Recenze: THE UNGUIDED – Father Shadow /2020/ Napalm Records
THE UNGUIDED vznikli rozštěpením sestavy hvězdných SONIC SYNDICATE
, druhdy veleúspěšné kapely. Nikdy jsem nadšené výkřiky kolem nich nesdílel, nechci tady rozvíjet chytré cinty o komerci a další naučné cancy, tohle prostě nebylo nic pro mě, nicméně širé zástupy je měly rády. THE UNGUIDED, nato že od počátku drhnou vlastně totéž, mi od debutu „Hell Frost“ šmakovali o poznání více. Snad proto, že zněli výrazně metalověji, snad taky proto, že se ke slovu dostala životaschopnější skladatelská forma a styl připomínající mnou výrazně oblíbenější IN FLAMES v současné podobě. Pevná forma sloka / ferfrén je od debutu pevná jako Stachanovova sbíječka, s tím nic nenaděláme, ovšem jistý posun mezi jednotlivými alby („Father Shadow“ je album s číslem pět) vysledovat lze. Hitovost a chytlavost skladeb, jasně stanovená rovněž na „Hell Frost“ zůstává v neměnné koncentraci, kapelu to v tomto ranku evidentně baví a naplňuje a dokáže to dotáhnout do solidního výsledku, aspoň do předchozího alba „And The Battle Royale“ tomu tak nakonec vždy bylo. A jak je na tom „Father Shadow“?
Stejně…chtělo by se málem říci, jakoby THE UNGUIDED jeli alba přes kopírku. Kdo je máte důkladněji naposlouchané, určitě nebudete namáhat kebuli abyste je po krátké chvíli bezpečně nepoznali. „Father Shadow“ si zachovává typickou energii a švih, o formě a struktuře nemá cenu příliš ztrácet slovo – vše je naprosto stejné a změna se nekoná (proč, když to THE UNGUIDED právě takto cítí, křečovitá snaha o progresi by pravděpodobně byla cesta do kytek). Pořád si říkám, že mi THE UNGUIDED někoho připomínají, a ne si vzpomenout…nakonec mi cvaklo, i v našich končinách máme něco podobného, resp. jsme měli – druhé album X-CORE bylo v obdobném duchu, a nebylo to úplně mimo známý vesmír – to jen uchu pro inspiraci a pro zajímavost. Ale zpět k „Father Shadow“, kapela se sice příliš nevyvíjí a drží se osvědčené a funkční šablony, nicméně asi vlivem faktu, že jsem dvě alba v podstatě neslyšel, vnímám kvalitativní posun v jiné rovině. THE UNGUIDED se každopádně zdokonalili instrumentálně, posbírali za deset let o mnoho více zkušeností, což je na „Father Shadow“ samozřejmě slyšet. Skladby mají ucelenější strukturu, jsou nápaditější a celkově lépe fungují, dochází na (je to i případ předchozího alba) o třídu lepší nápady a tudíž lve finále i lepší skladby. Ke slovu přichází velmi dobré a místy i vynikající momenty, přicházející téměř pravidelně vždy, když už začínám mít pocit znuděného studenta na přednášce vzápětí po vydatném obědě. Dostávám se k závěru a musím konstatovat, že i na takto chytlavém albu lze leccos objevit i v druhé půli a na konci, přec jen se ze zřejmých důvodů ty nejsilnější pecky dávají dopředu a pak děj se vůle…tady se leccos objevuje prakticky stále, což není jen tak a už vůbec ne samozřejmost.
Jen aby bylo jasno – nohy se mi z toho zrovna netřesou, ale upřímně – čekal jsem daleko větší průser. V tomhle expresu je poněkud přeplněno, až cestující stojí ve dvou řadách v uličce, a podle toho často kvantita válcuje kvalitu. THE UNGUIDED mi jsou ale vcelku sympatičtí, prostě to tam nahrnuli jak nejlépe dovedli a nedopadlo to vůbec špatně, dokonce bych se nebál tvrdit, že s „Father Shadow“ konečně chytli tu správnou slinu a udělali svoje prozatímně nejlepší album. A jelikož to nejsou žádní geronti, příště to může být lepší!!!
Medyed
Komentáře