Recenze: VOFA – Vofa /2019/ Funere / Exhumed Records
Lee Dorian kdysi prohlásil, že kapely využívající hrubý vokál 
a hutný podladěný zvuk již nepovažuje za doom metal, ale pouze za pomalý death metal. Svým způsobem má i pravdu, ovšem každý má své soukromé stylové hranice někde jinde a doom metal se postupem let vyvíjel různými směry najednou a vstřebal do sebe nejrůznější vlivy. Islanďané VOFA reprezentují onu zmíněnou „pomalou death metalovou“ větev. VOFA jsou hrubí, syroví a projevem výrazně inklinující k misantropickému výrazu syrového death metalu. A proč by ne, oběma metalovým směrům byla rozjuchaná pozitivita plná slunečního svitu naprosto cizí asi tak jako Pol Potovi živnostenský list. VOFA se sice s hudbou vlečou až hanba, nicméně ta paralela je vcelku zřetelná. Ponurá atmosféra radosti prostá je tomuto albu vlastní do morku vybělených kostí, máte-li splín, neveselou náladu, sklon k depresím a venku šedé mraky drhnou o střechy a ptáci raději chodí pěšky, toto je ideální soundtrack k těmto těžkým momentům v životě lidském. Na mě tento styl působil možná až prazvláštním způsobem, ty chmurné nálady, které občas padnou na každého, ze mě účinně vysával, než aby je zesiloval.
Album je rozděleno na tří skladby, na tři strastiplná zastavení, pragmaticky označená římskými číslicemi. Zprvu se mi nedaří od sebe ony tři dlouhé pohřební zpěvy od sebe výrazněji odlišit, jako by se jednalo o tři části jedné dloouhatánské tryzny, kterou žel nepřežili ani smuteční hosté. Jinými slovy bych zážitek, který mi VOFA přivodili jako první v pořadí, připodobnil ke sčítání mrtvých po právě odeznělé morové ráně. Pokud jsem hovořil o hutném podladěném zvuku, je třeba dodat, že VOFA jsou na míle daleko od naleštěných a jako křišťál čistých produkcí. Jejich zvuk je hrubý, nečesaný, přesto bez potíží čitelný a jako nedílná součást tísnivé atmosféry, všudypřítomné po celou stopáž alba. Není žádným překvapením, že tato hudba a tento typ alb předpokládá alespoň zčásti cvičené ucho, jinak se pro nepřipraveného posluchače zvenčí, budou zdát VOFA značně nesrozumitelnou kapelou. Ano, doom metal, a to především jeho syrová a náladová podoba, není a předpokládám nikdy nebude masovou záležitostí, o které se bude široce diskutovat o přestávkách mezi děvčaty na středních škol, a stěny jejich pokojíčků dozajista nebudou dekorovány plakáty kapel tohoto typu. VOFA jsou v nejlepším smyslu okrajovou záležitostí, opakem masovosti, uniformity a hlavních proudů.
Tento záhrobní, neřku-li funerální doom metal, jak ho vidí VOFA, není snadný na poslech. tedy alespoň pro mě, který se k tomuto metalovému odvětví dostává jednou za kvartál a nepovažuji se vůbec za specialistu. Proto mi možná trvalo delší dobu proniknout šest stop pod zem a nakonec přece jen objevit v pomalých tempech jasný záměr, pevnou strukturu včetně temných melodií, zahalených do syrového a chladného zvuku. „Vofa“ je albem sklíčeným, uzavřeným, které se okolí samo od sebe neotevírá. Je na posluchači, zdali zabuší na vrata a otevře je.
Medyed
funere.bandcamp.com/album/vofa
Komentáře