Recenze: THE CROWN - Royal Destroyer /2021/ Metal Blade Records
Nečiňte předčasných
závěrů vy, kdož nemáte jasno podle názvu a odhadujete obsah podle grafiky obalu. Obal je opravdu z jiného světa, než který je vylisován na tomto albu, je to jako když mezi sebou vyměníte obaly CANNIBAL CORPSE a NIGHTWISH. Jelikož nepředpokládám, že není až tolik posluchačů kteří o THE CROWN nezavadili ani pohledem, dá se předpokládat minimum protažených ksichtů po úvodním útoku zvaném „Baptized In Violence“.
THE CROWN jsem příliš zájmu nevěnoval a hanba mi…pouze jsem registroval jejich existenci dvacet let zpátky a možná si ani nezasloužím ty návaly adrenalinu, které mi způsobuje tahle deska. THE CROWN mě mají pevně v hrsti od prvního poslechu „Royal Destroyer“ a mě jen zůstala huba dokořán a zbožně bezbožné přání tohle v pohodě přežít a nezbláznit se. Jasně, tenhle nával euforie vždycky brzy přejde, ale kvůli němu vlastně od dětství miluji metal - žádný jiný styl se mnou tyhle psí kusy nedělal, tedy krom klasického rocku, ale to bychom mohli sfouknou jaksi „jedním jebem“. Na THE CROWN mě fascinuje mimo jiné jedna zásadní věc - s jakou lehkostí spojili dohromady syrovost starého heavy a thrash metalu se švédským death metalem. Slyším z nich bestiální počátky SODOM a KREATOR, případně i EXUMER (že se na ně poněkud zapomnělo, není směrodatné), kořeny švédské scény a nakonec samozřejmě její melodickou větev, ovšem nelze si představovat žádný mainstreamový metal for everyones´ parties. THE CROWN jsou sice poměrně melodičtí, ale stále dost syroví a neurvalí na to, aby je zvali obden do televize a na školní besídky. Tohle není air koňak pro slečinky, ale pití pro chlapy (a pro ženský, jestli to vydrží), jak se praví v Pelíšcích. THE CROWN nebyli nikdy žádní paběrkáři, na základě svých chatrných znalostí si přesto dovoluji konstatovat, že zatím nikdy vyloženě blbou desku nenatočili, ale to, co předvádějí na „Royal Destroyer“ je vyložené metalové přežírání se s plným vědomím, že mi bude možná těžko a stejně si dám nášup. Ten drzý rock´n´rollový chuťový ocásek v muzice THE CROWN dokáže nadělat slušnou paseku, spolu se strhující energií a skvělou instrumentací a neméně skvělým zvukem to pro mě znamená bezchybně účinnou duševní očistu od spousty bince, co se mi poslední dobou pravidelně v dutině lební usazuje.
Není zrovna jednoduché vypíchnout kardinální body „Royal Destroyer“, to co bylo na slunce jasné před týdnem, dostalo jiný kontext, jak si album postupně sedá a začíná fungovat na plný zátah. Ze začátku relativně méně výrazné skladby se ukázaly jako nehorázné pecky a hbitě dorovnaly ztrátu. „Royal Destroyer“ ušima prosviští jako Rommelova divize libyjskou pouští směrem na Egypt, jeden se ani nestihne pořádně rozkoukat a je konec. Času na nádech se najde poměrně dost, ale na hnáty na stole s cigárem v koutku rovnou zapomeňte, jedná se o vhodně zakomponované volnější pasáže uprostřed nelítostné vřavy, bojované podle tradiční taktiky. Snad jen „Glorious Hades“ a „We Drift On“ nabízí zdánlivé zklidnění a více do popředí posunuté melodické prvky, nicméně intenzita nepolevuje.
Pozdě, ale přece. Trvalo to, ale nakonec mě THE CROWN stejně dohnali a odzbrojili. Při té vší metalové srdcařině, kterou odvedli na „Royal Destroyer“, se není čemu divit.
Medyed
Komentáře