Recenze: URNE – A Feast On Sorrow (2023) Candlelight Records
MASTODON
zkřížení se SLAYER – to byla moje první myšlenka, když mi poprvé proplulo skrz uši „A Feast On Sorrow“. Obě strany mince jsou navíc propojeny s takovou lehkostí a samozřejmostí, jako by se to dělo stejně běžně, jako že každý den vyjde slunce. Zvláštně potemnělá atmosféra a neklidná nálada desky jako by vykreslovaly celkový obraz šedi a ponurosti současného světa. Deska mě zneklidňuje, necítím se vůbec příjemně, přesto má v sobě cosi, co mě přitahuje a nutí k poslechu znova a znova. Asi jsem dospěl do stavu, kdy bych měl navštívit příslušného specialistu přes vnitřek hlavy.
S těmi SLAYER to neplatí úplně doslova, album se velmi rychle překlopí do náladovější, surové polohy a v ní v podstatě zůstává až do konce. S alby, která disponují neveselými náladami, jsem to měl téměř vždy jinak než drtivá část mého okolí. Zatímco se mí vrstevníci začali zaobírat div ne hlubokou depresí a myšlenkami na blízký kontakt s provazem nebo vyzkoušet si zlomek vteřiny volného pádu, na mě měla temná alba očistný účinek, všechny ty toxické nálady ze mě měla schopnost vysát a udělat mi v mysli takový řekněme terapeutický průvan. „A Feast Of Sorrow“ působí přesně tímto způsobem, poslech není sice zrovna jednoduchý, ale na jeho konci nejprve nesměle problikává, pak jasně svítí světlo. Není to ale světlo na konci tunelu, nýbrž osvobozující klid a vzetí na vědomí všech svých vnitřních démonů namísto zběsilého úprku před nimi.
„A Feast On Sorrow“ je neurvalé, surové, hlasité a zároveň velmi pocitově laděné album. Najít organické propojení syrového přístupu a atmosférické roviny není nic, co by bylo zvládnutelné s prstem v nose během polední pauzy, ovšem URNE ten svůj patent na provázání těchto dvou světů zdá se nalezli. Krom občasných razantních momentů – především v úvodní „The Flood Came Rushing In“ a závěrečné pasáže „The Burden“ se album nese v pomalejším, maximálně středním tempu. To však neznamená, že by se atmosféra skladeb ztrácela v rozplizlých pokusech o sofistikovaný přednes. Skladby mají silně osobní pohled, jako by mi mluvily z duše a viděly do mě, jak se říká „jako do hubený kozy“. Je tomu přesně opačně, důraz a síla „A Stumble Of Words“, „Becoming The Ocean“ a titulní „A Feast Of Sorrow“ náderně vyniká právě v pomalejších tempech, kdy se zařezává až ke kosti. Silnější uragán přichází až se závěrečnou „The Long Goodbye / Where Do the Memories Go“, což je kombinace thrashové riffařiny a náladových poloh v neskutečně drtivém poměru. Finále alba má sílu mě vystřelit na oběžnou dráhu, o co že nekecám?
Alb ve stylu načichlém MASTODON jsem vyslechl dost, ale doposud jsem neobjevil album tak povedené , jako „A Feast Of Sorrow“, které navíc disponuje dostatečně výraznou vlastní tváří. Třeba jsem jenom blbě hledal, obojí je možné. Ať je to tak nebo tak, „A Feast Of Sorrow“ je pecka nehorázná.
Medyed
Komentáře