Report: 27.09. 2018 - Tom Jegr Gang + Gwyn Ashton (UK) - Brno, Metro Music Bar
SKÁLA JMÉNEM GANG
aneb
NEŽ SE V PRACH OBRÁTÍŠ: GWYN? WIN ASHTON!
Report / Blues Fest 2018: Tom Jegr Gang + Gwyn Ashton (UK) / čtvrtek 27. září 2018, po 20. hodině / Brno, Metro Music Bar
To si takhle jde člověk úplně klidně k zubaři, aby cestou zpátky potkal Toma Jegra. Ou, jaká to symbolika! – je čtvrtek, krátce po poledni, kráčím na šalinu a večer do metra; pardon, do Metra. Odpoledne jsme s Tomem prohodili pár slov a večer prohodili pár písní – oboje bylo skvělé. Jinými slovy? Prostě jsme se tomu podívali na zoubek i večer...
Tom stále inovuje sestavu, kterou před pár měsíci rozprášil skoro jak Ježíš tržnici v chrámě Páně, leč daří se: zatímco naposledy představil nového kytaristu, sympaťáka Tomáše Borovičku, tentokrát se zjevil new drummer Luboš Eremiáš, a kterak sám Mistr zdůraznil, Eremiáš bez J, protože proroků už bylo dost. Kdo zůstává blues rockovému mágovi věrný, je stoik Hynek 
Maniac Maňák, cosi jako Petr: „Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále já postavím svůj ... GANG!“
Začali jsme lehce eroticky, totiž svou nahostí plnou vyzvědačkou Mata Hari, což je ovšem písnička, která mi zase tak moc k srdci nepřirostla (nicméně na druhou stranu mi zase tak moc nevadí, ha ha). Oproti tomu Král bláznů, pocházející z naprosto famózní placky Jukebox 2010, ten mne vždycky dostane: wow a jau a tak všelijak, stejně jako Nemám klid, se stejným rodokmenem. No při těchto skladbách prostě a jednoduše nemám klid. Jo jo, je to tak – v prosincu 2010, tj. na Vánoce jsem si tyhle grády pustil, a už Toma ne(o)pustil.
Staromládenecká, to by mohla být vlastně moje osobní hymna, heh, a rozhodně ne jenom kvůli tomu, že se půjdem vypít a že to (ne)dělám rád. Tento song by mohl hrát z bluesrockových čítanek a slabikářů, představuje úžasnou baladu, a úžasnou proto, že při ní i po jejím skončení zůstáváte v němém úžasu, ale abych zas nebyl tak blbě patetickej, deme dál.
S novým složením členů přichází i nové aranže. Pokud se pamatuju správně, tak Smíření z CD 2015 doznalo opravdu výrazných aranžérských změn, je to v podstatě „úplně jiná“ pecka, vlastně spíš dužina, která má šťávu. Hmmm, tady se opravdu cosi asi děje.
Samostatnou kapitolu Gangu tvoří bubeníci, kterých už Tom taky páreček vystřídal. Profesionální výkony nejen studiového Pavla Břízy se střídaly s fantastickou živelností Michala Kusmena Kusáka (se divim, že ty blány nikdy neruply), klidovým nadhledem Radima Grünwalda, a teď? Ejhle, jak to napsat: Luboš Eremiáš maximálně využívá všechny možnosti své bicí baterie a je to znát. Virbl, rantl, blána, až do nebes brána! – Mno, tak se zase uklidníme a již osvědčeně deme dál.
Tom Jégr je svéráz, který si hraje, co chce on sám (zejména pak nové věci), čímž pádem dochází k „Tomu“, že nehraje řadu písní, který já osobně subjektivně miluju: Koukám nějak to nejde (ať žije Status Quo Vadis! ;-), Změna je život, Homeless blues...a to už vůbec nemluvím o tom, jak bych si chtěl naživo poslechnout Tanec ve španělských botách od skupiny Detto, kde vlastním singl č. 18 z Jandovy edice Rockmapa. Jenomže to už Tom nikdy nezahraje. Protože tuhle muziku už hrát nechce. Ach jo. Ale zaplať Bluesový Pánbů, že Tom hraje, to je nejvíc, co může beat. Big Beat!
Jimmi jde na Operaci, aneb vzorečky z Jégrovy zatím poslední desky. Blues prolknutý a proťatý a polknutý životem, spojené nádoby Hudba a Život, Víra, Naděje a Láska, na Golgotě kříž a na stromě Jidáš, všechno tam je, všechno všecičko. Neznám kytaru, která by tak drsně a krásně drnčela životem, až Vám z toho drnčí záda a srdce též. Tomáš Jégr je zkrátka muzikant, který dokáže z bolesti nechat vykvést radost. Hmm, asi ne nadarmo slova bolest a radost končí stejně. A mnohdy nejenom slova...
Jestli jsem psal, že Tomáš hraje rád hlavně nový songy, tak musím říct, že nezapomíná ani na svou nejslavnější desku Jenom půl, natočenou v Pařízkově studiu Citron Léta Páně 1994: Charlie The Bomber tehdy nejen v Brně docela slušně vyváděl a dováděl, a dováděl nejednoho fanouška k rockovému tranzu. Nadčasová kompozice Nositel řádů a vin, nově natočená právě na dva tisíce patnáctku, se nikdy neomrzí, stejně jako se člověku bohužel nikdy neomrzí zlo.
A stejně jak jsem psal, že spoustu mých milovaných šlágrů Gang nehraje, tak se opět musím lehce opravit, neboť jedna z mých nejsrdečnějších záležitostí ve čtvrtek zazněla: Stará 19 a Brno jak vyšitý, he he, vyšitý snědou barvou! Tlustá Margot se na pavlači ještě neudusila a furt kouše, kouše, kouše. Jé, tak moc krááásně kouše. A já se asi ukoušu štěstím.
Jestliže je pojem tvorba od slova tvor, pak musím konstatovat, že ani tvora Gwyna Ashtona, ani jeho tvorbu jsem do čtvrtka neznal. Jestli jsem totiž doposud znal nějakýho Ashtona, tak pouze Ashtona Kutchera, známého to herce z vynikajícího dramatu Osudový dotek.
Dnes jsem poznal Gwyna Ashtona. A řeknu Vám upřímně, taky to byl Osudovej dotek, fakt.
Jedno háro, jedna ústa, mikrofony, zpěv, foukačka, kytary, šlapka a šlapák...jeden človíček vydal za celou kapelu a prostě si to užíval. Na přední bláně kopáku logo Gwyn Ashton, a já po čtvrtku vím, že Gwyn není Gwyn, ale... ...Geroj WIN!
Pravda, „rezervy“ tu jsou – ještě mohl bouchat čelem do činelu! Ale i tak to v Metru řinčelo dosti slušně i neslušně.
Samozřejmě, s ohledem na skutečnost, že jsem tohoto člověka předtím vůbec neznal a ani o něm neslyšel, nemůžete ode mne na tomto místě prosím čekat žádný detailní rozbor, natož třeba názvy jednotlivých písniček. Já však vždycky v obdobných situacích, coby takovej pomyslnej záchrannej pás říkám, že report jakožto svébytný stylistický útvar nemusí být až natolik faktografický, ale měl by být hlavně pocitový a sálat atmosféru.
Nevím sice, jestli zrovna tento můj článek sálá atmosféru, ale vystoupení samotné ji sálalo zcela jednoznačně: Ashtonovo představení ani chvíli nenudilo, všichni jen tak v němém úžasu zírali na multiinstrumentalistu, na jeho úchvatnou one man show, rozličné tóny a akordy se linuly ze stejdže jako se v lese vlní nahé víly, šlapák nekompromisně odbíjel svůj čas, stejně jako zvony na věžích blízkých kostelů, po každé skladbě uctivý potlesk naslouchavších jedinců, no prostě a jednoduše rockec jak Brno!
Že tento původem velšský blues rockový muzikant není žádný nazdárek, dokazuje i jeho albová spolupráce s Donem Aireym z Deep Purple, což jsem si chytře přečetl ve Wikipedii. Takže pokud Vám stejně jako mně jméno Gwyn Ashton nic neříkalo, Deep Purple už asi jo! :-)
Inu, představte si, že máte pěknou zahradu, třeba zahradu písní, a potřebujete ji oplotit. A tak si ji oplotíte například kmeny kytar. A ty krky tam trčí jak „prkna v plotu“ a za nimi – nááádhera. Tož přesně takovej plot jsem uzřel ve čtvrtek v Metru v Metru v Metříčku, a vy jej můžete zřít v naší fotogalerii.
Ano, Metro Music Bar představoval v onen zářijový čtvrtek malebnou zahradu písní (některými nejmenovanými hrdélky protékala také slušná zahrádka), kde zpívali šikovní ptáčci zpěváčci a rozlévalo se silné rockové slunce.
A tak se s pozdravem „Slunci vstříc!“ loučím a věřím, že křídla, která mi tato muzika dává, jen tak neroztají...
Text + foto Dědek.
P.S.: No a taky nesmím zapomenout na krásnou dívku v notových šatech. Ano, čtete dobře, neboť jak můžete zřít v naší fotogalerii, ono děvče mělo na sobě opravdu šaty s notovou osnovou. Nevím sice, co jí tak říkajíc „hrálo po těle“, ale určitě to musely být moc a moc libé tóny...no jo, holt houslový klíč – klíč ke stěstí!
Komentáře