Recenze: VERIKALPA - Tunturihauta /2022/ Scarlet Records
Finský metal, toť 
za uběhlá léta v zásadě obchodní značka s typickými znaky, v největší míře slyšitelnými ve folk metalovém ranku. Bez toho, abych musel vědět, kdo toto album spáchal, jenom podle uší je nad slunce jasné, odkudže VERIKALPA pocházejí. Zpočátku mi nepřipadali nijak výjimeční, ten bod překvapení, že slyším něco nového nenastal, to už se povedlo před více jak třinácti lety jejich kolegům FINNTROLL, případně i KORPIKLAANI. Tu linii, načrtnutou FINNTROLL, cítím z výrazu VERIKALPA nejsilněji. Se slavnějšími krajany si VERIKALPA ovšem spletete jen na chvíli a s každým dalším poslechem uctivě ustupuje do pozadí. VERIKALPA, pokud půjdu až na dřeň, vycházejí z melodického black metalu propojeného s folklórními prvky. Struktura skladeb, jakmile začne v uších řádně fungovat, je pak úplně jinde. Společným znakem pak zůstává pouze tradiční finská lidová melodika, dále si VERIKALPA razí vlastní cestičku.
Prvotní dojem melodičtější mutace black metalu mizí, jakmile se však úvodní „Verikauhu“ rozjede a jsme doma…typická melodika podpořená harmonikou mě snáší na zem a zbavuje iluzí. Na black metal v pravém slova smyslu je to příliš rozjuchané, na folk metal v mainstreamové podobě je to zase příliš naježené a možná i zlomyslné. Start je to velmi svižný a chytlavý, o tom žádná, nicméně prostý křivení páteře mimo přirozené tvary. „Kalmoarmeija“ už těch skočných melodií obsahuje více, tah na bránu přímým směrem je strhující, což platí i pro následující skladby. Vyvážený poměr živelné energie a chytlavé melodiky drží VERIKALPA v dostatečném odstupu od pasti v podobě laciných halekaček pochybné kvality, v čemž spatřuji hlavní devizu VERIKALPA vůbec. „Riitti“ se nese ve velmi podobném duchu, ovšem s rozdílem až epického heavy nádechu, vygradovaném v závěrečné pasáži. Podobnost možná, ale už kategoricky ani náhodou jako čokl honící se za vlastním ocasem - VERIKALPA se pokaždé, kdy akutně hrozí motání se v bludném kruhu, přijdou s nějakým nápadem nebo zajímavou pasáží, která opět posluchače přiměje ke zbystření smyslů. „Raivokansa“ pádí jako splašené stádo sobů, pomalejší vsuvky citlivě ubírají na intenzitě, čímž rychlé nájezdy účinkují s mnohem vetší silou. Rozjuchaná „Rautanen Herra“ nechává více prostoru skočnému rytmu finské lidovky, hitové ambice zde nepřekáží, spíše koření atmosféru. Titulní „Tunturinhauta“, následující „Jotunimmalja“ a „Taisto“ se s rozvahou blíží běžné formě folk metalu severského střihu, rozvaha se ovšem vyplácí - výrazné melodie a na energii bohaté a poměrně nápadité riffy se úspěšně vyhýbají nevýrazné šedi žánrového průměru. Je pak naprosto druhořadé, že právě zde se VERIKALPA nejvíce blíží krajanům KORPIKLAANI, byť v drsnější podobě. S „Hurmos“ končí poklidnější fáze alba a opět se přikládá pod kotel. Ke cti VERIKALPA slouží, že klidnější a divočejší poloha jsou kvalitativně naprosto rovnocenné a stejně tak i šťavnaté. „Suohon Suotu“ sice zpomaluje, ale klasický heavy motiv hrdě drží v popředí ostřejší výraz. Jeden by čekal, že postupem času budou přibývat plošší momenty a album tak nějak na volnoběh dojede do finále, ale neděje se tak. Album má sympatický švih do úplného konce, „Talven Varjot“ přichází s temnějšími náladou, která s výraznou melodikou vytváří značně zajímavý celek. Nevypadalo to, ale poměrně civilní a obyčejná tvář VERIKALPA má neoddiskutovatelné kouzlo a rozhodně nezklame.
Medyed
scarletrecords.it/artists/verikalpa/
Komentáře