Recenze: TEMPLE OF VOID - Summoning The Slayer /2022/ Relapse Records
Jako bych čuchal ky
tky odspodu a s červíky mastil karty - tak na mě působí aktuální album amerických TEMPLE OF VOID. Odkaz původní podoby PARADISE LOST nezůstal vniveč, a nejenže se mu daří více než dobře, ale dostal velmi přesvědčivou podobu. TEMPLE OF VOID sice plují stejnou zatuchlou bažinou jako britská legenda, ale podle vlastních navigačních přístrojů. Plouživý death metal, očkem mrkající po doomu, z něhož si přisvojil melancholii a melodiku, TEMPLE OF VOID vypilovali do smrtelné nebo spíše pohřební podoby. Jeden by si až myslel, že slyší blížící se kroky empaticky se tvářících zaměstnanců pohřebního ústavu Havran & Syn, kteří přišli vzít míru na penál, iniciativně jaksi s náležitým předstihem.
Takto pojatý death / doom není samozřejmě už nějaký ten rok hitem sezóny, ovšem má to jednu obrovskou výhodu - v tomto stylu rozhodně není tlačenice. Ona tam nebyla ani tenkrát, kdy doom říznutý death metalem (nebo obráceně) platil v první půli devadesátek za žhavou avantgardu. Velmi brzy se to vše začalo tlačit do gotiky a zase bylo dobře. Není totiž úplně šťastné, když je v márnici a přilehlém pohřebišti příliš velký shon a hluk. „Summoning The Slayer“ představuje oživení kusu mého metalového mládí se vším všudy, co jsem na symbióze těchto stylu měl a mám stále rád - silnou sugestivní atmosféru plnou smrti a beznaděje, chytře skloubenou se syrovou brutalitou. Učiněným jedovatým cukrátkem je produkce alba, krásně rezavý a mohutný zvuk doplněný řádně „nemocným“ vokálem. S autentickým a skvělým obsahem alba neméně skvěle koresponduje jednoznačně famózní obal, opět se cítím jako by mi bylo sedmnáct a ne téměř pade. Stylovost se sice už tak nenosí, ale TEMPLE OF VOID jsou styloví s podmanivou a temnou elegancí, věřím jim každý tón a bez výhrad každou jedinou skladbu. I přes poměrně úzké hranice stylu TEMPLE OF VOID dokáží být značně variabilní a vynalézaví. Já osobně bych si vystačil s držením se linie úvodní skladby „Behind The Eye“, což obnáší zpomalený death metal, zpestřený melodickým sólem, i tak by pro mě bylo vymalováno a neměl bych co řešit, na úvod se jedná o neskutečnou pecku a to jsem ještě netušil, co bude následovat. „Deathtouch“ připomíná ranou podobu PARADISE LOST snad nejsilněji z celé desky, ale zdůrazňuji, že pouze připomíná, jako celek je dostatečně svébytná. S touhle prdou zesilují melodické tendence, které pak tančí tanec smrti s death metalovou surovostí pevně v páru, předávaje si plynule vedení. Tancmajstr s kosou uznale pokyvuje a vybízí zástup zemřelých, aby uvedl své vybělené kosti do pohybu. „Engulfed“ spolu s „A Sequence Of Rot“ čerpají spíše z doom metalových surovin, chutně zhrublých brutálním zvukem, ponurá melodika se vyloženě povedla, albu jednoznačně slouží k užitku, že TEMPLE OF VOID nerotují dokolečka kolem jedné a téže šablony. Album šikovně utíká teorii relativity, jak jsem záhy zjistil při pohledu na stopáž skladeb. Průměr času na jednu skladbu je šest minut, v reálu to tak vůbec nevypadá. Po dvou, spíše doom metalových zastaveních následuje úkrok k valivému death metalovému výrazu v „Hex, Curse & Conjuration“, TEMPLE OF VOID jsou doma i zde a způsobovat mi mrazení v zádech jim nečiní obtíže. „The Transcending Horror“ plyne ztěžka, i když k hyperpomalým doom metalovým věcem ji ještě dost schází. Podmanivá, temně melancholická atmosféra nedovolí pozornosti se odpoutat, dokud neodezní poslední tón. Skladba plyne konstantně od začátku do konce bez zásadního zvratu, přesto o nudě a fádnosti nemůže být utrouseno ani slůvka. Závěr obstarává akustická „Dissolution“ s čistým vokálem, v prudkém kontrastu se zbytkem alba. Čas na vydechnutí, řekl bych, než opět stisknu „play“, a tanec smrti začne nanovo.
Medyed
Komentáře