Recenze: URIAH HEEP – Chaos & Colour /2023/ Silver Lining Music

Smířen s faktem, že já určitě nebudu ten, který je schopen přinést něco nového a nečteného v souvislosti s živoucí rockovou ikonou, dovolím si pouze pár řádků k jejich doufám že ještě ne poslednímu albu „Chaos & Colour“. Že URIAH HEEP zdaleka nejsou pouze archeologickou záležitostí, jsem s radostí zjistil roku 1998 s albem „Sonic Origami“. Do té doby jsem měl URIAH HEEP zařazené jako kapelu pro dobové pamětníky (mezi které se vzhledem k datu narození nepočítám), která už toho příliš říci nemá a své hvězdné období má dávno za sebou. K tomuto období pro mě nesporně patří i etapa s Johnem Lawtonem za mikrofonem, i když mnozí z vás se mnou asi souhlasit nebudou. Současná sestava spolu funguje (ten čas letí jako splašená hajtra) již deset let, přitom její jádro (Mick Box, Bernie Shaw a Phil Lanzon) spolu káru URIAH HEEP táhne už od roku 1987. Jak poutavá a bezprostřední vzájemná chemie uvnitř kapely je, o tom jasně svědčí poslední studiovky i živá vystoupení - byl jsem toho osobně svědkem koncem ledna 2020 a nemělo to chybu.

„Chaos & Colour“ stále obsahuje jiskru a nenucený švih, umně vycházející z původního hard rockového pojetí ze začátku sedmdesátých let. Jako by se „Chaos & Colour“ přirozeným obloukem vracelo právě do tohoto hvězdného období a s sebou přinášelo přirozený otisk dnešních časů. Díky tomuto spojení několika dekád vývoje rockové muziky zní URIAH HEEP stále velmi svěže, disponují gentlemanskou elegancí a přirozenou pompézností, vlastními už prvním albům. Nic nového pod sluncem, ovšem na úrovni, která mi jako milovníka starých hard rockových časů málem bere dech. „Chaos & Colour“ má pouze jedinou „nectnost“- je to naprosto tradičně pojatá rocková deska, přesně taková, v jaké podobě bychom ji od URIAH HEEP čekali. Žádné překvapení ve formě byť jen decentních experimentů se nekoná a pravděpodobně už ani konat nebude. URIAH HEEP, to je styl sám o sobě, ostatně jako všechny další legendární kapely bez výjimek. Je pak na každém z nás, jak se k tomu postavíme – budeme-li „Chaos & Colour“ pod drobnohledem srovnávat s Byronovským, respektive s Lawtonovským obdobím, nebo se oprostíme od nostalgie a necháme „Chaos & Colour“ působit jako samostatnou jednotku. Rozdíl bude samozřejmě značný, ale ne zase tak propastný, aby „Chaos & Colour“ úplně zapadlo jako nejchudší příbuzný.

URIAH HEEP si udržují vzhledem ke svému veteránskému statusu skvělou formu a jistě není mým prvořadým cílem u nich dělat hloubkový audit. „Chaos & Colour“ obsahuje řadu výborných skladeb a jako kompaktní celek dokáže udělat radost nejen fanouškům klasiky. Stačí jediné – oprostit se od veškerých předsudků a pozorně se zaposlouchat – pak už to naskakuje samo a je o zážitek postaráno až do závěrečných tónů poslední skladby. Že by URIAH HEEP ukuli svůj novodobý majstrštyk? Dost možná se tak stalo.

Medyed

uriah-heep.com/2020Site/Index.html

facebook.com/uriahheepofficial/