Recenze: VERIKALPA – Tuomio /2024/ Scarlet Records
Téhle finské
party jsem si všiml s jejich předchozí deskou „Tunturihauta“. Energický, řekněme folk metal, i když přímo za folk metal bych je nepovažoval. Jak už jsem se minule vyjádřil, na folk metal je to moc naježené a na black moc rozjuchané. VERIKALPA sice nejuchají tolik jako někteří další jejich kolegové v rámci severské scény. Stopy folk metalového mainstreamu VERIKALPA ve svém stylu obsaženy mají, a to tak akorát, aby skvěle fungovaly jako chutné koření, a to bohatě stačí.
„Tuomio“ vystavuje na odiv sice velmi melodickou, ovšem zároveň i drsnější tvář a přímo navazuje na „Tunturihauta“. Album startuje v zajetých kolejích melodického metalu finského střihu, místy mám pocit, jako by zbylí členové CHILDREN OF BODOM dali do kupy nový projekt. Skladbu od skladby se ale začínají rojit velmi zajímavé momenty, které počáteční revivalovou rovinu razantně zadupávají do země. Ono je to vlastně především záležitost úvodní „Arvon Tuomari“, dále se už VERIKALPA snaží, jak se říká“ po svým prkně“, i když sem tam se nějaký ten„jezerní“ motiv vysktytne . Příjemně dusavá „Laulava Vainaja“ pozvolna roste a poměrně všední rozjezd poté vystřídá solidní melodické obžerství. Skočná „Noijan Sauna“ je takovou energickou kombinací chytlavého stylu pro široké masy a temnějších odstínů, trefit balanc mezi oběma protipóly (soukromě tomu říkám patent KORPIKLAANI / FINNTROLL). „Sammalsynti“ zatopí pod kotlem a party může začít. Nikdo sice neví, jestli vůbec a pokud ano, kdy a kde se probere zpět k životu. Záměrně zde nemluvím o originalitě, o té to vážně není, nicméně nejen „Sammalsynti“ má nemalé hitové ambice a schopnost zavrtat se do hlavy, aby se jí odtud nedařilo vypudit. Tohle umí i otravné odrhovačky, ale skladby obsažené na „Tuomio“ naštěstí do této bizarní kategorie nepatří, jen mají mimo jiné tuhle jednu příhodnou vlastnost. „Sammalsynti“ je navíc naprosto strhující. „Tuhkaruunu“ zařazuje další rychlostní stupeň, pokud jsem myslel na to, že to bude šudlání od začátku do konce, docela dost jsem se spletl. Razantní výplach pokračuje a je to slušná jízda – „Tulimerten Taa“ a především „Hakkaa Hakkaa“ album obohacují o razanci, která by se více vyjímala na jeho začátku, takhle ale deska výborně graduje, což jsem – upřímně – ani nečekal. Další výplach následuje - „Tuhkaruunu“ šikovně kombinuje energii, primární metalovou hrubost a chytlavost melodií, „Tuomio“ se mi vážně začíná líbit nad obvyklou průměrnou rovinu. „Maat Hauraan Hautaa“ je naladěna více na klasickou heavy strunu, vzájemně propletenou s tradiční finskou melodikou. Společně s úvodní skladbou jde asi o nejhitovější dvojici. „Eksyneet“ jede v podstatě ve stejných kolejích jako předchozí skladby jen s tím rozdílem, že podruhé dochází na kulometné tempo (poprvé to „odnesla“ „Hakaa Hakkaa“). Šlapavá a úderná „Veritonttu“ vlastně ničím nepřekvapí, ovšem porce energie, kterou obsahuje a zajímavé změny nálad a šikovné drobnosti z ní nakonec vytahují absolutní maximum. Hrubozrnná „Kaunan Valta“ se úspěšně bratří s thrash metalem, do čehož neustále „kecají“ skočné klávesy, případně harmonika. Titulní „Tuomio“ se pouští do rozmáchlejší struktury a profláklou párty hopsa šablonku byste, ač to ze začátku tak vypadá, hledali marně. Skladba příjemně jiskří a její vypravěčská vrstva skvěle drží pozornost.
Ač VERIKALPA nejsou prudce originální kapelou a nic se na tom nezměnilo ani s „Tuomio“, umí v rámci žánru napsat velmi dobré skladby, které v rámci alba vytvářejí zajímavou škálu nálad a bezvadně fungují i samostatně. Nejsem zrovna skalním fanouškem folk metalu v jeho nejrůznějších podobách, ale VERIKALPA mě ničím vysloveně do bezpečné vzdálenosti nevypudili už předchozí deskou a v případě „Tuomio“ se bavím ještě lépe.
Medyed
instagram.com/verikalpaofficial/
Komentáře