Recenze: WITCHRIDER – Electrical Storm /2020/ Fuzzorama Records
Tahle parta z centrální části našeho mocnářství (přesněji z Grazu) pro mě 
představuje poněkud výrazné přestavění mých receptorů, tento styl se u nás příliš často neobjevuje a ani já se nepovažuji za znalce. Pokud Vás mám zhruba navést na koncepci a styl WITCHRIDER, jako přibližná navigace by mohli posloužit QUEENS OF STONE AGE, případně FOO FIGHTERS. Netroufnu si uvádět více jmen, má orientace na tomto území není valná a budu se proto soustředit pouze na mé pocity z aktuálního počinu, zvaného „Electrical Storm“. Co mě upoutalo jako první, je velmi zajímavé nazvučení alba – ozvěny sedmdesátých let jsou krásně slyšet, včetně hezkého psychedelického oparu, který se nad skladbami vznáší. Vedle této pro mě zajímavé roviny mají WITCHRIDER zřetelný alternativní nátisk, což je ve srážce se mnou mnohdy velká potíž, alternativní scéně se nevyhýbám ze strachu, ale z důvodu toho, že mě zase tolik neoslovuje a kapel, které mě dokázaly polapit, je nemnoho. U WITCHRIDER není problém, alternativní chuťový ocásek mi gastronomický problém nezpůsobuje. Každá ze skladeb zabíhá svou náladou a vyzněním trochu někam jinam, poměr inspiračních přísad je odlišný a rozhodně se nejede podle jednoho schématu a ta neočekávanost toho, co vzápětí přijde, je velice příjemná. Já coby v dětství na hard rocku vyrostlý, s gustem vnímám tu lehkost a volnost formy vyjádření WITCHRIDER, jejich cit pro výstavbu skladby a její atmosféru, velmi mile mě toto zjištění překvapilo. Album jakoby plynulo samo od sebe, samo si tvořilo energii jako nějaké perpetuum mobile, kterému někdo nahodil úvodní tón a pak jej ponechal jeho osudu, ať se motá samo od sebe. Vznikl poutavý a poměrně barevný emotivní prostor, který upadá do lehkého splínu a melancholie, což ale k němu patří, co naplat, je to tam – dohromady ovšem vznikl velmi zajímavý celek, o kterém ani nemáte důvod rozmýšlet, do jakého stylového chlívku ho zařadit. Na mysl mi přichází stoner rock, kterému je žánrová svěrací kazajka až příliš těsná a pokukuje po pochmurnosti doom metalu a stejně tak loupe očkem po punkvé přímočarosti. A pokud přelétnu pohledem název labelu, vzpomínám si, že jsem už cosi slyšel o fuzz rocku (mě z těch kategorií začne houkat, aby se v tom už prase vyznalo).
I kdyby v tento moment o sobě WITCHRIDER prohlašovali, že jsou tradičními zástupci rakouské dechovky, „Electrical Storm“ je i tak velmi zajímavým albem, směle hledícím vpřed i vzad. Zvuk ctí rockovou tradici, namíchání ingrediencí nezná hranic a výsledkem je vysloveně magická atmosféra. WITCHRIDER působí naprosto jistým dojmem, zpočátku jsem měl pocit, že poslouchám tradiční rockovou partu (úvodní „Shadows“), která se vydala syrovou a přímočarou cestou. Že mě bude čekat až tak silný zážitek, jsem neměl ani tušení. Nic na počátečním dojmu neměnila ani následující „You Lied“, slušná pecka, syrová a správně dunící. Dále už se začínají dít věci roztodivné a můj dojem doznává výrazných změn. Titulní „Electrical Storm“ přináší volnější, křehčí a emotivnější tvář WITCHRIDER a více prostoru se zasnít a pustit fantazii ze řetězu, velmi zajímavé…a zajímavé je to více, než velmi neustále. „Mess Creator“, „Keep Me Out Of It“ si předávají jednodušší a písničkovější přístup směrem s melancholickým zasněním, mezi ně vklíněná „Let It Go“ je emotivní a naléhavá, náladou odlišná, přesto skvěle zapadá do celku, který je prostě a jednoduše výjimečně povedený.
Tolik k „Electrical Storm“ od nepříliš zkušeného posluchače. Čekal jsem leccos, ovšem že dojde na chvíli kdy mě takto silně osloví album, které toho s metalem až tolik společného nemá, jsem nečekal. WITCHRIDER každopádně stojí za pozornost a „Electrical Storm“ není jen tak obyčejným albem.
Medyed
Komentáře