Recenze: Tortura - Psychopompos (2018)

Po vcelku krátké pauze je tu další zářez do temné diskografie frýdecko-místeckých TORTURA. Koho bere za koronární sval tradiční black metal severského střihu, nemůže být zklamán ani tímto albem. Vše je na svém místě, kterak bylo v případě předchůdce „Heretic Pride“ Kapela si sveřepě stojí za svým pojetím black metalu, které zcela ignoruje symfonické prvky, vystačí si se syrovými kytarami a temnými melodiemi. „Psychopompos“ je oděn do rezavějšího a mocnějšího zvuku, skladby jsou o fous razantnější. Onen „norský“ odér nelze přeslechnout, těžko v tuto chvíli konstatovat, zdali šlo o záměr, nebo to spontánně jen tak dopadlo. Každopádně novinka zní jednoznačně dospěleji a démoničtěji, nosné melodie typické i pro předchozí album spíše temnou auru zesilují, místo aby budily dojem nějaké soft verze black metalu, přístupného pro širší publikum. 

„Hora Megido“ spustí kulometně, v souladu s tradicí severské vichřice. Jasná výstavba skladby, důvěrně zažraná pod kůží všem, kterým černý kov učaroval, ale i těm, kteří ho nestráví - solidní černé řemeslo s neméně solidní temnou náladou. „Hladomor“ ubírá na razanci, kterážto vyklízí prostor plíživé beznaději, jednomu skoro začne kručet v břiše. Střídání temp, variabilnější vokál a vrstvení riffů vytvářejí pochmurnou a stejně tak i naléhavě tísnivou atmosféru. Pomalá tempa záhy mizí v dalším kobercovém náletu zápalnou municí zvoucí se „My padlí“. Energie stříká v proudech na všechny strany, poháněná kupředu přesnou kanonádou bicích. „Aton“ jako symbol hereze přináší další nekompromisní řežbu, vhodně a s citem dochucenou akurátní porcí melodických vyhrávek. Všechen ten běs má stále jasnou a pevnou strukturu, zamezující ztrátě orientace, dostatek opěrných bodů a výrazných momentů, kdy riziko bezduchého lomozu je vyhlazeno jako nežádoucí nákaza pod práh škodlivosti. „Pekelné sféry“ se oproti předchozí erupci táhne jak asfalt ve středním tempu bez ztráty síly, ba naopak, síla skladby v pomalejším tempu vyniká ještě intenzivněji s aspirací na vůbec nejsilnější skladbu alba. „Chaos“ sází na stůl trumf v podobě až klasicky heavy metalového vyznění, což v žádném momentě nevybočuje z konceptu a album příjemně zpestřuje. Melancholicky temně startuje „Světců chtíč“, melancholická temnota se prolíná s valivým středním tempem s odkazem na klasický metal, aby ve středu skladby došlo k výbuchu temných energií a plynulému návratu k úvodní čarodějné formuli. 

Bzukot much nad tlejícími těly ukončuje sedmiskladbovou kolekci, která, ač jede ve stejných kolejích, jako fošna předchozí, ovšem disponuje větší palebnou silou jako bojovými zkušenostmi ostřílený válečný stroj, kterému již tvůrci stačili vychytat „nějaký ty blechy“. 

Medyed

bandzone.cz/tortura
facebook.com/torturaCZ/