Report: 14.06. 2018 - Ginger Head, Tom Jegr Gang - Brno, Metro Music Bar
STARONOVÁ GARDA BLUESOVÉHO BARDA
aneb
MEJDLO V LESE
Report / Ginger Head, Tom Jegr Gang / čtvrtek 14. června 2018, po 20. hodině / Brno, Metro Music Bar
Vážení přátelé,
chcete-li, vězte, že Vás nyní čeká pohádkové vyprávění o tom, jak staronová garda bluesového barda střílela v Metru čím jiným než kolty ráže TJG.
Ano, pokud by chtěl nějaký současný režisér natočit opravdu kvalitní western (v podmínkách naší krásné východní Evropy vlastně eastern), prostě dobrou kovbojku, musel by do hlavní role nutně obsadit Toma Jegra. Ten se totiž v posledních týdnech ukázal jako čítankový gangster, když nejprve bez slitování rozstřílel svůj letitý Gang, aby vzápětí sestavil nový, který ovšem údajně po prvním gigu rozsekal taky, aby svoji družinu nakonec sestavil z bambitkářů starých, leč i jednoho novice.
V čtvrtečním brněnském Metro Music Baru si tak člověk mohl připadat skoro jako v lese: za baterií bicích Bříza, na kytaru Borovička, hlavní člen myslivec - Jégr, a na foukačku nechyběl ani Darek, přičemž pokud se nepletu, tak jeden Neumann napsal takového „průvodce v kostce“, Knihu lesů, vod a strání... 
Anebo jste si mohli připadat jak na mejdanu v lese (odtud druhý titulek tohoto článku) poněvadž jégr i borovička se dají dost úspěšně pít nejen v Německu a na Slovensku, ha ha.
Navíc překvapila i velice slušná návštěva: hotový les hlav i rukou, takže onen příměr s lesem myslím fakt docela sedí. Aneb jak ve své písni Kudy kam zpívá samotný Tomáš, „věcí co jsem začal a nikdy nedodělal, je hustej les.“
Kterak správně poznamenala moje kolegyně Věrka, Tomáš si v den svých narozenin dal sám sobě krásnej dárek v podobě vlastního koncertu; koncertu, na nějž si jako hosty pozval instrumentální seskupení, brněnskou GINGER HEAD (Zázvorová, nebo též Ryšavá hlava?), z níž polovina (Bříza + Borovička) zůstala na pódiu i posléze se samotným Jégrem. Ale neplést prosím s takřka stejnojmennou pražskou poprockovou formací Gingerhead.
Přiznám se, že od formace bez zpěvu bych já osobně čekal více melancholie až psychedelie, zatímco tohle byla instrumentace řečeno lehce hyperbolicky spíše veselá až taneční, s dobrým rytmickým spodkem. Co se týče melodických nápadů, při prvním poslechu se mi to jaksi slévalo spíše v jednu dlouhou kompozici, což bude ovšem vina spíš moje než kapely.
I přesto však musím poctivě podotknout, že mi v paměti, resp. lépe řečeno v paměti mého mobilu, některé z výhradně autorských datlů a fíků utkvěly. Nejprve vtipně navazující dvojice Who’s waiting a Nobody (Kdo čeká? – Nikdo!) a následně song s romantickým jménem Lonely Mountains (Osamělé hory).
Posléze jsem velmi zbystřil, když kytarista Tomáš Borovička ohlásil píseň, kterou prý dnes uslyšíme ještě jednou. Inspirace Jégrovou Starou 19 se u Ginger Head jmenuje Hoax, já jsem však společné prvky bohužel nepoznal. Budu si to muset holt poslechnout ještě jednou a pořádně na Bandzone.
A tak to právě teď při psaní těchto vět poslouchám, a fakt, to „starý“ boogie tam je! V žádném případě to však není „copyračka“, vskutku jen čistě volná inspiration. A „kupodivu“ se mi začínají líbit i další songy – holt chce to fuckt víc poslechů!
Ačkolivěk instrumentální kapely v lásce nemám, já tam prostě ten zpěv potřebuju, tak jsem - ve čtvrtek ještě bez následné revize prostřednictvím Bandzone - vydržel, přežil a Jégra se dožil. A teď pozor, kryjte se! Pif paf! TOM JEGR & GANG zasahuje, svými broky zasahuje do prdele srdce i duše.
Na stejdž vstoupila vyzvědačka Mata Hari, sice jen v textu úvodní skladby, neboť její erotické tělo je již kdesi v prachu, ale přece. Za ní následoval pestrý vzorek Tomovy tvorby, rytmické rodinné Nemám klid, z bluesové čítanky Staromládenecká, temně magickej Vrátnej, hudebně i textově fantastická Vize, při níž jsem musel pokorně pokleknout, až jsem pak myslel, že už se nikdy nezvednu.
Na vystoupeních Gangu jak známo nechybívají ani vzorky z produkce druhé Tomovy skupiny, Charlie The Bomber, takže ve čtvrtek jsme si mohli vychutnat nadčasového Nositele řádů (či snad neřádů) a vin anebo na závěr milého večera jednu z nejkrásnějších Tomových balad – Ostrovy, kterou najdeme na první desce Čárlího Bombarďáka Jenom půl, jež se před časem jakožto blues / hard rockový drahokam dočkala toužebně vyhlížené a zasloužené reedice.
Poměrně dlouhé vystoupení Jégrovy družiny (hrálo se tuším až do čtvrt na jednu, chilližto přes půlnoc, chilližto vlastně dva dny, ve čtvrtek i v pátek) bylo rozděleno na dva bloky, kdy v prvním obsluhoval druhou kytaru Tomáš Borovička, ve druhém staronový kytarák Přemek Dofek, zatímco celou dobu spolehlivě basoval inženýr architekt Hynek Maniac Maňák, a dávno nepanenské blány defloroval Tomův starý a když je potřeba, vždy věrný mistr drummer Pavel Bříza. Do toho všeho vstupoval s největším nástrojem na světě, tak říkajíc s „dechovým ukulele“ foukací harmonikář Darek Neumann, takže na pódiu jsme patřili na hotový orchestr čítající celkem šestici skvělých muzikantů. Ha, že by takřka Sedm statečných?!?
Tomáš byl v obrovské formě, hrál s nezměrnou chutí, espritem a elánem (Jožo chyběl, a sestričky z Kramárov jsem naštěstí taky neviděl :-), což lidi cítili, bavili se, tančili a samozřejmě tleskali. A zcela zaslouženě, poněvadž takový poctivý muzikantský výkon se aplausem ocenit musí.
V Metru byla i řada významných hudebních osobností, nechyběl majitel a hudebník Pavel Řehoř, podívat se přišel Martin Kudlička z Lidopopu, byl zde zástupce SB Bandu, a ze stěn baru přísně shlíželi Iggy Pop nebo Mick Jagger. Prostě co Vám budu vykládat - Džegr přišel na Džegra.
Již citovaná Stará 19 je jedním z největších taháků gangovských koncertů, neuvěřitelně rytmická píseň s famózně uvěřitelným textem frontmana Lehké nohy Peti Hradečnýho. „V noci chodím zadem, okolo tmavejch hal, přes dvůr těžkým smradem, aby mne nikdo nepotkal. Občas zakopávám o flašky vod vín, směrem od plynáren je sem cítit plyn!“ Uf. Jenom nechápu, jak se ta tlustá Margot může při těchhle ďábelskejch vibracích tím závinem neudusit.
Tom Jegr se ještě „pošťoural“ třeba v kainarovským kabátě, publikum si vyřvalo jeden sólově podaný přídavek navíc, a padla. Ačkolivěk dobře mířených střel bylo rozseto více než dost, mrtvej nikdo nebyl, což je fajn, všichni zůstali i po půlnoci naživu.
To ale rozhodně neznamená, že by se Gang netrefil. Trefil se, resp. trefoval se svými šlehami více než dobře. Možná budeme jednou po letech na tohle vystoupení Tomova Gangu vzpomínat jako na svým způsobem přelomové, jako na novou kovbojku, novou poctivou gangsterku, která by se mohla jmenovat ... třeba ... třeba ... třeba Tenkrát na Východě.
Text Dědek. Foto Dědek + Věrka.
Komentáře