Recenze: VOLBEAT - Servant Of The Mind /2021/ Vertigo / Unversal
Dánský fenomén 
má nové album…co to pro nás znamená? Každopádně další porci osobité muziky, vycházející z poctivých rockových a metalových základů, amerického rockabilly a neposlední řadě výrazné melodiky. VOLBEAT si zkrátka nespletete, ani kdybyste měli několiko promile v krevním řečišti. Se stoupajícím světovým věhlasem ovšem rostou očekávání, předchozí alba rozhodně nebyla bouří ve sklenici vody, kvalitativní laťka dlela povážlivě vysoko. Pozice je to nelehká a VOLBEAT mají co obhajovat.
„Servant Of The Mind“ nepřináší žádný technologický převrat. To, na co jsme zvyklí a co někteří máme na VOLBEAT rádi, zůstává beze zbytku zachováno. Jen mám pocit, že VOLBEAT zvolili poněkud silnější ingredience, album je na první poslech tvrdší dvou předchozích. Tím netvrdím, že „Seal The Deal & Let's Boogie“ a „Rewind, Replay, Rebound“ jsou nějaká cukrátka z Bravíčka, ale tahle tvář VOLBEAT mě osobně sedí daleko více. Ač mám obě alba v upřímné oblibě, „Servant Of The Mind“ v podstatě přímo navazuje na „Beyond Hell / Above Heaven“ a „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“, což je směr, který mi osobně velmi sedí a evidentně svědčí i samotné kapele. Pokud to drobet přeženu, v jednom momentě mám nutkavý pocit, že jsem do přehrávače vložil něco od SLAYER, „Sacred Stones“ má rozjezd dosti podobný „Repentless“, schválně zkuste porovnat. Na každý pád se skladba rychle překlopí do pro VOLBEAT typického schématu, ovšem jako úvodní kulišárna to funguje skvěle. To jsem ale poněkud přeskočil, vraťme se na začátek. „Temple Of Ekur“ nepřipouští pochybnosti, více typické to snad být ani nemůže, klasické rockové riffování a svébytná melodika v kontrastu s odlehčeným refrénem dosti rychle zvíří prach, až se začínám trochu strachovat, že ten rychlý účinek bude později vykoupen stejně rychlým vyčpěním, kdy nakonec zůstane prázdná slupka. Ale nestahujme kalhoty kilometry před brodem, na to je vždycky čas. Zatím se dobře bavím a dolní končetiny mají chuť samovolně poskakovat, což je v každém případě povzbudivé znamení. „Servant Of The Mind“ vzhledem k přitvrzení dostává pestřejší strukturu, nehraje se pouze na tvrdost a zůstala zde chytlavá melodika včetně žánrové nevázanosti. Kupříkladu taková „Shotgun Blues“ - tvrdost nemající daleko k thrash metalu prosakuje do rockové melodiky, aby pak vybuchla v drsné pasáží v závěru. Jak z ze starého gangsterského filmu - tak působí „The Devil Rages On“. Elvis vstal z hrobu a řádí společně s VOLBEAT na velkolepém mejdanu (Michael místy zní jako Elvis). Metal ortodoxní jako prase, ovšem do doby, než se projeví originální VOLBEAT melodika, v tu chvíli se jakékoliv klišé mění v nesmírně šťavnatou duchovní krmi, to je „Say No More“. Libo trochu punkových vibrací? Žádný problém, „Heaven´s Descent“ si je podá s lehkostí a elegancí. Vypichovat absolutní hitovku není zrovna jednoduchá volba, jednak se to s během času postupně mění, jak si skladby pozvolna „sedají“ a jednak hitové ambice jakože má komplet celé album bez toho, aby se tento zprofanovaný pojem roztáhl jako těžká deka, ubíjející přirozené šumění skladeb. A že jich je, sedmnáct kousků včetně odlišné verze „Shotgun Blues“ a „Dagen Før“ je pořádná porce, kdy hrozí nežádoucí rozmnožení parazitů v podvozku. Kecal bych, kdybych se bil v prsa, že album je natolik bezchybné, že je prosté hlušších míst a nastavuje nová pravidla včetně hozené rukavice kapelám ostatním. To prosím ne…nicméně ve své sem tam nedokonalosti mi je „Servant Of The Mind“ mnohem bližší, než kdyby tomu bylo naopak. „Servant Of The Mind“ možná není úplně nejlepší album VOLBEAT, ale rozhodně s ním není nuda. A já nemám dalších otázek, slavný soude.
Medyed
Komentáře