Recenze: TITANIC – ON /2021/Vinná Muška

Motto:

„Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?“ – „Ach pro boha! ten kostel snad?“ – „To není kostel to můj hrad!“ – „Ten hřbitov, a těch křížů řad?“ – „To nejsou kříže, to můj sad! Hoj, má panenko, na mě hleď, a skoč vesele přes tu zeď!“

(Karel Jaromír Erben, Svatební košile, ze sbírky Kytice, 1853)

„S půlnocí to tady ožívá / Temná monstra děsivá / Skáčou přes plot, projdou zdí / Chtěj mou krev, živí  neživí … Za hřbitovem ohně hoří, co zlo odhání / Umíráček mokrou nocí smutně do daleka vyzvání.“

(Stanislav Slávek Fric, Monstra, ze sbírky On, 2021) 

AHOJ, LIDI, STISKNĚTE „PLAY“ - JE TADY KRÁL!

Recenze / CD Titanic: ON / stopáž: cca 48 minut / vydání: září 2021 / Vinná Muška s.r.o.

Tož bacha, teď se vám rozsype přehrávač, panč tohle je killer! A že nemluvím jen tak od věci, tož musím dodat, že hned úvodní megamrda s názvem ON (neznamená to ovšem ON jako zapnuto, ale ON jako ďábel) mi svou silou, úderností a energií připomíná nástup jedné z nejslavnějších desek v historii Judas Priest – Killer alias The Painkiller, a evokuje to ve mně nádherné doby počátku devadesátek, kdy jsem s uchem přišpendleným na kazetový radiomagnetofon hltal každý akord rozhlasového měsíčníku Metal Top Ten, v rámci slavného pořadu Posloucháte Větrník, a Rob Halford do éteru pokoje řval, že vyléčí všechnu bolest! - A už tehdy jsem chodil na Titanic a na Zdenála Černýho, to jsou taky léčitelé jak sviňa! 

Ano, po hudební stránce představuje album poctivý melodický heavy metal, občas roztahující své nohy, jimiž však stojí pevně na zemi, směrem do thrashe (vstupní megamrda-riff titulky ON) nebo black metalu (Monstra, Král Fair Play – k němu se ještě dostaneme) anebo starému poctivému hard rockovému soundu (základní riff v Černých dírách), či dokonce náznakům operních kompozic (sic!): mezihra v Třetí neznámé.   

Po textařské stránce (všechny texty složil svými nápady neutuchající Slávek Fric) je deska velice pochmurná, skoro jako deska náhrobní. Jak červená nit prolité krve se albem táhne verbálně skvěle vyjádřený dojem jednak obecně ze slzavého údolí tohoto světa, jednak emocionálně i racionálně znásobený pocitem z důsledků coronavirové epidemie, způsobených v nezměrné míře vládou.

Slávkovy texty jsou mnohdy básnicky metaforické, ne vždy zcela jednoznačné, takže mohou vzbuzovat klasickou otázku: „Co tím chtěl vlastně básník říct?“ – Na tomto místě vám předložím pouze svůj subjektivní, leč upřímný náhled na věc.       

Monstra jsou vlastně takovým volným pokračováním slavné Kytice Karla Jaromíra Erbena – viz komparativní motto shora, hledě na skutečnost, že slogan „„S půlnocí to tady ožívá“ se může dvojsmyslně hodit i na různých nočních festivalech, kdy při pohledu do hlediště můžete mnohdy spatřit i ona různá „temná monstra děsivá“, jimž v tu chvíli po poctivě zvládnutém patnáctém pivu již zvoní umíráček vědomí; na jednom z někdejších mnou absolvovaných koncertů to krátce po půlnoci vypadalo jako po bitvě na Moravském poli…  

Vážení přátelé, název Černý díry sice působí jako hymna spolku za „záchranu pralesů“, leč skutečný význam je přeci jen odlišný – trochu na téma lidských „Hvězdných válek“. Ovšem refrén této kompozice představuje to nejlepší z nejlepšího, ta melodie, ta harmonie, ten hudební nápad, a do toho magický text:

„Svítá a hvězdy se ztrácí / jak touha, jak tažní ptáci / kam míří / když neznají smutek a pláč.“ – Pro mne osobně jednoznačně jeden z největších vrcholů alba.

Na albu Titaniku pivopitelně nemůže chybět ani balada, která se tentokrát jmenuje „Ó, sud – a včas!“ Mno, tuto moji nejapnou parafrázi samozřejmě neberte vážně, neboť správný název je Osud a čas. A jestliže píšu balada, tož musím dodat: Jó, to je prostě balada! Neuvěřitelně mrazivá, navíc krásně pracující s odkazem nezapomenutelného Milana Hanáka („Když všechno kolem utichá / a jeden z nás už nedýchá“)… Nelze zprostředkovat, nutno vyslechnout. 

Blbej den se dá chápat různě: třeba jako jednoznačná odpověď na otázku, koho Titanic (ne)bude volit, či jako personifikace samotného „blbého dne“ a varianty pomyslného dialogu s ním, anebo třeba jako reportáž ze zoologické zahrady: „když gorily blázněj“ :-). Vzniká ovšem další otázka, zdali se ta „zoologická zahrada“ vlastně nejmenuje Česká republika.

I další písně se podle mne dají vnímat v různých kontextech, např. Narcobaron, který může být (nejen) o slavném Pablovi, ale třeba též o různých současných „baronech“ tuzemských (tím nemyslím tuzemák, protože tenhleten kontextuální „baron“ je ze Slovenska).

A kterak jsem již shora naznačil, zvláštní pozornost zasluhuje Král Fair Play, stará píseň pocházející již ze slavného demosnímku Eso Herc. Zde je sice aranžérsky velice odlišná od původní verze, text se rovněž trochu liší, nicméně podstata samotná zůstává, aneb Kdo je král fair play? Skoro se až nechce věřit, jak tahle píseň z 80. let, která evokuje též Karla Kryla a jeho Divného (prapodivného knížete – viz „prapodivný král“) sedí na dnešní dobu, na aktuální rok 2021, na dnešního „tuzemskýho barona“, zejména pokud si uvědomíme, v jakém oboru též podniká („mastným hrdlem na svět řval“).       

Zajímavostí určitě je, že album obsahuje rovněž „instrumentálku“, kteréžto tvrzení ovšem je i není pravda. Závěrečná My, ON a ti co zbyli je totiž instrumentální skladbou pouze „dočasu“, tedy rozuměno do času něco málo přes tři minuty (z celkových 4+), kdy se teprve začne zpívat, což mi koncepčně trochu připomnělo arakainovskou „Proč?“ ze slavné Jandovy Rockmapy, kdy jsem se také pár minut obával, že jde snad o instrumentálku; koneckonců, na oné Rockmapě hraje hned za Áčkama právě Titanic; naštěstí ani za ta léta Titanic svou poctivou hudební „vizáž“ nezměnil.

Nezbytnou podmínkou úspěchu je v dnešní době kapela, která dobře šlape jako taková, což Titanic naplňuje na více než 100 % (zdařilé basové mezihry, rajská kytarová sóla, „verdunovské“ kanonády bicích, nápadité aranže). Naprosto charakteristickým poznávacím znamením Titaniku je ovšem zpěv Zdeňka Černého, jeho symptomatická barva hlasu a způsob pění vč. přirozeného frázování, díky čemuž Zdenála hned bezpečně poznáte po prvních tónech – prostě taková typická brněnská pěnice! ;-)

Vše podporováno výborným zvukem, kdy sound kytar je přesně na dobré cestě mezi hutností a řízností, slyšitelná basa, srozumitelný zpěv a bicí, které samy slyší!

Potěší potemnělý 16-stránkový booklet se všemi texty (byť některé jsou oproti hudebnímu pořadí chronologicky přehozené, ale aspoň nás to udržuje v pozornosti) a zaujme i fotografický fórek, kdy na tomtéž záběru mají kluci jak odhalené oči, tak i černé brýle. Inu, že by to znamenalo, že sice vidí všechno černě, ale přesto mají pořád pečlivě nastražené oči?   

Tahle hudba je dost boží, a současně i ďábelská - skupině TITANIC byl naštěstí historicky dán více než jen jeden den. Aneb „Každej kousek tebe chutná jak dar z nebe.“   

P.S.: Ehm, začal jsem srovnáním s Judas Priest. Jsou zde skryté významy? V tomto smyslu určitě ne, ale chcete-li, zkuste si titulní obal desky otočit vzhůru nohama: z rozbité tvrdé skořápky jakéhosi prapodivného vejce s ďábelskými rohy se líhnou RUDĚ svítící oči a deska se najednou jmenuje „NO“ – česky NE - opak ANO.

Ahoj lidi, (po)suďte sami.  

Tady Dědek.

První studiová deska po odchodu Milana Hanáka do metalového nebe…věnuji mu tichou vzpomínku a tisknu „play“. Zvědavost se mísí s nejistotou, co očekávat. Ashok je, stejně jako Žoro, svébytný krotitel šesti strun a jeho hra se nutně na desce projevit musela, jakkoliv se přizpůsobila koncepci TITANICu. Těžký spodek a hustý zvuk „Soumraku Titánů“ mi doslova učaroval, ovšem tuším, že „ON“ bude jinačí – minimálně z důvodu zmíněného v předchozí větě.

Změna nastala, to je od první a titulní pecky jasná věc, ale abych uvedl věci hned zkraje na pravou míru, TITANIC zní na „ON“ lehčeji, aniž by ztratil na razanci a tvrdosti. TITANIC je stále tentýž, ta změna, které tady pořád melu jak flašinet, tkví ve svébytné kytarové práci páně Šmerdy aka Ashoka. TITANIC se mocně nadechl a dostal barevnější a vzrušující výraz, řekl bych až s hravou rockovou příchutí.  Uvolněnost je cítit z každého tónu, klip k titulní skladbě byla jen taková ochutnávka na to, co se dále na albu nachází. Stalo se již tradicí, že od „Double Time“ vždy došlo na znovu natočenou starou klasiku, tradice pokračuje, po „Vižáži“, „Voknu“ a „Esu“ to tentokrát „odprd“ „Král Fair Play“. Ne, že bych byl takovým znalcem tvorby kapely od samotných začátků, „Pěkný Okno Mám“ jsem donedávna považoval za novou skladbu, složenou pro „Soumrak Titánů“, ale Dědek mě citlivě vpravil do reality a tudíž zde již mohu machrovat, jaký jsem znalec :-D. Opětovné natočení starších kusů není nic neobvyklého a TITANIC není jedinou kapelou, která své starší pecky opětovně zařazuje na svá alba, jako příklad na jiné bych uvedl WHITESNAKE, ti tohle dělali s železnou pravidelností. TITANIC je přec odlišný případ, ani jedna ze starých pecek se nedostala na řadovou desku, a když už vyšly jako regulérní nahrávky, tak maximálně na singlu.

„ON“ se vydala mezi posluchačstvo jako první ve vizuální podobě jako repre vzorek, energetická úvodní kanonáda Marthusových bicích jakoby předznamenávala chuť a formu kapely nejen v téhle prdě, ale napříč celým albem. Sám pro sebe jsem si říkal – „pokud takhle bude vypadat celá deska, jedna A4ka mi na recenzi stačit nebude“. To jsem ještě netušil, co na mě čeká, tohle je pouze jedna z několika rovin tvořících „JEHO“. „Monstra“ odhalují dechberoucí riffostroj, citlivou a vytříbenou techniku instrumentace a především členitost skladby – ta je natolik přirozená a nenucená, že „Monstra“ slupne i posluchač, který má z technické hry svědivou vyrážku. „Černý Díry“ pokračují ve šťavnatých riffem a vytříbené technice, do popředí se ovšem protlačila uvolněná, variabilní až rock´n´rollově progresivní atmosféra luxusně zabalená do „kůže a pyramid“. Nečekal jsem málo, ale již teď jsou má očekávání překonána…a to jsme u třetího kusu. „Třetí Neznámá“ se blíží na dohled klasické formě z půle osmé dekády, melodie se po emoční spirále šplhá  nahoru, atmosféra těká od lehké melancholie po energický tah kupředu, stále zbývá dost prostoru pro kytarové kouzlení. Času do konce „JEHO“ zbývá a dost, krotím endorfiny, abych nejásal předčasně následkem parádního nástupu, na závěr je ještě hooodně brzy. Klasickým heavy riffem uvozená „Bůh Dal Ďáblu Den“ přes svou přehlednou výstavbu má co nabídnout, nápaditost si podává packu s energií, citlivě zasazené melodické kytarové vyhrávky postrádají chyby, jízda pokračuje…pokud jsem byl doteď nalomen, “Osud a Čas“ mi uštědřuje finální pecku do kokosu. Masivní nával emocí s baladickými ambicemi, úžasná síla kytar, sugestivní lyrika a melodie až z toho mrazí, při vší úctě ke zbytku skladeb, tohle je vážně ukrutná síla!!! „Narkobaron“ se mi zdál jako snad nejméně výrazná skladba na albu, ale s rostoucím počtem poslechů nacházím dost výrazných nápadů, aby „Narkobaron“ dokázal v pravý čas kousnout. Ostrým riffem odpálená „Ahoj Lidi“ by mohla plnit roli soundtracku k aktuálním běhu událostí, v textu se sice nenachází žádná přímá narážka, nicméně pocit je vcelku jasný, hlavně když zazní „Tak čau lidi, zlomte vaz“. Nabroušená atmosféra k textu přesně sedí, přehledná struktura sloka/ refrén, výbušné sólo a není třeba nijakých ozdob a košatostí, řečeno je vše podstatné a funguje to bezvadně. „Blbej Den“ pokračuje v duchu předchozí skladby, je však členitější a více techničtější. „Blbej Den“ nemá daleko k thrash metalové řeži, kytary jsou ostré jako vykosťovací nůž, s naléhavými melodiemi v jedné výbušné směsi se jedná o velm působivý zážitek. Ne ještě nejsme u konce, následuje omlazený „Král Fair Play“. Mezi novou sadu skladeb zapadl bez zadrhnutí, po vyslechnutí původní verze musím s uspokojením konstatovat, že současné zpracování originál nezahubilo. „Král Fair Play“ zní moderněji  a zachovává si původní duši. Závěrečná „My, On a Ti Druzí“ pouští opratě progresivním prvkům, výsledek je úchvatný. Nemusí se to asi líbit každému, ale machrovinu tohoto typu TITANIC nevypouští každý den. Když už nabývám dojmu, že to je závěrečná instrumentálka, ozve se na jednu sloku Zdeňkův vokál, taková skladba jakože dlouhé outro a závěr příběhu, nutno poznamenat, závěr je to skvělý.

„ON“ by mohl hrát na jistotu a držet se při zdi a nikomu by to nijak zvlášť nevadilo. Ale nedrží se, album je napěchováno nápady a mnoha drobnějšími muzikantskými vychytávkami, po instrumentální a technické stránce to je vyloženě opulentní hodokvas. Tohle je ale pouze polovina příběhu, ta druhá je o vydatné porci živočišné energie a silné duši skladeb TITANCICu, která byla v muzice kapely přítomna od počátku. Ta na „ON“ nezeslábla ani nikam nezmizela, „jen“ dostala výpravnější šatečky a sofistikovanější komunikační výbavu, která z „ON“ udělala snad nejpromakanější album TITANICu vůbec.

Medyed

facebook.com/TITANICMETAL/

titanicband.cz/