Recenze: TEMPLE OF NIHIL – Schadenfreude /2019/ Grimm Distribution

Nenechte se mýlit německým názvem alba, TEMPLE OF NIHIL jsou další ruskou kapelou, které se hodlám podrobněji věnovat. Tomu, co TEMPLE OF NIHIL produkují, můžete říkat podle úhlu pohledu různě, ačkoliv je „Schadenfreude“ stylově poměrně jednoznačně vymezeným albem. Možná potíž, pro kterou „Schadenfreude“ možná nezkousnou někteří příznivci tradičního pojetí black metalu, se rýsuje společně se zvukem. Ten je čistý jako olovnatý křišťál a zpočátku se zdá, že téměř postrádá onu starou pekelnou patinu. Krystalická produkce a jemná nejednoznačnost propůjčuje TEMPLE OF NIHIL další rozměr navíc, přičemž znějí stále dostatečně stylově, byť náznaky smrtelného kovu se tu a tam decentně vynoří na povrch, v těsném závěsu stíhané atmosférickými plochami, vše sjednocené do jedné funkční koncepce. Jednotící koncept zmaru a pomíjivosti existence věcí vezdejších se na atmosféře „Schadenfreude“ výrazně projevil napříč kompletní stopáží. „Schadenfreude“ je po okraj napěchováno atmosférou konce a beznaděje, zesilující zvláště v pomalých pasážích, které jsou tíživé jako betonové škrpály pro odpadlého gangstera. Poměrně přehledná a nijak složitá struktura skladeb sílu atmosféry soudného dne jenom zintenzivňuje, jakmile dochází na „kulometné“ chvilky, stává se z TEMPLE OF NIHIL solidní kousavá bestie, co má sílu vše kolem sebe rovnat se zemí.

Tradiční black metalový rukopis nicméně TEMPLE OF NIHIL nebrání vymanit se z poměrně uniformní svěrací kazajky a rozběhnout se vlastním směrem. Velmi příjemnou shledávám vyrovnanost agresivity a atmosféry. „Schadenfreude“ se podařilo vyhnout „švédské“ surové přímočarosti, a i když si v několika místech podávají packy, ve výsledku se ubírá jinými stezkami. TEMPLE OF NIHIL jakoby stáli mezi dvěma světy – sírou čpící temnotou undergroundu a filozofickou herezí současných odštěpků black metalového tvarosloví. Výsledkem je vcelku originální a přitažlivá forma, která se jasně a slyšitelně hlásí ke kořenům, ale která už udělala krok vstříc k výstavbě vlastního domečku. Kam až to bude pokračovat, případně zdali je „Schadenfreude“ krokem jedním z mnoha nebo toto je finální podobou TEMPLE OF NIHIL, která už bude jen postupně vybrušována, je úvaha v čistě teoretické rovině. Mě osobně by se aktuální tvář TEMPLE OF NIHIL zamlouvala a experimenty bych hodil co nejdál.

„Schadenfreude“ je albem, které mě dokáže bez potíží zaujmout a oslovit. Disponuje dostatečně silným energetickým nábojem společně s výraznou, řekněme „vypravěčskou“ rovinou, podpořenou právě těmi již předem zdůrazněnými atmosférickými pasážemi jako protipólem k agresivním výpadům. S přibývajícím počtem poslechů se dere na povrch úměrně vyšší objem emotivní stránky alba a poslech je o parník odlišnější a poutavější, než tomu bylo na samotném startu, kdy jsem pobíral jen samotnou formu. Netrvá to však příliš dlouho, kdy všechny dílky zapadnou do sebe a „Schadenfreude“ začne fungovat na plný zátah jako velmi zajímavé a dotažené album. Není rozhodně žádná utopie konstatovat, že se příště můžeme od TEMPLE OF NIHIL dočkat velkých věcí. „Schadenfreude“ je všechno ostatní, jen ne ušmudlaný průměr a TEMPLE OF NIHIL evidentně vědí, co dělají.

Medyed