Recenze: THE SCUM - The Hunger /2022/ Wild Noise Productions
Himlhergot, to je palba!!!
Já věděl, že v té Kolumbii mají skvělé bandy, ale že zas tolik, to mě posadilo na prdel. THE SCUM jsou jako expresní jízdenka na onen svět, ze zatuchlých koutů podsvětí vyextrahovali pradávnou esenci smrtelného lektvaru, drobet ho poupravili na švédský způsob a stvořili pořádnou bestii thiumphans. „The Hunger“ opravdu nezní moc jihoamericky, nicméně to pouze konstatuji jako zjištěný fakt, jiný další význam a vliv na kvalitu obsahu to nemá. Album obsahuje prašivý, neurvalý a věrně stylu smrtící old school death metal, ze kterého tryská smrtící nákaza na kilometry daleko. A jelikož mám přesně pro death metalu staré formy až nekritickou slabost, nemohla se mi do pracek dostat příhodnější nahrávka.
Ano, nejsou to ENTOMBED, nejsou ani DISMEMBER A ani ne GRAVE…netvrdím že jsou, ale o tohle tady vůbec neběží. Podstatná je podstata stylu, co z muziky sálá a s jakým srdcem a zápalem je deska udělaná a kterak mají hoši kolumbijští položenu hlavu na špalku. A o tom to celé je, tahle deska překypuje devastující energií, strhujícím nábojem a chorobnou atmosférou - vše v míře nepřeberné
a v luxusní formě. Švédský zkorodovaný zvuk podladěných kytar s razantní rytmikou v pozadí žene skladby nekompromisně kupředu, pravidelné střídání středních a rychlých temp plus sem tam ta kulometná sypačka, šťavnaté riffy mi řádně propleskávají ksicht a já jako to tele na porážku držím
a nechávám se řezat jako nějaký masochistický specialista. „The Hunger“ zní věrně a autenticky, jako by bylo spíchnuto před třemi dekádami a později. Chorobný vokál přesně podle padnoucí do výrazu
THE SCUM posiluje pach smrti, ze skladeb čpí v každém taktu. Vystihnout podstatu old school death metalu včetně poctivého ducha stylu není, ač by se to mohlo zdát, zase taková prča docílit. Tedy je, ale pak docílíte akorát tak bakelitového čehosi navoněného taktéž čímsi, co staré dobré pohřební řemeslo připomíná pouze vzdáleně.
„The Hunger“, ačkoliv je zásadové a tradiční, procesu zkamenění se úspěšně vyhýbá. Výrazově pevně ukotvené ve druhé půli osmdesátek, maximálně v počátku deváté dekády, zní maximálně svěže - jako, když rozdráždíte herefordského býka červeným hadrem a pak vykopnete branku od ohrady - tomu rozzuřenému monstru nemáte šanci zdrhnout. Ten zážitek však stojí za to a nevím jak vy, ale já beru hadr do ruky a jdu toho drobečka nasrat znovu. …A pojede se zkopce!!!
Medyed
https://www.facebook.com/thescummusic
Komentáře