Recenze: THE HOWLING VOID - Into Darkness Ever More Profound /2023/ Funere
Americký 
one-man projekt toho má za sebou již poměrně hodně, byť se k mým uším nedostal dříve. Aktuální album, jak je obsaženo v promo materiálu, je jakýmsi návratem do fatální melancholie doom metalu, kdy předtím do výrazu THE HOWLING VOID promlouvaly folkové vlivy. Nevím, jak velká výhoda by byla, kdybych měl THE HOWLING VOID komplexně nastudované, nicméně můj dojem z „Into Darkness Ever More Profound“ je takový, že ne vždy musí funeral doom metal vzbuzovat tíživou depresi a beznaděj. THE HOWLING VOID jdou dle mého nedokonalého názoru o zastávku dál, nejsou tolik o prostém konstatování konce a převalování se ve smutku, ale o východisku a přijetí neodvratného.
V minulosti jsem se vyjádřil, že doom metalová alba na mě působí v podstatě obráceně, než by se čekalo, že ze mě negativní emoce vytahují místo aby mi je rozjitřovala. Poslech doom metalu je pro mě pak jakousi očistnou terapií. „Into Darkness Ever More Profound“ má onen terapeutický potenciál natolik silný, že může za to, že jsem si na to vmžiku vzpomněl už při rozjezdu první skladby. Času bylo dost – průměr času skladeb se točí kolem deseti minut. Není proto divu, že se jich na „Into Darkness Ever More Profound“ vešel značný počet – celé čtyři kousky :). Vskutku smrtelná stopáž skladeb je ale vcelku logická, stylové mantinely a tíživě meditativní atmosféra si prostě žádá delší stopáž. THE HOWLING VOID ale z poměrně omezeného spektra surovin dokáží vyčarovat velmi variabilní koktejl, plný různých odstínů smutku, až by jednoho tyhle stavy začaly bavit a byla by mu hanba mít z něčeho radost. Čekal jsem maximálně naprosto standardně solidní doom metal, ale to, co „Into Darkness Ever More Profound“ obsahuje, dosahuje kvalitativních výšin, na které bych si vážně nevsadil. Nejde jen o chmurnou kvalitu muziky, ale především o její na poměru žánru značnou originalitu a její svébytnou atmosféru. Na albu je prostě a jednoduše jasně slyšet, že THE HOWLING VOID již mají leccos za sebou a fáze hledání sebe sama je dávno pryč.
„Into Darkness Ever More Profound“ plyne pomaleji než asfalt změklý slunečním žárem a týden před výplatou. Výhodou budiž maximum prostoru pro projevení všech neradostných emocí, kterých je album doslova napěchované. Jeho poslechem nejsem zničen, působí mi takový zvláštní klid na duši, až mě to zneklidňuje. Je to taková civilizační neřest všechno, co nám je nepříjemné a co se nám nehodí do našeho komfortního vzorce, začít ignorovat a vytěsnit to na samý okraj našeho vědomí, smrt nevyjímaje. Tváříme se, že jí máme na háku a že tu není do té doby, než si pro nás přijde…a pak jsme nepřipraveni. Naši předci s ní žili bok po boku každý den a byli s její přítomností srovnáni podstatně lépe. Tak chápu i pocity, které ve mně „Into Darkness Ever More Profound“ vzbuzuje. V rámci žánru se jedná o poměrně výjimečné album s velmi silnou emoční náplní, které sice nebudu mít sílu poslouchat příliš často, ale rozhodně nedojde zapomnění.
Medyed
Komentáře