě, nicméně třebaže citovaný Relax je symbolikou minulosti, tak vlastně jen tak napůl, neboť z 80. let je originál, panč motorbandovský cover si můžete poslechnout právě na Véčku.
Nicméně nejenom čerstvým albem živa je kapela. Nezabrousit do slavné historie by byl hřích, a to by se pak asi nemohla hrát majestátní Mše za vítězství, z debutu Made In Germany. Jmenovanou píseň jsem poprvé slyšel na nezapomenutelných analogových rozhlasových VKV vlnách, kdy v rámci pořadu Posloucháte Větrník běžela každý měsíc soutěž METAL TOP TEN, no a následně právě na zmíněném albu. Můžu přitom uvést i jednu osobní perličku: když jsem měl jako náctiletej přilepený ucho u toho rádiovýho repráku, prvně jsem rozuměl nikoliv Mše, ale Vše za vítězství. Teprve posléze jsem pochopil, že i Mše může znamenat Vše. :-)
Cesta do historie v brněnském Semilassu čítala rovněž nádhernou klipovou baladu Tvý oči lžou z CD Satisfakce (stejně jako Krejčí a Jean Marais), anebo další kousek z prvotiny, leč vlastně i promo singlu Jandovy firmy BEST.I.A – Máš všechno all right. ...a to mám rád!
Ano, to přesně mne zajímalo – jak se Luděk Struhař výrazově vypořádá se skladbami, jež „nezná“ z aktuálního CD a které jsou možná dokonce mladší než on (no trochu legrace na place). Mně osobně se jeho zpěv velice líbil i v těchto fázích, nenašel jsem žádný rušivý moment, který by mi tuto fázi dělil od „V“, vskutku se domnívám, že je to vynikající zpěvák s hlasem od Máči. Pardon, od Boha, ha ha.
Král noci v noci dohrál, a hrál dobře. O co méně jej můžeme přímo v Brně naživo znát, o to lépe pak jeho muzika zní. Aneb - Dál nám zní...
Družiná pátá – poslední: Lízni si trochu VITACITu!
Děcka, pamatujete, jak jsme měli za totáče - my všichni tehdy žijící - fialový rozedraný huby z Vitacitu? Rozuměno tedy nikolivěk z citovaného hudebního orchestru, ale z onoho MŇAM nápojového prášku?
Vyrábí se dodnes, stejně jako dodnes hraje i kapela po něm pojmenovaná. Ovšem zběhlý český metalový ekonom ví, že na hudebním trhu lze najít „vícero výrobců“ dobře muzikálního Vitacitu: náš web zná reporty jak z Vitacitu s Láďou Křížkem 
(koneckonců, tato formace vystoupila v minulosti právě i na semálských Metalových Vánocích), tak i Vitacit se „zeppelinem“ Danem Horynou a Fany Stehlíkem, kterýžto nás po loňském velice vydařeném vystoupení na Melodce čekal i nyní.
Nezlomná síla debutu jiskří i takřka 30 let po jeho vydání. Bez ohledu na to, v jakém konkrétním pořadí v semilassovském pořadu zazněly, Loď, Zvony anebo Vzhůru přes oceán jsou fláky, který Vám rozflákaj duši na tisíc kousíčků, na tisíc puzzle, který maj ovšem jednu unikátní výhodu, že je nemusíte vůbec skládat, abyste si ty skvělý kousky poslechli znovu - prostě jenom přijdete znovu na koncert!
Pakliže jsem shora použil termín orchestr, bylo to myslím na místě – na místě orchestru: kluků je totiž tolik, že i kdyby náhodou filharmonie propouštěla, tak lehce doplní stavy právě z řad Vitacitu.
Ono totiž dva zpěvácí výrazně navyšují nejen stavy, ale i rozpočet. :-) Hlavně ovšem rozpočet hudební, což je věru moc dobře. - Střídání se sólových hlasů, či přímo pění chlapských duetů působí jak šťavnaté broky do prdele fanouškovi, a ten začne poskakovat jak fousatej Horyna, anebo případně jako Stehlík poskakovat vůbec nezačne, když ho šťavnatý brok trefí kamsi jinam.
Jedna z úvodních singlovek Spadla klec (mimochodem, tohle je název, který má na Jandově Rockmapě nejenom Vitacit – č. 16, ale i Kabát – č. 19), lyrické krystalky Snad odpustíš, vyšedší oficiálně poprvé na albu Ládi Křížka Klíč k mé duši v roce 1992, či starodávné undergroundové Těžké jsou návraty domů. A naopak z počátku 90. let Fanyho LP Máte se hnout, a z něho titulní pracka á la uliční(cký) rock.
Když už se zdá, že se nic nezmění, že všechno končí, že nic nemá smysl...pak se otevře nejen metalová hladina, a z ní vystoupí něco, co Vás pozvedne ještě výš. Na singlu Pantonu - název jen Já chci se ptát, v Semilassu však všichni přítomní věděli, koho se ptát (a proč): „Já chci se ptát těch králů / kdo vinu má / za tu zkázu“... Sál burácel, a pokud vzdával hold, což vzdával, tak úplně jiným králům této hymny - metalovým králům jménem Vitacit.
A děcka, jak jsem řval na plný hlasivky, zas jsem měl tu rozedranou hubu. ;-) Že by VITACIT?
Těžké jsou návraty domů?
Nevím jestli byl pro Romana a jeho kamaráda vozíčkáře ze Semilassa těžký návrat domů, ale každopádně jsme se nakonec všichni sešli v nočním autobusu č. 91, a to včetně kompletního Motorbandu, z čehož vzešla série fotografiíí, již jsem opatřil tzv. bublinami, a tudíž je na světě klasický metalový komiks, ovšem v rámci samostatného článku našeho webu (viz).
Nyní krapet obecněji k Metalovým Vánocím jako takovým. Jejich koncept byl po X let neměnný: základním stavebním kamenem (zas ti Rollini!) heavy metalová ikona Titanic (byla slíbena i letos, avšak z jakýchsi organizačních příčin musela vynechat), na jejíž pomyslnou červenou nit pořadatelé pravidelně navlékali další osvědčené (okolo)brněnské melodické sestavy jako Kern nebo Dogma Art, a k nim byla přidávána zpravidla jedna či dvě význačná mimobrněnská jména. S loňským ročníkem ovšem nastala totální změna, kdy Brno nezvykle reprezentoval světový black metalový Root a většina lidí přišla na pražský Arakain. A nezvyklá sestava nás čekala i v roce 2018.
Bohužel se potvrdila moje listopadová teze, že se letos bude jednat o nejslabší účast diváků v celých dějinách Metalových Vánoc (i tak ovšem přišlo několik set fans). Ano, faktorů mohlo být samozřejmě vícero, nicméně hlavním důvodem podle mne byla neúčast brněnského Titaniku či jiného srovnatelného headlinera z Brna (např. Kern). Tato skutečnost ovšem ničeho nemění na tom, že po hudební stránce jsme si užili počin navýsost bravurní, protože všechny zúčastněné kapely hrály výborně, zahrály spoustu šlágrů a předvedly maximální výkon. A z organizačního hlediska, pakliže by nebyla otevřená galerka, dole by bylo husto mnohem víc.
Co si budeme povídat, pro řadu lidí je na Metalových Vánocích společenství přátel, kamarádů a známých stejně důležité jakožto hudební produkce samotná, s čímž souvisí důsledně pročištěné trubky, z nichž se v pátek čepoval světlý břeclavský Kanec 12, polotmavý Primátor Náchod English Pale Ale, Pilsner Urquell (něco takovýho jste fakt nepil, pane Groll :-), a když tyhle dva poslední moky došly, naražena byla jest Polička, kterou ovšem nemusím, takže jsem zůstal jak kanec.
Mastervolume Karlos Vodička u mixpultu, pódiová videoprojekce, hanáckej medovák, tzn. tuzemák s přídavkem medu + cola za pouhých 49 (sic!), krásný barevný kouření, a tak dál a tak dál.
Tož tak všelijak. VIII. ročník Metalových Vánoc se prostě vydařil, stejně jako ony předchozí, zkrátka i zdlouha hudební vánice jak Brno, a tudíž asi nezbývá nic jiného, než dokončit parafrázi oné úvodní lesní písně:
„Jedna grupa / za dvě piva / a to pivo / za dolar / Když užs' na to/ Hajne přišel / tož chcem my to /letos zas.“
Za mě je to jasný – já do lesa letos o Vánocích zase nepojedu, ale půjdu do Semálu na Metalové Vánoce 2019. Myslím totiž, že agentura GLANC, s.r.o., nám to opravdu znova dá. A když jsme tak nejen u té agentury, no uznejte – KTERÁ Vám dá za tři sta pade? :-)
Text + foto Dědek.
Komentáře