Recenze: VLADIMÍR MIŠÍK – Noční obraz /2021/ Animal Music

Vezmu-li své motání se hudební džunglí zpět v čase pořádně z gruntu, pan Mišík mě provází od počátku osmdesátých let. Ne, nedělám si prdel, mluvím docela vážně. Že mi bylo sedm a o muzice jsem věděl prd je holý fakt, nicméně se obdobným způsobem ku mě dostaly jako k prozatím nedobrovolnému posluchači písničky BLUE EFFECTu a, jak jsem zmínil v recenzi novinky páně Prokopa, i FRAMUSu FIVE. Zásluhu na tom měli mí podstatně starší bratranci a sestřenice, kolem kterých jsem se jako ten nejmladší z „vrhu“ neustále motal, což jim jistě působilo nemalou radost…O pár let později, kdy můj věk doznal ranně dvojciferného rozměru, jsem si již k muzice pana Mišíka razil cestu zcela záměrně a nic na tom nezměnila čerstvě se rozjetá vášeň pro metal všech forem.

Předchozím albem jsem byl doslova chycen a pohlcen. Pohlcen natolik, že jsem nakonec nesebral dostatek odvahy (možná i drzosti) o něm cokoliv uceleného sesmolit. Dost možná proto jsem tu drzost nechal řádit v tomto případě a nechávám ruce synchronně psát na základě spontánních pocitů během poslechu „Nočního obrazu“. Vydalo by to jistě na rozsáhlejší formát, než je A4 a kousek, proto se snažím redukovat výstupy rotujících permoníků v mé hlavě na zhuštěný výcuc toho zásadního a nesnažit se tvořit nečtivý akademický elaborát. Jako by nezdárný synek hodnotil tvorbu otce – narážím na skutečnost, že můj táta je stejný ročník a o pouhé tři neděle starší, pociťuji proto jistý přirozený respekt a podle toho volím slova…

„Noční obraz“ není z těch alb, která jsou „šitá“ podle vzoru toho, který jde posluchači poslušně na ruku, aby ten dostal, co požaduje. Je tomu exaktně naopak, tohle album je velmi osobní, snad ještě osobnější, než bylo předchozí „Jednou Tě potkám“ a přitom je jiné a jedním dechem stále typické. „Noční obraz“, to je především elegantní, bez přehnané nostalgie a patosu uchopená osobní výpověď. Bez velikánů české lyriky si alba pana Mišíka představit nelze a nejinak je tomu i na „Nočním obrazu“, kdy doplňují texty páně Mišíka v poměru padesát na padesát, neboli (pro hnidopichy) 1:1. Neodmyslitelný je Václav Hrabě, jemuž sekundují Jan Skácel, Jiří Orten a František Hrubín. „Noční obraz“ mi připadá v rámci mé absolutně laické neodbornosti ničím nespoutané a už vůbec ničím neomezené album, elegantně plyne, proplouvá mezi blues a rock´n´rollem, nedaleko folku a na krok nedaleko k jazzu, a to jsem určitě nezaslechl vše a v plné šíři. „Noční obraz“ zcela záměrně nepitvám kousek po kousku, pouze se nechám volně unášet a jediné co si dovolím, bude zdůraznění pro mou osobu nejsilnějších momentů. I těch není málo a jsem si skálopevně jist, že jich bude dále přibývat. „Krok sun krok“ se houpe v reggae rytmu, ale to je asi tak vše, co by mohlo Jamajku připomínat. Bluesová atmosféra posílená textem, který není jediným na albu dotýkající se faktu ubíhajících let a stáří jako neodvratitelného faktu. Musím panu Mišíkovi na tomto místě vyseknout poklonu, jakým způsobem toto věčné téma uchopil, už jen z toho důvodu, že s krizí středního věku (jakkoliv ji zlehčuji a tropím si z ní jedovaté žerty) si jasně uvědomuji vlastní dočasnost a že silně vnímám, jak život zařadil rychlejší rychlostní stupeň, jakmile přelezl půlící čáru. „Vánoční pohlednice“ – krásná a jedinečná poetika Václava Hraběte dostala další, magický rozměr. Jako by sám od sebe se mi v hlavě začal promítat doprovodný film – zasněžená prázdná ulice a na ní šňůra čerstvých stop, světla s okolních domů osvětlují tichou a melancholickou samotu… Příjemná a nebojím se říci i roztomilá „Šedesátá léta“ si hrají s jazzem a jedním tahem mi mile připomínají obdobně pojaté skladby BEATLES právě z let šedesátých, řada z Vás si dosadí řadu dalších příkladů. „Šedesátky“ šumí jako bublinky v šampusu, naprosto něco jiného předchozích skladeb a přesto zapadající do uvolněné koncepce „Nočního obrazu“.  Odzbrojující „Příběh“ – neřešit styly - „Příběh“ je taky neřeší a je to hravost sama a trpce veselá paráda, kterou je třeba slyšet, na zevrubný popis mi nevychází slova. Bude muset stačit popis v základních kódech: steel kytara, piáno, tuba, mandolína, klarinet (a to jsem dost možná ještě nějaký inštrument opomněl).  Jak se country zcela záměrně vyhýbám, ta „Sen“ je právě ta skladba, u které absolutně neřeším „americkou“ náladu tím více, kdy se „Sen“ ve finále překlopí do gospelu – ne, nezbláznil jsem se, třeba slyšet a shledáte, že se držím dost u země a nepoletuji, i když by nebylo divu. „Noční obraz“, další báseň z pera Václava Hraběte dostala s úžasným citem zpracovanou a do úchvatného rozměru rozkvetlou podobu emotivní balady, netřeba dalších nadbytečných slov. „Slovo“ s lehkou funky a jazzovou fazónou dává vyniknout básni Jiřího Ortena, kontrast pozitivní instrumentální a melancholické lyrické roviny se spojuje do neoddiskutovatelné hudební fantazie. Žasnu, jak mě jako osobu stavějící se do pozice drsného rockera dokáže skladba tohoto druhu takto snadno dostat, ovšem je tomu tak – potvrzuji známou pravdu, že nezáleží na formě, ale na sdělení. „Děkuji“, text nedávno bohužel zesnulého Davida Stypky, trojverší a kraťoulinká skladbička v závěru popírá úspornost co do délky, neskutečná síla obsahu plní úlohu skvělé a uchvacující tečky za až neskutečným příběhem, kterého jsem byl svědkem.

Pouze dvě věty závěrem: Dvakrát vstoupit do jednoho říčního proudu prý nelze, stejně jako je těžko vybílit jednu banku dvakrát. „Noční obraz“ je jasným dokladem opaku.

Medyed

vladimirmisik.cz/

facebook.com/misik.vladimir