Recenze: TRAHIR - Whose Hearts Petrified /2022/ vlastní vydání
Čas přestal platit…
z hlubin bezčasí se vynořilo tohle album jako ojedinělý úkaz, který odolal nemilosrdnému běhu času a který všechny a vše obrátí v prach. Jedině tak se dostanu na přelom šedesátých a sedmdesátých let, kdy se zrodil heavy metal. Jednak to nepamatuji a jednak je mírně řečeno složité a téměř nemožné vystihnout autentickou atmosféru doby. Slovo „téměř“ zde hraje zásadní roli - zcela nemožné není nic. „Whose Hearts Petrified“ zcela logicky ve všech ohledech nezní jako současník jedinečného debutu BLACK SABBATH, ovšem co do unikátní magické atmosféry zde máme naprosto výjimečnou nahrávku.
Magie, tajemno a svébytná, řekl bych až gotická atmosféra, dalo by se říci archaický doom metal, případně stoner rock v symbióze se syrovým heavy metalem, TRAHIR jsou vše z toho a zároveň i nic z toho v plné míře. „Whose Hearts Petrified“ spojuje ducha první ikonické dvojice alb BLACK SABBATH a s přelomem sedmé a osmé dekády, kdy jasně a jednoznačně vykrystalizoval heavy metal. To ale není všechno - „Whose Hearts Petrified“ vedle zřejmých a zcela jasně slyšitelných inspirací jde velmi dobře dohromady se stoner rockovým nátiskem skladeb. Stoner odér se nedostává do popředí vždy ve stejném poměru-jednou téměř mizí, podruhé má snahu dominovat, ale nikdy ani ne vteřinu nerozklíží album jako celek. Atmosféru alba doplňují a značnou měrou obohacují skvělé vokály, bez nich by magie desky byla zhruba poloviční.
V hlavě se mi rozbíhá děj temného příběhu v černobílém rozlišení, ze zlověstné mlhy se vynořuje několik postav a obrys zchátralého kostela, kolem něhož lze tušit bezpočet náhrobků. Vím, že bych tam chodit neměl, že mě nečeká nic veselého. Přesto mě neznámá síla táhne vstříc těm postavám a nejsem schopen ovládat své kroky. Je to možná ozvěna dávných událostí, přesto je cítím jako něco zcela hmatatelného a něco, co se mě osobně týká. Mezi postavami bez tváří rozeznávám čerstvě vykopaný hrob…nahlížím do něj…a poznávám sám sebe. V tomto příběhu jsem zemřel, ale cítím se při životě snad více, než kdy jindy…a pak jsem se probudil s rukou v nočníku-ne, nic takového, jen jsem se pokusil poněkud neohrabaně popsat pocity z mnohonásobného poslechu „Whose Hearts Petrified“, kdy jakoby ve mně s každým něco zemřelo a zároveň se zrodilo. Očistný efekt tohoto typu alb na svou osobu mi není věcí neznámou, ale už jsem na něj skoro zapomněl. Znovu začal s plnou silou fungovat až nyní, s gustem si jej užívám a s potěšením musím konstatovat, že valit to řádně postaru ještě neznamená mít za uchem inventární číslo z muzea.
Medyed
Komentáře