Recenze: THY RITES - Nekrolatreia /2021/ Satanath Records
Jednočlenné 
projekty mají, obdobně jako trojčlenné kapely, zvláštní magické kouzlo, o tom žádná. Že se mnohdy jedná o obtížně uchopitelné až obskurní záležitosti, je další věc. Brazilský one-man band THY RITES, ač živá a současná záležitost, působí dojmem oživlé mršiny z dob, kdy se SEPULTURA teprve seznamovala s nástroji ve zkušebně. Syrový styl, vycházející z punkem načichlého black, thrash metalu, ne nepodobného starým BATHORY, stejně neučesaná produkce, to jsou základní prvky „Nekrolatreia“, pokud dobře počítám čtvrtého alba tohoto přízraku z hlubin undergroundu. Po světě se už prohání další album zvané „Satankorps“, které vyšlo na konci roku 2021, ale o něm možná někdy příště…
Když už byla řeč o BATHORY, přesněji o prvních dvou zplozencích pekla v jejich diskografii, THY RITES se jim v lecčem podobají. Duch metalového podzemí osmdesátých let dostal v jejich podání další vcelku důstojnou podobu. Jelikož a nýbrž protože underground si jde vlastními cestičkami a na nějaké ty aktuální trendy nehledí, „Nekrolatreia“ se „vyloupla“ do krásy dob mého pozdního dětství, kdy z rodícího se metalového extrému šlehaly plameny pekelné a tvářil se pořádně zlomyslně, oděn v kůži a cvocích.
THY RITES se vyvolávání dávných démonů daří, to je třeba na úvod zdůraznit. Metalová archeologie v jejich (to množné číslo je v případě jednočlenných projektů takové divné, ale budiž) podání má potřebný tah na branku tou nejpřímější cestou za použití těch nejpůvodnějších způsobů vyvolávání temných sil. Ve spojení se syrovým, nicméně dostatečně čistým zvukem má „Nekrolatreia“ tu správnou sílu a uvěřitelnou zatuchlost. Z pohledu současné situace se „Nekrolatreia“ jeví jako naivní a možná i zbytečná nahrávka, po aktuálních libůstkách ani stopy - totální metalový pravěk pětatřicet let nazpátek. Jenže ono tak jednoduché není, THY RITES toho nelze po instrumentální stránce moc vytknout (s přihlédnutím ke stylovým mantinelům), skladby jedou jak smyslů zbavené, rytmika je příjemně razantní, vokál ortodoxně skřehotá, nenacházím nic, kvůli čemu bych neměl THY RITES brát vážně. Kulový záleží na tom, že skladby zpočátku vypadají jako několikerá variace jednoho nápadu, ten prvotní dojem neutříděného beztvarého kraválu bezpečně mizí nejpozději s třetím poslechem v případě trénovaného sluchu pamětníka a řekněme o dva navíc pro osobu neznalou starých pořádků.
Je naprosto jasné, že tahle deska nebude šmakovat všem, je pro mnohé až příliš ponořená do podzemní atmosféry poloviny osmdesátých let. Pro klasiky je příliš drsné, pro techniky příliš velký bordel, nicméně pro ty, co okusili život black metalu před „Norskem“ by „Nekrolatreia“ mohla hovořit velmi srozumitelným jazykem. Při poslechu téhle desky jsem si vzpomněl na mé mnohakolové zápolení s AURA NOIR, kdy byla situace velmi podobná. Nejdřív jsem nevěděl, jestli si ze mě pánové tak trochu schválně netropí drsné žerty. THY RITES jsem přišel na chuť přece jen rychleji, ovšem první dojem byl úplně stejný. Lze namítnout, proč zrovna nesáhnout po některé z dobových záležitostí, protože kouzlo doby stejně zcela beze zbytku vystihnout nelze? Důvod je jednoduchý, právě pro to kouzlo a ducha staré formy. Ono to kolikrát vůbec není marné přestat se honit za přízrakem inovace a progrese, stačí zařadit zpátečku a najdete daleko více povyražení na zarostlém hřbitově, než v moderním zábavním parku…tak bych to asi viděl.
Medyed
Komentáře