Report: 24.11. 2017 - 30 LET ASGARD: Panychida, V.A.R., Asgard, Doomas, Dysangelium - Brno, Melodka
SATANMIL ŘÍHÁ?
HOREJSKOVA CESTA
Report / 30 LET ASGARD: Panychida, V.A.R., Asgard, Doomas, Dysangelium / pátek 24. listopadu 2017, od 20 hodin / Brno, Melodka
„Krrrááá krrráááá“, krákají touhle dobou brněnští havráni, černí jako black metal a příznačně přiškrceným growlingem. A je to jako kdyby si spokojeně říhali po svátečním obědě, a klidně by mohli krákat „rrrrááád rrrááád“ nebo „krrrááááása“, ve smyslu že mám rád krásnou muziku letitých Asgard.
Horejskova cesta plných tří dekád nebyla nijak jednoduchá, musel se vybrodit ze záplavy škopků (já i samotný Napoleon o tom cosi víme!) i záplavy lásek, nicméně jeho láskou ne-li největší, tak alespoň navěkou je zřejmě právě fyzikální veličina Asgard. Třebaže po týhle planetě běhá Asgardů hned několik (vlastním dokonce originální CD jednoho kanadského), my Brňáci jsme hrdí na ten náš.
Jasně, na start se čekalo dlouho předlouho. Počátkem 90. letech nevyšel (a to doslova) sampler firmy Zeras, kde měl mít Asgard dvě skladby, pak došlo ztráty původní demo, Horejsek se sice mihl v nezapomenutelném klipu Rootu Hřbitov, ale na první oficiální desku si musel počkat až do roku 2003, tj. 16 let od svého vzniku!!! Pak se to naštěstí docela rozjelo, a třeba od roku 2010 vydal Asgard 3 plnohodnotná alba plus 1 DVD.
Mám doma samozřejmě všechny originálky, včetně té mimořádně vydařené poslední (CD + DVD za pouhé dvě stovky, nonekupto!) pro jejíž název si skupina zvolila - no na první pohled to působí jako tradiční
jazyk křesťanské liturgie (ha ha), tj. latina, ale klidně si pod tím smíte představit třeba španělštinu: Una Maquina Infernale by se dalo přeložit jako Pekelná mašina, Pekelné soukolí, soustrojí, stroj či tak nějak, může to samozřejmě vykazovat též další konotace, holt nejlíp když si přečtete Pačessův text. Z pódia to sice může znít spíše jako Pekelná vagína, no ale vždyť o ní především je tento svět, zejména když si uvědomíte, že nejedna vagína vás může tím svým peklem přivést klidně až do pekel. ;-)
První PANYCHIDU jsem bohužel neslyšel, protože jsem ji vraceje se z náměstí Svobody a zajímavého koncertu Davida Stypky nestihl. Od týhle plzeňský kapely jsem doma měl jedno CD, na jehož název si už nevzpomenu, protože jsem ho pak pučil kamošovi, kterej ho zapomněl v autě, který mu následně nezapomněl kdosi vykrást. Takže bylo po Panychidě - stejně jako dnes.
Koho jsem naštěstí ještě stihnul, byli moji vratislavičtí thrashoví miláčci V.A.R. (Vratislavický Alkoholický Rachot, anglicky Vratislavice Alcoholic Roar), jejichž zatím poslední deska s výmluvným pořadovým názvem Level 6 je naprosto úchvatná a mám ji asi ze všech nejraději. Třebas song Jednou mě zabiješ burácel zaplněnou Melodkou jako pomyslný bumerang, který skvadra do publika vší svou energií mrskne, aby se jí vzápětí cobyžto potřebný feedback vrátil zaslouženým aplausem orgasticky uspokojených fans. Docela slušně boxoval i Bikila, koneckonců playlist máte blejsknutej v galerce a číst umíte, he he.
Síla V.A.R. je především v uvěřitelně působivé rytmice, dramatické to šlapavosti, ne nepodobné dusotu stáda koní či slavnostnímu pochodu armády kohosi jako Kim Čong-una, k níž se přidává vražedně drásající melodika, bezostyšně trhající srdce na kusy. Je jako léty nejprověřenější a nejpoctivější pivní kvasinka, díky níž zraje thrash metal jako ten nejlepší nefiltrák. Tohle obrovský sousto polknu vždycky s chutí, aniž bych se začal dusit - mňam!
ASGARD. A pak už nastoupil hlavní geroj večera, třetí kapela. Ale vlastně i čtvrtá, pátá, šestá, šest set šedesátá šestá...čímž chci jemně naznačit, že těch asgardovských historických sestav se na stejdži vystřídalo opravdu hodně, včetně kytaristy Aleše Jedonka, bubeníka Fedora, dalšího strunaře Honzy Zbavitele...a tak dál a tak
dál. Škoda že na takovém majestátním výročí chyběl naopak aktuální člen Pačess, raději ale nebudu přemýšlet o možných souvislostech. Vždyť nová placka se jmenuje právě po jeho skladbě a žádné jiné - byť jediné.
Vzorky ze všech kotoučků včetně dema Hraběnka Bathory rozpoutaly na Melodce infernální smrtící veletoč tónů a pocitů, jimž naprosto neotřesitelně vévodila vévodkyně s velebným jménem Spokojenost. Ruce se míhaly, duše stříkaly nadšením, reprákům právě odebírali krev a pogo neznamenalo ten ukrutný večer na Melodce žádnou výjimku. Prokletý sen, Vtrhněte do nebes, Vítejte krále, V plamenech, Stříbrná deska, Eleonora anebo Dědictví čisté mysli, no snad tu paletu moc nepletu, pokud ano, pak se moc omlouvám, leč euforie vítězila nad ráciem a vzpomínky jsou nádherně pocitově i pivně rozmlžené. Aneb kdo není alkoholik, ten není! ;-)
Kterak vidno z naší fotogalerie, jedinými hosty nebyli pouze bývalí členové skupjny, ale též její stálý host ze všech řadových desek, frontman Root Jiří Big Boss Valter, na DVD familiérně zvaný Bigba. Ten si na pódiu vsedě střihl novinkový „popíkový ploužák“ Stávám se nocí, který si na Slavusovu muziku sám otextoval. Big Boss na mne osobně působil poněkud unaveně (raději se ani nebudu tázat, zda požil, ovšem artikuloval výborně), nicméně neztrácel svůj pověstný cynický humor a svými pekelnými hláškami každopádně potvrdil, že čert nikdy nespí.
Co provázelo celou páteční Melodku, byl crystal sound, jež dal vyniknout všem finesám prezentované tvorby a nenechal nás na pochybách, že na Melodku se zkrátka a jednoduše vyplatí chodit. To se hned ta metalová muzika úplně jinak poslouchá, když je zvuk čistej jak slovo Boží!
A po zjevení oslavence Asgarda přišla další baňa, konkrétně Nová Baňa, resp. odtud pocházející brigáda DOOMAS. Její název je naprosto signifikantní, jelikož orchestr produkuje dle vlastních bandzonových slov styl doom-gothic, což je myslím - dle mých osobních melodkovských zkušeností – dosti výstižné pojmenování. 
Dva krvavě rudý šlapáky, klenba nebes v podobě mysteriózních hudebních duh, barvy všech melancholických a depresívních světů, vždyť již názvy samotné z tvorby těchto „důmiků“ hovoří takřka za vše: La Muerte, Depressy, Darkness, Darkside Of The Moon, Lost Angels, Bleeding. Nemohu vám sice sloužit přesnou informací, co z toho všeho se v pátek hrálo, neb kapelu jsem zřel úplně poprvé, ale ionosféra byla výjimečně rozevlátě temná a na „Melce“ byla slušná mela.
Páteční večer se pomaličku blížil k pověstné hodině duchů a já sám jsem měl po celém pracovním týdnu i přes poctivý rambajz lehký problémek s klížením kukadel. Není divu - i když druhý den většina lidí nešla do práce - že publikum krapet prořídlo, i přesto však podstatná část věrných zůstala, a zachovala tak very důstojnou atmosféru až do samotného infernálního konečníku.
Zatímco muzika Doomas znamená plavit se na solidní pramici s těsným kontaktem vln po majestátním jezeře s příjemně rozbouřenou hladinou, nad níž se však stále držíte, vichr jménem DYSANGELIUM vás beznadějně potopí, marně voláte o pomoc, nikdo vás v tom death metalovým rachotu neslyší, ježto kucííí valej’ jako kdyby svištěli na perníku. No taky ještě aby nesvištěli, když jsou z Pardoubek, žejo.
Skupina je docela typická svými věru vtipnými slovními hříčkami, počínaje vlastním jménem, anebo názvem alba Holykaust. Že klukům v takových přímočarých tempech zbývá ještě pár vteřin na humor, to svědčí o obrovském nadhledu a rozhledu a bez dohledu – sic!
Vyfocený playlist – no jinak bych si to samosebou nepamatoval, to je jasný – hovoří o skladbách jako War nebo Maniachrist, které si můžete poslechnout i na BZ profilu kapely. Řepy vlají (i když ne všechny, neboť chlapci svými účesy propagují rovněž hlávky zelí, nu ale což, krouhaný zelí je zdravý), kajtry řežou žíly, bubny protrhávaj bubínky a zpěv si můžete směle pořídit na zahradu místo cirkulárky – nakrájí vám vše!
Andělé dozněli a dys-poruchy jsou mi celkem u pr...ahy.
Odcházel jsem už vůbec nevím jak, což značí, že spokojen. Těch 30 let Asgard, těch 30 let na prdel, to byl fakt neslušnej nářez!
Text + foto Dědek.
Komentáře