Recenze: SYMPHONITY - Marco Polo - The Metal Soundtrack /2022/ Limb Music
SYMPHONITY si na
sebe upletli docela dlouhý bič. Jakkoliv jsou koncepční alba posluchačsky vděčná, o to vyšší nároky kladou na skladatelský potenciál autorů. Tuzemsko - mezinárodní SYMPHONITY na tom nejsou jinak a nemálo ambiciózní záměr vzbuzuje nemalá očekávání. Proto jsem se sepsáním recenze nespěchal, úvodní dojem sice naznačí mnohé, ale takto pojaté album prostě a jednoduše potřebuje náležité „usazení“, než vyrukuji s vlastní verzí na metalové zpracování příběhu, pojednávajícím o světoběžníku Marcu Polovi.
Nespornou předností alba je vstřícnost k posluchači - to slovíčko „Soundtrack“ v názvu desky není jen tak z plezíru. Album má opravdu nádech filmové muziky a řekněme až možná metalového muzikálu, což rozhodně nemyslím nikterak hanlivě. „Marco Polo“ nepostrádá drama a dobrodružství, na hony daleko od šlehačkového patosu. Poutavý příběh roste do krásy především zásluhou silných melodií a přesvědčivých instrumentálních výkonů a nelze nevyzdvihnout i výkony obou vokalistů Maria Petranina (netřeba představovat) a Konstantina Naumenka (SUNRISE, které jsme relativně nedávno měli rovněž v parádě). Vstupy vypravěče, v řadě případů z nouze ctnost a pro mě zívací záležitost, mi zde vůbec nevadí a fungují bez škobrtnutí. Album rovněž není nijak časově natažené, spokojí se s „běžnou“ albovou stopáží do 45 minut, opomenu-li bonusové orchestrální verze skladeb (Part 5, 6 a 7). Ano, skladby reprezentují jednotlivá dějství cestopisného příběhu a jejich koncepce se jim vhodně a poutavě přizpůsobují. Lze namítnout, že poměrně krátká stopáž bude spíše kontraproduktivní vzhledem k takto pojatému albu, kde se lze „rozjet“ na daleko větší ploše. Já si to ovšem nemyslím, kratší stopáž alba příliš nedovoluje ředit nosné nápady a naopak zbývá o to menší prostor zbývá pro slabá místa. „Marco Polo - The Metal Soundtrack“ je tak kvalitativně vyrovnaný a poutavý příběh, který mi spouští mou vlastní vizuální verzi v mé hlavě, jako bych četl kvalitní dobrodružný román. Proto mám v oblibě koncepční desky, byť jich poslední dobou vzniká jako šafránu.
Debut SYMPHONITY jsem zaregistroval nedlouho po jeho vydání roku 2008, „Marco“ je třetí položkou v diskografii SYMPHONITY (ještě jsem sám sebe kontroloval, abych nezveřejňoval mystifikace), což sice možná není co do kvantity mnoho, ale o to více lze hovořit o kvalitě. Kromě toho mají SYMPHONITY poměrně výrazný autorský rukopis, což je věc za současné situace v tomto stylu ne tak úplně běžná a řada kapel docela splývá dohromady. Kromě toho se SYMPHONITY mohou kvalitou alb směle měřit se zbytkem světa. Možná si teď lehce do huby nevidím, ale deska mě nemálo baví už bezmála dva měsíce bez brzkých vyhlídek na ospalé stavy, což je dost pádný důvod, proč smolím tyhle řádky.
Medyed
instagram.com/symphonity_official
Komentáře