Recenze: ZODIAC – Starving For Flesh (2019) / vlastní náklad
Přibyslavským ZODIAC se věnujeme na našich stránkách již
od vydání druhého alba „Never Say Never“ (opomíjím v tento moment pro naši věc nepodstatnou tvůrčí pauzu), takže si hnedle úvodem dovoluji tvrdit, že je máme jaksi „zmáknuté“. Čtvrtá plnohodnotná kolekce ukazuje ZODIAC jako ostřílenou a vyhranou kapelu, která si za roky fungování vypilovala vlastní rukopis, kterýžto vykvetl v plnotemné kráse na předchozím kuse „Breathe the Darkness“. Že tentokrát nedochází k žádnému převratu a ZODIAC se drží vlastního kopejtka, je informace v každém ohledu pozitivní a potěšující. Kapela nepodléhá pseudoevoluci a stylovým veletočím, kdy hrozí bezprostřední riziko fraktury páteře a duše vypuštění. Od druhé placky se našla v koncepci a výrazu a vážené publikum je svědkem postupného vybrušování vlastní „obchodní“ (fuj, to je výraz) značky. Obal alba se vyvedl úměrně k obsahu – vyobrazené barbecue ze sedmnáctého století, vyobrazující kterak se lidičky žerou navzájem kdesi v Brazílii skvěle koresponduje s tím, co se pomezi devíti skladbami na albu odehrává, čemuž nahrává krátký „žrací“ úvod první skladby.
Zvuk pozvolna těžkne a hutní a dovedl bych si bez oka mrku představit, jak fanoušci „Šesti stop pod zemí“ a AMON AMARTH bystří smysly a zaujetím podupávají končetinou do rytmu. Melodický death metal ve verzi ZODIAC si nehledě na melodii zachovává dle mého názoru pro žánrovou škatulku potřebnou ponurost a dostačující dávku zatuchlého odéru opuštěné márnice. Dech smrti pustili ZODIAC z uzdy oproti minulému albu více, než tomu bylo zvykem, je to spíše zvuková záležitost, nicméně cítit to je na sto honů a kapela je death metalu blíže, než kdy jindy byla. Stranou zůstávají pokusy death metal jakkoli sofistikovat, kdy smrtelný kov dostal v mnoha případech nechutnou „kavárenskou“ pachuť. Zde je to příjemně „oldschool“ s otevřenými dvířky z těsných mantinelů vstříc nápaditosti a thrash metalovému nátisku v mnoha momentech napříč albem. Skladby se nikam neženou, spíše se valí (kdo přičichl minulým počinům a přišel jim na chuť, nebude mít problém ani tentokrát), zvukově rovnocenná basa dělá v kytarách krásný zvukový bordel, přitom je zřetelná a čitelná, což Medyed z povděkem kvituje. Není pak třeba kytary tlačit co přílišného podladění, šak nésme Švédi, v Přibyslavi to prostě hrneme po svojemu a po smrti to smrdí stejně tak, jako na severu Baltu (někdo by měl Olovi a Johnnymu dát echo, mám pocit, že by třebas potřebovali zdatný support na turné – pro srozumitelnost – GRAVE a UNLEASHED). Melodika přec nemusí být naprosto jasná a není nikterak těžké ji přikrýt kusem čerstvé flákoty, ze které ještě kape krev, je plná čerstvé šťávy a gril není pro tento případ třeba, stejně by to nějaké vemeno propeklo naskrz a bylo by po chuti.
Tahle porce kanibalismu je cítit po Kmotřičce Smrti, které ještě strejda Alzheimer neschoval brousek od kosy. Tahle Kmotřička Smrt stále zvládá zumbu odpoledne s maminama ve fitku, a po protažení si hnátů jí pípne smska od Zodiaků, že se jde večer po zkoušce na pivko. A závěrem se hodí jedna parafrázovaná replika od Cimrmanů – po mně přijde nová, mladá…ta se nezakecá…a co navíc…brousí mi kolem baráku…a kurva…a chčije a chčije…toť závěr povedené kolekce, která vznikla opět nedaleko mé domoviny.
Medyed
Komentáře