Recenze: THE UNITY – The Hellish Joyride /2023/ Steamhammer

GAMMA RAY a EDGUY hibernují, tudíž co dělat, abyste samou nečinností nezmagořili? Založte kapelu! THE UNITY se od roku 2017 stali na scéně etablovaným a respektovaným jménem, stihli vydat včetně tohoto čtyři alba, což je slušná produktivita, až by se jednomu chtělo říct, zdali to není na úkor výsledné kvality. Za sebe bych trochu ubral na tempu, ale já jsem jenom hlásek slabý…po několika posleších si „pekelná horská dráha“ náležitě sedla, mé obavy ze zavzdušnění palivové soustavy THE UNITY zmizely a nebylo jich více.

Na THE UNITY se mi krom jiného líbí jedna věc – že to sveřepě netlačí silou kupředu a jsou hard rockově uvolnění a elegantní. To jim propůjčuje nemalou přitažlivost, tedy alespoň na mě ty hard rockové vibrace fungují jak uleželý sejra na Monty Jacka (kdo neví, koukněte na „Rychlou rotu“, animovaný seriál). Dalo by se říct, že THE UNITY nejsou nijak výjimečnou power metalovou kapelou, kterých jsou v globálním měřítku tuny a za korunu pytlík. Jsou a nejsou, na první pokus mi na nich nic zvláštního nepřipadalo, na ty další už to bylo o dost lepší. THE UNITY nejsou stylotvornou a převratnou kapelou a už se jí asi nestanou. Nato zní až příliš typicky power metalově a tradičně, což osobně vnímám jako jednoznačné plus. Tradiční ingredience album velmi osvěžují a dodávají skladbám odlišný charakter oproti tomu, jak by vypadalo standardní power metalové album dnešních dnů. „The Hellish Joyride“ (naštěstí pro mě) není nazdobené a vyleštěné až za hranu, o kolovrátkových popěvcích ani nemluvě. Album vychází spíše z melodického metalu v jeho podobě z koce devadesátek a z již zmíněného hard rockového základu a zvládá se obloukem vyhnout „metalovému velkovýkrmu“. Slááááva, opravdu nepotřebuji další kapelu do uniformní řady stejných ksichtů. On už ten výraz raracha na obalu může leccos napovědět, něco je jinak a není to vůbec špatně.

Hard rockovou mantru tady nemelu dokola jenom proto, že mi došla slova a potřebuji natáhnout délku článku. Vrcholné momenty „The Hellish Joyride“ jsou právě ty klasikou načichlé. Tím netvrdím, že metalová podobě THE UNITY je nějaký neduživý příbuzný, ale jen to, že právě tyhle skladby v sobě mají ještě něco navíc. Ze začátku to ale vůbec tak nevypadá, stylové intro „One World“ a metalový kvapík „Masterpiece“ ukazují spíš na pořádně peprnou metalovou jízdu. Titulní „The Hellish Joyride“ už ale povoluje opratě a je to po čertech znát, a to ještě nebude zdaleka všechno. „Only the Good Die Young“ je už hard rockovka na sto procent. Ostré metalové hrany a hard rocková vzdušnost a uvolněnost spolu existují oboustranně ku prospěchu, když pak dojde na uvolněné „Something Good“ a „You´re Not Forced To Stay“, jsem překvapen. Ač by se daly považovat za balady, necítím z nich baladický patos. Mají specifickou náladu, písničkovější strukturu a co především – ukazují jasně a v plném světle tvůrčí potenciál THE UNITY. Ten je možná trochu víc ukrytý pod povrchem, než byl v případě předchozích alb, ale je tam a není ho málo.

Medyed

unity-rocks.com/

facebook.com/unityrocksofficial/

instagram.com/unity.rocks/