Recenze: THEINHIBITOR – The End Is Hear /2019/ vlastní náklad
Současný metal mainstreamového střihu jako kate
gorie je jako malý sociální byt – hodně nájemníků na jednotku plochy. V řadě případů (což není nic nového, na toto téma jsem se již několikrát a téměř totožně vyjádřil) se přestávám v tom moderním hlavním proudu orientovat, kapely mi splývají do uniformního zástupu, jako by se byť pár kapel bálo pustit invenci ze řetězu a nenasrat firmu, manažera a stejně tak i producenta. Ano, stále vzniká množství skvělých alb, vznikají nové kapely s nefalšovanou chutí hrát metal s vášní a srdcem, a kdo si dá trochu práce, najde spoustu muziky, která průměru ukazuje spodní ventil.
Tak asi vypadaly v kostce mé pocity, když jsem se jal naposlouchat aktuální (druhé a oproti debutu englicky nazpívané) album hranických TheInhibitor. Ve vteřině po odeznění intra se mi začaly v hlavě honit výše uvedené kacířské myšlenky jak pes za svým ocasem a bylo mi lehce ouzko, co vůbec budu psát. Cituji svého tatínka – „Z hovna bič neupleteš“ – a začal jsem se mírně hrozit, zdali zvládnu album doposlouchat do konce, anebo v sobě probudím profíka, na čas zahodím svou antipatii ke všemu masovému a v upřímné snaze „The End Is Hear“ poctivě naposlouchám, s cílem dát mu férovou šanci ukázat objektivní kvality, výkrm nevýrkm (jak s oblibou nazývám jakýkoliv hlavní proud, v hudbě obzvlášť). A ono to jde…dalo mi to fušku, ale jde to, funguje to a dokonce se mi to začalo líbit. TheInhibitor nejsou naštěstí drtiči všeho, co slyšeli kolem sebe a tak nějak to spojili dohromady. Začínám mít pozvolna tušení jasné koncepce, která byla stanovena ještě předtím, než kluci vlezli do studia a prvně hrábli do strun. S počtem poslechů si album pěkně sedá na pomyslné koleje, riffy a melodie se nezdají stokrát recyklované. Mám čím dál menší problém od sebe skladby odlišit, a najít pevné orientační body – něco, jako když se za rohem objeví strejda z Klubu českých turistů s barvou a štětcem v ruce a kousek přede mnou začne malovat značky, a díky němu mám na vybranou, jestli po žluté, modré nebo červené. Spojení moderního melodického metalu a elektronického bzukotu v podání TheInhibitor má povážlivě silný zátah a tento drží až do konce alba. S přihlédnutím k faktu, že mám co dočinění z nijak třeskutě průkopnickou nahrávkou, která boří zavedené konvence, je to hodně slušná zábava a o zívání nemůže být ani slova. Vzorec „sloka – refrén“ funguje nekonečně, přidáme-li k tomu povedenou melodii, dokořeněnou funkčním riffem. A zde se konečně dostáváme k onomu komplexnímu styčnému bodu a podstatě mých zmatených úvah – TheInhibitor mohou být vcelku reálně lehkou spojnicí mezi extrémem a mainstreamem, nebojí se přitlačit, nebojí se pustit do chytlavých vod, aniž by padli do sebeparodie, a ve výsledku zůstávají poměrně svébytní s nemalou ambicí do budoucna.
Na to, jak jsem upadal na začátku do lehké beznaděje, u mě TheInhibitor získali značný počet kladných bodů za svůj přístup, a především za konečný výsledek. Tím výsledkem je kvalitativně vyrovnané album, které rozhodně netrpí rychlou těkavostí po několika letmých posleších.
Medyed
Komentáře